Objev cukrovky: Ve starověku ji poznali podle medové chuti moči

Objev cukrovky: Ve starověku ji poznali podle medové chuti moči
Už starověcí Egypťané si všimli, že moč diabetiků má sladkou, medovou chuť Zdroj: Freepik

Pacient močí více, než vypije, tělo proto hubne, kosti se rozpouštějí a močí odcházejí ven z těla, až člověk umírá. Tak podle zmínek zachycených na papyru z období kolem roku 1552 př. n. l. vnímali naši dávní předkové onemocnění projevující se velkou žízní a častým močením. Starověcí Egypťané si všimli, že moč těchto pacientů má sladkou chuť, což bylo, jak dnes už víme, důsledkem vysoké hladiny cukru. Ochutnávání moči nebylo u starověkých Egypťanů nic mimořádného, byl to jeden ze způsobů diagnostiky chorob.

První přesný popis cukrovky zaznamenal ve 2. století před naším letopočtem Hippokratův žák – lékař Aretaeus z Kappadokie.

Rychlé rozpouštění a rychlá smrt

Aretaeus, zvaný Kappadocký, je pravděpodobně největším lékařem řecko-římského starověku po Hippokratovi a přinejmenším rovnocenný Galénovi. Popsal cukrovku jako vzácnou, ale strašlivou nemoc.

V jeho díle se mimo jiné píše: „Je to podivuhodné onemocnění, u mužů nepříliš časté… Postiženy jsou ledviny a močový měchýř, nemocní totiž nikdy nepřestanou tvořit vodu a proud moči je neustálý… Nemoc je povahy chronické a trvá dlouho, než se vytvoří. Jakmile však vznikne, pacient žije krátce, neboť rozpouštění je rychlé, smrt je rychlá. Kromě toho je život s nemocí nechutný a bolestivý – žízeň, nadměrné pití, které je však neúměrné velkému množství moči, neboť se vylučuje více moči. Nelze jim zabránit ani v pití, ani ve vytváření moči. Když se na nějakou dobu zdrží pití, mají vyprahlá ústa a suché tělo, postihuje je nevolnost, neklid a palčivá žízeň a zanedlouho zemřou… Horkost je štiplavá a sedí ve střevech, žíly jsou vystouplé, celková vyhublost…“

Není úplně jasné, jak mohl Aretaeus pouhým pozorováním dojít k tak přesnému popisu nemoci, která byla v té době poměrně vzácná. A je to právě Aretaeus, komu je připisováno autorství termínu diabetes. Teprve až o pěknou řádku století později – v 17. století – přidal Thomas Willis ke slovu diabetes ještě termín mellitus, aby popsal extrémně sladkou chuť moči.

Mlsáme při cukrovce: Makové žabí huby s ořechovou nádivkou

Diabetik, či nediabetik – touhu občas si zamlsat a alespoň lehounce zahřešit máme společnou. A Vánoce už jsou navíc skoro za rohem. Jestliže ...

Mravenci jako prognóza nemoci a smrti

Když se věky překulily do našeho letopočtu, začalo poznatků ohledně cukrovky přibývat. Medové chuti moči si všimli Řekové, Číňané, Peršané i Indové. Například indický léčitel Sushruta, který identifikoval cukrovku v 6. století před naším letopočtem, pojmenoval onemocnění jako madhumeha. Slovo „madhu“ znamená samozřejmě „med“. Staří Indové testovali cukrovku tak, že sledovali, zda moč člověka přitahuje mravence.

První léčba cukrovky: Zaklínadla, kataplazmata, cvičení na koni i hladovění

Ve starověku a středověku byla cukrovka obvykle rozsudkem smrti. Staří Egypťané předepisovali pacientům směs ze sladkého piva, pšeničného zrní, zeleného cypřiše a naklíčených kukuřičných zrn, kterou měl nemocný užívat čtyři dny a při tom měl chodit bosýma nohama v ranní rose a odříkávat zaříkávadlo: „Ó, Eset, velká čarodějko, osvoboď mne a zbav mne všeho zlého, špatného a červeného.“ Těžko říci, jestli bohyně Eset s cukrovkou něco zmohla.

Také Aretaeus se cukrovku pokoušel léčit. Doporučoval tehdy k léčbě diabetu konzumaci obilovin, mléka a vína, lokální aplikaci kataplazmat, což byly kašovité obklady nanášené v silné vrstvě na tělo a překryté obvazem, a samozřejmě podávání theriaku slavného antického všeléku, který vyléčí prostě všechno. Byl to univerzální protijed, který kromě opia obsahoval celou řadu dalších surovin, například myrhu, med, víno, živici, arabskou gumu a spoustu nejrůznějších bylin. Rozvoj medicíny vedl k poznání, že jestli theriak vůbec někdy fungoval, tak pouze jako placebo. Proto se zdá být neuvěřitelné, že v něj lidé věřili od starověku až do 19. století. Na cukrovku samozřejmě zabíral nejspíš podobně jako modlitby k bohyni Eset.

Řečtí lékaři obvykle předepisovali cvičení (nejlépe na koni), aby zmírnili nadměrné močení. K dalším formám terapie uplatňovaným při cukrovce patřilo víno, přejídání, které mělo kompenzovat ztrátu hmotnosti a tekutin, nebo naopak zase hladovění.

Nerozlučná komická dvojice Laurel a Hardy: Cukrovku měl překvapivě hubeňour

Oba komici se narodili už v předminulém století. Laurel přišel na svět v anglickém Ulverstonu v roce 1890, Hardy, který byl o dva roky mladší, ...

Nemírné pití, špatný způsob života a dlouhý žal

Další významnou osobností, která se zapsala do historie cukrovky, byl anglický lékař Thomas Willis. Byl prvním evropským lékařem, který popsal sladkou chuť moči u pacientů s cukrovkou. O dřívějších objevech sladké chuti moči mimo Evropu nejspíš neměl tušení.

Popsal případ jistého urozeného hraběte, který náhle „začal mít velký sklon k nadměrnému močení, během čtyřiadvaceti hodin vypustil téměř litr a půl průzračné, čiré a nádherně sladké vody, která chutnala, jako by byla smíchána s medem“. Jako léčbu navrhl „zahušťující a mírně ochlazující stravu a srdeční nápoje“ a domníval se, že pacientův stav by mohla zlepšit slizovitá zelenina, rýže a bílý škrob. Dále navrhoval mléčný nápoj, který se destiloval s cypřišem a vaječnými bílky, směs arabské gumy a tragantu, rebarboru a skořici. Po Willisových terapeutických radách se pacientův stav sice asi za měsíc zlepšil, ale ihned po uzdravení se pan hrabě vrátil ke svým dřívějším stravovacím návykům. Další vývoj byl tedy poměrně jasný.

Willis se domníval, že u cukrovky jde spíše o nemoc krve než onemocnění ledvin. Přičítal ji, jak je uvedeno v jeho díle, „špatnému způsobu života a hlavně vytrvalému a nemírnému pití moštu, piva a ostrých vín; někdy smutku, dlouhému žalu.“ U nemocných rozpoznal také diabetickou neuropatii, kterou popsal jako „píchání, časté stahy nebo křeče, škubání šlach a svalů a jiné poruchy“.

Močové zlo a přelomové 19. století

Teprve v průběhu 19. století byl zaznamenán významný pokrok v chápání metabolismu a vztahu mezi slinivkou a diabetem a začala se psát nová éra. Pacienti samozřejmě neměli vyhráno, objev inzulínu přišel až v roce 1921. Ale byl to základ pro další výzkum, který pak přinesl diabetikům šanci přežít „pissing evil“ neboli „močové zlo“, jak onemocnění pojmenoval Thomas Willis.

Zdroje: ncbi.nlm.nih.gov, wikipedia.org, news.medical.net

Foto: Freepik

1518

Diskuze k článku