Deník diabetika: Bude to někdy dobré?

Emoční stavy, které přicházejí jako odpověď na obrovskou zodpovědnost, kterou diabetes představuje, jsou mnohem horší. To, jak moc disciplinovaní, striktní a ukáznění budete, ovlivní, jak kvalitní váš život bude. A to je trochu moc na mladou holku, která si chce užívat života.

Od té doby, co mám cukrovku, jsem tak nějak stále čekala, až to bude dobré. Nenechte se mýlit, můj život je i navzdory cukrovce úžasný. Dost jsem ale trpěla. Popisovat ten pocit někomu bez cukrovky, o to bych se ani nesnažila. Ale vím, že vy mě pochopíte. Žijete si svůj život, jak nejlépe umíte, radujete se, zažíváte skvělé okamžiky, úspěchy, jste šťastní. Ale zároveň trpíte. Každý jediný den je nálož plná kontroly, rozhodování, strachu. A nejen dny. V noci to nekončí. A všechno to nesete v sobě, navenek silní.

Nebudete přeci každou vteřinu s někým rozebírat, co vás trápí. A tak se trápíte sami, uvnitř. Někdy si o tom s někým hezky popovídáte a uleví se vám. Nicméně ten člověk si pak odejde zase s prázdnou hlavou žít svůj život, ve kterém tohle neřeší, a vy si jdete spočítat jídlo a inzulín a doufáte, že po tom uvidíte číslo 5.

Můj život s cukrovkou bez obalu: „Chci sdílet skvělé zážitky, ale i nezdary.“

Nejdřív bych se ale ráda krátce představila. Jsem úplně normální šestadvacetiletá ženská, která vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a ...

Změní se to někdy?

Častokrát jsem si představovala, že našli lék na cukrovku. V hlavě mi běžely obrázky, jak by to asi vypadalo, a i jenom z té představy jsem byla celá mimo a tekly mi slzy. Moje představa se odehrávala v obýváku.

Uslyším to z televize, padnu na kolena a budu jenom strašně moc brečet.

Drala se mnou ta vymyšlená úleva. Ta fiktivní představa toho, že je konec. Už žádné injekce, žádné vážení, počítání jídla, žádná hypoglykémie, žádný strach z komplikací. Dnes už se touto představou netýrám. Je to podle mě něco, čemu se člověk věnuje v začátcích své diagnózy. Já jsem ve stádiu, kdy už články typu: ,,Do deseti let…“ ani nečtu.

Někdy to bylo horší, někdy snazší. Někdy mě cukrovka nijak neovlivňovala. Někdy byly dny, kdy jsem se myslela, že už to neunesu. Každopádně nikdy jsem neměla pocit: ,,Už je to dobré.“

Nehledě na to, že vám nikdo nedá v životě pauzu od osobních problémů, protože jste diabetik. Nikdo si tam nahoře neřekne: ,,Chudinka, ta má toho asi dost, když má takhle těžkou nemoc. Pojďme pro ni udělat zbytek života jednoduchým.“ Teď jsem se vyloženě zasmála. A tak řešíte každodenní problémy jako každý jiný a cukrovka je často pouze na pozadí toho všeho a dělá to vše horší.

Deník diabetika: Může za to diabetes, že se mi nedaří shodit?

Nikdy jsem nebyla vyloženě silná. Myslím, že jsem měla dobrou postavu. Nikoliv ale takovou, jakou bych si přála. Těch pár kil navíc mi nikdy na ...

Kdy se to stalo?

A pak přišla pumpa a uzavřený hybridní okruh. A já můžu konečně říct, že se cítím dobře! Pumpa mě hlídá v noci. A to je snad ta největší úleva. Můj život vypadal tak, že jsem každý večer přemýšlela, jestli mám něco na noc sníst, abych neměla “hypo”. Jestli tahle glykémie vydrží přes noc a jestli takhle není příliš vysoká, aby mi ráno zas nebylo zle, ale když si připíchnu, tak abych nešla do “hypa”. Každý večer. A nejhorší na tom je, že mnoho večerů jsem to nevymyslela správně. A tak jsem se budila v noci s hypoglykémií a ráno s hyperglykémií, nebo měla hyperglykémii celou noc.

Co to ale vlastně reálně znamená? To znamená, že po probuzení vás čeká těžký den. Já byla ale zvyklá. Už mi to ani nepřišlo divné, že mi není dobře. Že je ten den náročné žít, protože cukry přes noc nebyly ideální.

A teď jsou. Moje cukry přes noc jsou jako u zdravého člověka – a já se tak také cítím. Nemůžu popsat, jak jsem šťastná. Ani to nejde. Nemůžu popsat, jak se můj život změnil a obrátil k lepšímu. Mám spoustu energie, není mi špatně, cítím se skvěle a tu tíhu té noci za mě někdo převzal. A umí to rozhodně lépe než já.

Jsem veselá osoba, ale pár měsíců před přechodem na pumpu pro mě byla cukrovka nějak náročná. Měla jsem pocit, že jsem ztrácela samu sebe a byla jsem spíš osoba, která bojuje. Teď už ta osoba nejsem. Jsem osoba, která se ráno budí a je jí dobře. Přes den mohu vypnout! Pumpa to za mě pohlídá a vím, že když dodržuju režim, nemám se čeho obávat. Často něco dělám a najednou slyším, že mi pumpa sama přidává inzulín. Úžasné!

Šťastný konec

Jak jsem říkala na začátku, diabetes vás nepřipraví o ostatní dramata ve vašem životě. Prošla jsem si pár věcmi, jako asi každý. A teď si to všechno krásně sedlo. Diabetes se ustálil a můj osobní život také. Vše se uklidnilo a já mám svůj happy end.

Zdroj: autorka vycházela z vlastních zkušeností a zážitků

22074