Deník diabetika: Můj vnitřní boj po přechodu na inzulínovou pumpu

Deník diabetika: Můj vnitřní boj po přechodu na inzulínovou pumpu
S inzulínovou pumpou Zdroj: užito se svolením autorky Kateřiny Fortelkové

Celá natěšená jsem odpočítávala dny a čekala, až přijde ten, kdy začnu používat inzulínovou pumpu. Opravdu jsem se těšila. Možná je to zvláštní, ale věřím, že mě pochopíte. Ta vidina úlevy. Ten pocit, že mi konečně bude něco pomáhat. Co se ovšem prvních pár dní po zavedení pumpy dělo, jsem opravdu nečekala.

Den první

Po nastřelení se prohlížím. Procházím se po pokoji a dívám se do zrcadla. Vypadá to fakt dobře. Vzhled asi nebyl nikdy problém. I když… Věřím, že kdyby mi bylo o 10 let méně, srovnávala bych se s kanylou a krabičkou na těle daleko hůř.

Dneska, ve svých šestadvaceti letech, se na to dívám úplně jinak. Mám už vybudované pevné zdravé sebevědomí a tohle s ním ani nehne. Ba naopak! Jsem nadšená. Veškeré funkce pumpy mě vyloženě baví a už teď je mi jasné, že moje kompenzace se zlepší.

Zvrat a vnitřní boj

Stojím ve sprše a brečím. Dělám si jídlo a najednou brečím. Brečím bezdůvodně už po několikáté, a kdybych se mohla postavit sama před sebe, asi bych na sebe koukala jak puk. Možná s bradou dole a klepala si na čelo. ,,Co blbneš??“ Snažím se v sobě trochu hrabat, ale zjišťuju, že jsem opravdu spokojená. Vidím naprosto jasné výhody.

Asi to chce čas. Nějaký proces přijetí. Je to změna. A nejde o jiný sestřih. Najednou máte kanylu z břicha a na konci relativně velkou krabičku. Je to vaší součástí. První týden je velmi vyčerpávající. Spousta nových vjemů. Nemůžu spát, pumpa mě při každém převalení tahá a musím ji přendávat s sebou. Neustále vymýšlím, za co ji zaháknu. Tělo si také zvyká, vždyť mám jiný inzulín, najednou ho potřebuji méně, a ještě systém dávkování je jiný. Jsem z toho psychicky i fyzicky velmi vyčerpaná. Mám stavy, kdy se na ni dívám a vidím, že zhmotňuje moji nemoc. Když ji sundám, nejsem schopná žít. Tohle potřebuju k tomu, abych přežila. Derou se mi do očí opět slzy.

,,Potřebuju chvíli, abych se s tím srovnala. Beru si den volna.“

Můj život s cukrovkou bez obalu: „Chci sdílet skvělé zážitky, ale i nezdary.“

Nejdřív bych se ale ráda krátce představila. Jsem úplně normální šestadvacetiletá ženská, která vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a ...

Stálo to za to

Po dvou týdnech se konečně vše uklidňuje. Je mi dobře, brečet se mi už nechce a glykémie se krásně drží! Budím se ráno s rovnou linkou a ten pocit je k nezaplacení! A teď nemyslím pouze mou psychiku, ale také mé fyzické rozpoložení! Mám spoustu energie. Lépe se mi pracuje. Tráva je zelenější a nebe modřejší. ,,Dejte mi do pozadí písničku, kráčím s úsměvem do práce.“ Dokonce mě baví pohledy na ulici. Žádné zandávání a schovávání, hezky za pásek a hlavu nahoru. Cítím, že jdu správným směrem.

A co dalšího mě potkalo s touto zázračnou krabičkou? To zase příště! Přeji vám všem krásné léto.

Zdroj: autorka vycházela z vlastních zážitků a zkušeností

14448

Diskuze k článku