Můj příběh: „Domácí násilí jednou přestanete vnímat jako problém. Prozření je peklo na zemi.“

Můj příběh: „Domácí násilí jednou přestanete vnímat jako problém. Prozření je peklo na zemi.“
Jindra popsala, jak ji svatba s násilníkem poznamenala. Zdroj: Freepik (ilustrační foto)

Jindra zažila domácí násilí. V těch nejtěžších chvílích jí běhaly hlavou myšlenky, za které by se možná leckterá žena styděla. Ona je ale hrdě svěřila nám, aby každá další žena, která by se, nedej bože, dostala do stejné situace, věděla, že hlava je v takové tísni mocný pán. Co má Jindra na srdci a co ji potkalo?

Nikdy mě nenapadlo, že zrovna já budu tou ženou, která bude sdělovat něco takového. Nicméně ano, jsem to já. Žena, která si vzala špatného muže, muže, který byl pro ni v dané chvíli tím nejsprávnějším na celém světě. A to říkám bez špetky sarkasmu. Když jsem si brala Pavla, nesmírně jsem ho milovala. Byl báječný a milující. Ale takový nezůstal.

Italská domácnost na denním pořádku

Byli jsme ten pár, který velmi brzy překročil hranice slušnosti a začal se k sobě chovat velmi zle. To ještě neznamenalo, že bychom se nemilovali. Ale víc jsme od sebe brali, než si dávali navzájem. Vulgarity, létající věci či odchody a sbalené kufry, to u nás nebyl problém. A jednou, když jsme v zápalu hádky strkali jeden do druhého, mi ujela noha a dala jsem si pořádnou o podlahu.

Pavel okamžitě reagoval, pomohl mi, po hádce ani památky, staral se o mě. Přinesl mi zmražené borůvky na modřinu a přišlo krásné usmíření. Musím říct, že jsem v tu chvíli možná měla pocit, že jsem tu hádku vyhrála, že se o mě stará – a tudíž mě pořád miluje. A tehdy se asi zrodila ta zvrácená myšlenka, která se mě roky držela.

Můj manžel totiž nebyl muž, který by se ženě denně vyznával ze svých citů. Květinu jsem od něj neviděla nikdy, o ruku mě žádal velmi pozdě, počkala jsem si pár let, zájem mi projevoval tím, že mi pochválil večeři. Zkrátka jsem se cítila nedoceněná a citově vyprahlá, toužila jsem po tom, aby mi vyznal lásku. To absentující vyznání jsem našla v jeho zájmu, když se mi po hádce něco stalo. Zní to strašně, ale je to tak. Udržovat mou cukrovku pod kontrolou bylo v těchto chvílích nesmírně těžké.

Můj příběh: „Nebojte se uvěřit v lásku. Dobře vás navede,“ říká naše čtenářka Romana

Je to asi rok zpátky, co jsem si založila na sociálních sítích profil, kde jsem sdílela své zkušenosti s diabetem I. typu. Už dlouho jsem cítila, ...

Stále se to stupňovalo

Časem jsem si vybudovala velmi slušnou kariéru a financemi jsem ho převýšila. To byla ale, zdá se, pro něj úplně konečná. Pro své urážky nešel opravdu daleko, stále mi něco vyčítal, v čem jsem podle něj nebyla dostatečná… Domov pro mě začal být peklem. Možná tehdy se do našich stále ostřejších hádek začaly přidávat fyzické útoky. Stále jsme do sebe strkali, házeli, co jsme našli, vlastně spíše já po něm.

Křičela jsem po něm, on po mně, nadávali jsme si. Dneska mi to přijde absurdní, ale tehdy mě to prostě nerozhodilo, byla jsem zvyklá. To nejhorší jsem si ale uvědomila až po rozvodu. Vždy, když jsme se hádali, jsem toužila, aby mi skutečně ublížil tak, že bude litovat. Aby mi někde třeba tekla krev, aby musel zavolat lékaře. Netuším, proč tomu tak bylo. Možná to byla odplata.

Můj příběh: „Zradil jsi mě!“ křičela jsem na něj. A pak se objevil znovu

Když jsem se seznámila s Radkem, byla to láska na první pohled. Nestává se často, že se vám z někoho podlomí kolena a třesou se vám ruce, když se ...

Přála bych si, aby ženy věděly…

Když jsem se s tím svěřovala psycholožce, říkala, že to byl můj způsob pomsty. Věděla jsem, že kdyby se mi skutečně něco stalo, litoval by. Toužila jsem být vidět, toužila jsem po pozornosti. Kdyby se mi něco stalo, poznal by, jak skvělá jsem, říkala jsem si pořád dokola. Když jsem z toho vystoupila a podepisovala rozvodové papíry, došlo mi, jak absurdní byla tahle myšlenka, a jak snadno jsem obětovala své vlastní tělo pro ublížení právě Pavlovi.

Pro mě už se tímhle uvědoměním nic nezmění. Žiju vedle nového muže, který je milujícím partnerem, a ačkoliv mi bude již 37 let, čekáme spolu mé první dítě. Jsem šťastná. Ale tohle, co se u nás doma dělo, kolikrát se křičelo, kolikrát zvonili sousedé… To je něco, co si budu pamatovat už navždy. A přála bych si, aby si každá žena uvědomila své pocity a věděla, že na to není sama.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Jindrou

92623

Diskuze k článku