Historie cukrovky: Po více než 3 000 letech beznaděje přišla naděje a spása

Historie cukrovky: Po více než 3 000 letech beznaděje přišla naděje a spása
Slinivka břišní je odpovědná za produkci inzulínu Zdroj: Shutterstock

Ve starověku a středověku se cukrovka – nemoc známá zhruba od roku 1500 př. n. l. – léčila podáváním dryáků, zaklínadly, cvičením, kataplazmaty, hladověním i přejídáním. S jakým úspěchem, to je naprosto zřejmé. Diagnóza cukrovky byla v těch dobách nevyřčeným rozsudkem smrti. Přelomovým obdobím, které přineslo alespoň jakousi naději, bylo 19. století, kdy byla odhalena souvislost mezi slinivkou a diabetem. A od tohoto objevu už byl jen krok k jednomu z nejúžasnějších vynálezů lékařské vědy – inzulinu – a k záchraně nesmírné spousty životů.

Psal se rok 1848. Docent Claude Bernard, který se o tři roky dříve výhodně oženil a díky věnu své manželky (která ovšem pro jeho práci neměla pražádné pochopení) získal dostatek financí na svou výzkumnou práci, dostal Všeobecnou cenu za fyziologii za objev trávicích funkcí slinivky břišní. O rok později byl vyznamenán Řádem čestné legie. Jeho četné objevy, mezi něž patří i teorie o vzniku onemocnění diabetes mellitus, položily základy moderní fyziologie a experimentálního lékařství.

Objev cukrovky: Ve starověku ji poznali podle medové chuti moči

První přesný popis cukrovky zaznamenal ve 2. století před naším letopočtem Hippokratův žák – lékař Aretaeus z Kappadokie. Rychlé rozpouštění a ...

První Bernardovy teorie byly chybné

Bernard se zpočátku mylně domníval, že cukrovka je nervové postižení plic. Při pokusech na psech ale zjistil, že plíce nemají se vznikem cukrovky nic společného. Nenechal se tím odradit a pokračoval ve svém výzkumu. Zjistil, že krev zvířat obsahuje cukr, i když není dodáván potravou.

Po dalších pokusech, kdy testoval psy krmené sacharidovou stravou a psy krmené pouze masem, došel k závěru, že játra ukládají ve vodě nerozpustnou škrobovou látku, kterou nazval glykogen a která se přeměňuje na cukr neboli glukózu a vylučuje se do krve. Předpokládal, že právě nadbytek tohoto vylučování způsobuje cukrovku. Jeho pokusy na psech měly velký přínos pro vědu, ale neblahý vliv na jeho manželství. Jeho manželka Fanny se později stala mluvčí hnutí na ochranu zvířat, které brojilo proti vivisekcím, a v roce 1870 se s ním rozvedla.

První aplikace inzulinu: Pokoj smrti plný dětí se změnil v místo radosti a naděje

Před vynálezem inzulinu spočívala léčba diabetu 1. typu především v těžké restrikci stravy. I když byly pacientům s diabetem nasazeny velmi ...

Minkowski a von Mering: zlom v historii diabetu

Skutečný přelom v historii diabetu nastal v roce 1889 po pokusech Minkowského a von Meringa. Oskar Minkowski a Joseph von Mering ve Štrasburku odstranili psovi slinivku. Zvíře zůstalo naživu. Druhý den se v kleci rojily mouchy kolem jeho sladké moči. Minkowski moč vyšetřil a zjistil, že obsahuje 12 % cukru. Zopakoval tedy pokus na dalších třech psech, kteří před operací neměli v moči žádný cukr – a výsledek byl stejný jako u prvního psa. Vědci tak došli k závěru, že diabetes je patrně nemoc z nedostatku nějakého hormonu.

Minkowski a von Mering tak připravili půdu pro své následníky – Bantinga a Besta, kteří nesou zásluhu na jednom z nejdůležitějších úspěchů lékařské vědy – objevu inzulinu.

Minkowski se následně stal jedním z nejvýznamnějších evropských diabetologů. Předsedal také Německé asociaci interních lékařů. Na počest tohoto průlomového vědce uděluje od roku 1966 Evropská asociace pro studium diabetu cenu Minkowského za mimořádný přínos k rozvoji znalostí v oblasti onemocnění diabetes mellitus.

Zdroje: ncbi.nlm.nih.gov, wikipedia.org, diastyl.cz

7685

Diskuze k článku