Můj život s cukrovkou bez obalu: „Chci sdílet skvělé zážitky, ale i nezdary.“

Nejdřív bych se ale ráda krátce představila. Jsem úplně normální šestadvacetiletá ženská, která vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a propadla marketingu. Ráda se směji, tancuji, trávím čas s přáteli a cestuji. Mým snem je pomáhat diabetikům. Pokouším se o to dosud tím, že na instagramovém profilu @cukrovka_bez_obalu ukazuju, že v tom jsme společně.

Nechtěný a nečekaný “dárek” k plnoletosti

Deník diabetika bych ráda otevřela příběhem, ve kterém jsem se poprvé setkala tváří v tvář s cukrovkou. Každý máme ten „svůj příběh“. Můj se odehrál, když mi bylo 18 a měla jsem před sebou poslední ročník na střední škole. V tu dobu jsem byla naprosto bezstarostná, veselá holka a jediná stresová situace byla ta, abych si vybrala dokonalé maturitní šaty. Všechno to ovšem na chvíli změnila diagnóza diabetu. Úplně náhodou mi odhalili zvýšenou hladinu cukru v krvi. Bylo to zrovna v momentu, kdy jsem se léčila se zánětem ledvin a dělali mi různá vyšetření.

Zjištění cukrovky ale nebylo tím největším šokem. Ten myslím přišel až s pícháním inzulínu. Cukrovku jsem měla potvrzenou už tři měsíce, když hodnoty mého krevního cukru začínaly být opravdu vysoké. Přechod na inzulín byl tedy nezbytný. Tušila jsem, že mě to čeká. Šla jsem do ordinace statečná a přesvědčená, že o nic nejde. Táta tehdy říkal, že měli na hokeji kluka, který se léčí s cukrovkou a vždycky si jenom “střelí” inzulín a je to. No, z jeho úst to neznělo tak hrozně.

S úsměvem na tváři, ale slzami na krajíčku jsem doktorovi tvrdila, že jsem připravená na to, co mi život připravil.

Obelhávala jsem samu sebe… Dívala jsem se na sestru, která ukazovala na umělé kůži aplikaci inzulínu a celý můj postoj statečné holky se zbortil jako domeček z karet. A pak jsem propukla v pláč. “Tati, kde je to „střelení inzulínu“ a je to?” problesklo mi hlavou. Střet s realitou byl hodně tvrdý. A pak přicházely další myšlenky… “Tohle budu dělat do konce života. Jehly jsou teď mojí součástí. Mám pocit, že se mi hroutí svět.” Máma mě chtěla v ten moment obejmout, ale já ji okamžitě prudce a agresivně odstrčila. Do teď mě ta reakce mrzí. Nevím, proč jsem to udělala.

Stály jsme u auta, v tašce inzulíny, nikdo nemluvil. Máma si musela zakouřit. Myslím, že to byla pro obě tak náročná situace, že jsme se dokonce bezdůvodně pohádaly. ,,Kde chceš vyhodit?“ zeptala se. „Na Ípáku, jsou tam lidi ze školy,“ odvětila jsem. Víc už jsme si neřekly a jely mlčky. Vystoupila jsem z auta a zapnula obranný mechanismus. Vzhůru za zábavou!

Navenek veselá, uvnitř rozdrásaná…

Po několika týdnech na inzulínu mi začalo docházet, o čem tahle nemoc je. Ve škole mezi kamarády jsem hýřila úsměvy a normálně fungovala. Dělala jsem jako by nic, ale přitom mě to všechno hrozně tížilo. Uvnitř jsem doslova křičela. Každý z nás to snáší jinak. Já své začátky s diabetem snášela opravdu špatně.

Všechno to bývalo nějak zrychlené a v mlze. Koloběh se zastavil vždycky až večer v mé posteli, kde jsem seděla s jehlou v ruce a brečela, že tu nemoc nechci. Každý večer stejný scénář. Proč já? Je to tak nespravedlivé, komu jsem co udělala? Snažila jsem se přijít na to, za co pykám. Potřebovala jsem logické vysvětlení trestu, který nemá příčinu. Bývala jsem plná vzteku a nenávisti. Zklidnění jsem našla u mámy na klíně, kam jsem si lehla a ona mě mlčky česala. Těžko říct, která z nás dvou trpěla víc.

Když rodič trpí diagnózou svého dítěte: Jak se vypořádat se sebeobviňováním?

Jste rodiče a celé to leží na vás. Vy musíte být silní, vy musíte celou situaci řešit. Pokud jde zejména o malé dítě, není ono tím, kdo se k ...

Učila jsem se spoustu věcí… Měla silná “hypa”, klepala se ve škole, na ulici, doma, všechno bylo nové a nikdo mě nechápal. To bylo na tom to nejhorší – v obrovském vnitřním zmatku mi nikdo nerozuměl.

Když jsem se pokusila někomu říct, co mě trápí, setkávala jsem se s nepochopením. Dostávala jsem reakce a rady, které nechce slyšet snad žádný diabetik, ani začátečník. Nic z toho nepomáhalo, jenom to ve mně vyvolávalo pocity, že jsem neschopná. Proč nikdo nevěřil, že to není vůbec snadné? Proč nikdo neposlouchal, když jsem se to snažila vysvětlit? Proč měl každý pocit, že tomu rozumí? Nerozumí! Ani já tomu vlastně nerozuměla.

Hrdě a s úsměvem… | zdroj: archiv Kateřiny Fortelkové - užito se svolením

I přes všechny ty těžkosti jsem paradoxně zažívala i neskutečné chvíle štěstí. Chvíle plné euforie, zážitky, o kterých jsem ani nesnila, že bych si někdy prožila. Děkovala jsem za každou tuhle chvíli, kterou mi život dal. Vlastně bych řekla, že jsem si užívala i více než lidé, kteří s ničím nebojovali. Bylo to zvláštní. Žila jsem svůj nejlepší život a zároveň měla na hrudi balvan.

Bylo to nahoru a dolu. Chvíli jsem byla nejšťastnější holka na téhle planetě a vzápětí na to jsem se psychicky složila na chodníku mezi lidmi cestou od doktora.

Nakonec jsem to ale všechno zvládla. Sedím tady dneska po několika letech, psychicky úplně někde jinde. Jsem silná jako nikdy předtím a můj život je skvělý. Cukrovkou neskončil. I když se to tak v první chvíli zdálo. Proto pokud si tohle čte někdo, kdo je teprve na začátku svojí cesty, mám jasný vzkaz: „Vydržte a bojujte!“ To je to jediné, co můžete udělat a já vám slibuji, že to bude dobrý. Čeká vás úžasný život. A jak pokračoval s diabetem ten můj? O tom zase někdy jindy…

Zdroj: vlastní zážitky autorky

4931