Můj příběh: „Zažila jsem domácí násilí. Myslela jsem, že za to může cukrovka.“

Můj příběh: „Zažila jsem domácí násilí. Myslela jsem, že za to může cukrovka.“
Domácí násilí ženy často tají, protože se stydí. Zdroj: Shutterstock

Začínalo to jako velká láska, všichni nám záviděli. A mně to dělalo dobře. To, že si ostatní mysleli, jak skvěle se máme. Že si žijeme pohádku a nic nám nechybí. Ve skutečnosti se za zavřenými dveřmi skrývalo čisté peklo, které jsem vydržela před ostatními skrývat pět let. Cukrovka mě přiměla myslet si, že si to zasloužím.

Vždy jsem byla hádavý typ. Rýpavý, který se chtěl hádat, protože se v tom vyžíval. Zní to hrozně? Věřím, že nejsem jediná. Byla jsem uštěpačná a každá maličkost pro mě byla záminkou. Můj partner Roman mi to často vyčítal. Když jsme se hádali, vyčítali jsme si první poslední, sprostě si nadávali a časem se k tomu přidaly fyzické útoky. Nebyly jen z jeho strany vůči mně, ale i opačně. Nikomu jsem to nedokázala přiznat, strašně jsem se styděla.

Psychohygiena rodiče: Abyste se postarali o své dítě s diabetem, musíte se nejdříve postarat o sebe

Spokojený rodič rovná se spokojené dítě. I s diagnózou diabetu můžete žít plnohodnotný rodinný život. Nedovolte, aby vás diabetes zlomil. Být ...

Cukrovka se stala důvodem všeho

Ono to vlastně zní zvláštně někomu, kdo to nepoznal. Když mi Roman poprvé vrazil facku, balila jsem si kufry. Slíbil mi, že už to nikdy neudělá a já je po několika dnech vybalila. Během toho šíleného období jsem zjistila, že mám cukrovku druhého typu. Neustálý stres vůbec nepomáhal tomu, abych se naučila v nové situaci fungovat. Pro Romana byla cukrovka důvodem, aby ospravedlnil své chování.

Byla to jedna velká houpačka. Jeden den jsme byli zamilovaní a druhý den jsme po sobě házeli věci. Občas mi přišlo, že je to jen boj o to, kdo komu víc ublíží. Kdo koho více urazí. Končilo to pláčem, usmiřováním, předstíráním, že se nic neděje a takhle pořád dokola. Mnohokrát mi Roman připomněl, že mám cukrovku: „Od chvíle, co máš cukrovku, jsi akorát nepříjemná a nedá se s tebou mluvit.“ Uvěřila jsem tomu. Stejně tak jeho častému: „Za to může ta tvoje cukrovka, jsi úplně jiná! Není divu, že je doma dusno.“ To jsou jedny z těch slušnějších Romanových poznámek.

Frederick Banting: Dokonalý amatérský malíř, který se zasloužil o objevení inzulinu

Ačkoliv je jednou z důležitých osobností medicíny, svou slávu si Banting nikdy neužíval. Tlak na něj byl tak obrovský, že mnohokrát uvažoval o ...

Vydržela jsem několik let fyzických útoků

Uvěřila jsem, že mě cukrovka změnila. Že jsem kvůli ní nervózní, podrážděná, a proto se hádáme. Že vyvolávám tak ostré hádky, které končí fyzickými útoky. Poprvé jsem zpozorněla, když jsem potřebovala po dalším takovém střetu studenou zeleninu na bolavou ruku. Vůbec jsem si neuvědomovala, v čem žiju, a že to není normální. Stále jsem to omlouvala. Mám cukrovku, není to lehké. Něco takového mi běhalo denně v hlavě.

Vydržela jsem to pět let. Pět let hádek, usmiřování, fyzických útoků, ostrých slov, urážek a ponižování. Nakonec je úplně jedno, jaký máte zdravotní problém. Nebo ho možná vůbec nemáte. Jen jste se dostali do toxického vztahu, ve kterém stále doufáte, že bude lépe. Nic není omluvou pro fyzické útoky mezi partnery. Jak se může člověk cítit v bezpečí vedle muže, který ženu uhodí?

Soft skills: Proč je důležité umět komunikovat a jak reagovat na vtíravé otázky o cukrovce?

Nejvíce se ve svém projevu soustředíme na mluvené slovo. V celkovém komunikačním procesu má však podíl pouhých 7 %.  Přemýšleli jste někdy nad ...

Nikdy nevěřte, že si zasloužíte hrubé chování

Toxický vztah je záležitost, kterou pochopí jen ti, kteří v něm byli. Jak těžké je odejít a proč člověk vlastně neodejde. Jak stále věří, že jednou se to celé napraví a bude lépe. A ono se to jen stupňuje. Protože když člověk vlastně odpustí jednou, proč by neodpustil podruhé? A když odpustí menší útok, odpustí i ten větší. Chtěla bych apelovat na každého, aby si nikdy nenechal namluvit, že je důvod pro fyzické útoky v partnerském vztahu. Pro urážky nebo ponížení.

Já jsem uvěřila, že za to může můj diabetes. Nenáviděla jsem ho, nenáviděla jsem sebe a moje léčba se vůbec nedařila. Až vlastně ve chvíli, kdy jsem sebrala odvahu, odstěhovala se do malého bytečku a začala se soustředit sama na sebe, jsem cukrovku dostala pod kontrolu. Odnáším si šrámy na duši a šílené vzpomínky. Dnes také nechápu, proč jsem neodešla dřív. Ale nikdy neodsuzujte člověka, který v tomhle dlouhodobě žije. Je to všechno daleko těžší, než se člověku zvenčí zdá.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Jasmínou

28111