Rodina jako opěrný bod při léčbě cukrovky. Americká studie přináší emotivní zpovědi diabetiků

Rodina jako opěrný bod při léčbě cukrovky. Americká studie přináší emotivní zpovědi diabetiků
Rodina může být pro diabetika životní vzpruhou Zdroj: Shutterstock

Nohy ztěžknou a zdají se být jak z olova. To je ten moment, kdy kráčíte do ordinace diabetologa a víte, že vás nejspíš nečekají dobré zprávy. Diagnóza cukrovky je zprvu velkým břemenem, které musí unést nejen sám diabetik, ale i jeho rodina. Je vcelku nepodstatné, zda se jedná o dítě nebo dospělého, nebo o diabetes I. či II. typu. Vždy je to rána, která se hojí velice pomalu. Pocit sounáležitosti a podpora jsou na místě. A kdo jiný by měl být „motorem“, nežli ti nejbližší.

Nahlédněte společně s námi do duší diabetiků, kteří žijí v Jižní Americe. Jejich pocity se jistě tolik neliší od těch, které mají i Češi. Níže předkládaná studie přináší vhled do problematiky rodinných vztahů vzhledem k léčbě cukrovky. Nemoc totiž ovlivní každého člena rodiny.

Vnímejte vzájemné pocity…

Když vám lékař sdělí, že jste chronicky nemocní, pravděpodobně zažijete zprvu šok. Následně nastupují fáze smiřování se s tímto faktem. Ty jsou plné bouřlivých emocí. Není tedy výjimkou, že se začnete hněvat, smutnit, nebo zkrátka rezignovat. Všechny tyto pocity jsou normální. I s diabetem však můžete žít krásný a plnohodnotný život. Ano, začátky jsou a budou složité, nebuďte ale na vše sami. Svěřujte se svým nejbližším, mluvte s nimi o tom, co cítíte a nacházejte společně řešení. Současně také myslete na to, co se odehrává v duších vašich rodinných příslušníků. Ti s vámi všechno odžijí. A často je může vaše negativní rozpoložení velmi trápit.

Syndrom vyhoření a diabetes: Prevence je základ

Jakékoliv zhoršení zdravotního stavu a vyřčení konečné diagnózy z úst odborníků, je pro pacienta velmi zatěžující. Samozřejmě záleží na tom, jak ...

S čím vším se potká vaše rodina?

Milující rodina bude za vámi stát při každé příležitosti. Naučit se existovat s diabetem sice nemusí být nic lehkého, ale s podporou a porozuměním najdete tu správnou cestu. Neduste v sobě emoce a řekněte i svým blízkým, ať je ventilují. Mohou se totiž potýkat hned s několika pocity:

  • Strach z komplikací: jestliže nemáte v rodině skutečně vzdělaného zdravotníka, zřejmě nebude o cukrovce vědět vůbec nic, nebo možná jen pár drobností. S tím se tedy pojí i automaticky nastupující obavy o váš život, vzhledem k možným komplikacím. Dostatek informací od odborníka může zmírnit stres na obou stranách.
  • Bezmoc a zoufalství: dosud jste doma vařili vše, na co jste měli chuť? Pak tento čas nejspíš pomine. Diagnóza diabetu s sebou nese i nutné dodržování diabetické diety. To může partnera, který s pravidelností připravuje stravu, dost frustrovat, a snadno tak nastoupí pocity bezmoci a zoufalství. Studujte tedy oboustranně chutné recepty a vařte je třeba i společně. Stmelí vás to.
  • Pocit nejistoty z budoucnosti: vaši nejbližší neví, co bude. Ale nejspíš se budou snažit vám život s cukrovkou usnadnit. Leckdy se i přizpůsobí, abyste se cítili komfortně. Dělejte si společně každý den krásný, ať se děje, co se děje. Nenechte se pohltit nejistotami.

Možná někdy zažijete pocit, že jste na konci svých sil. Nejen vy, ale i vaši milovaní – partneři, děti, rodiče. Když ale spojíte síly, vytvoříte neuvěřitelnou energii, která pohne i horou! Podstatou tedy je mít se o koho opřít. A může to být klidně i dlouholetý přítel, nejen rodinný příslušník.

Jak porozumět své nemoci a neztratit se v bludišti odborné terminologie související s diabetem

Zná to téměř každý, kdo nemá zdravotnické vzdělání. Přijdete k lékaři a ten na vás vychrlí mnoho odborných termínů a současně je zanese i do ...

Emotivní zpověď diabetiků aneb Co pro ně rodina znamená

Na závěr si představme studii, která proběhla v roce 2018 ve veřejné nemocnici v Peru. Vědci ji provedli na základě rozhovorů s vybranými respondenty, kteří se léčili s diabetem. Konkrétně se studie v Jižní Americe účastnilo 20 lidí (z toho 15 žen). Průměrný věk diabetiků byl kolem 55 let a většina z nich již měla „odžito“ s cukrovkou II. typu téměř 12 let. A jaké tedy byly reakce respondentů na otázky ohledně podpory jejich rodiny v léčebném režimu? Zde jsou:

Žena (52 let): „Když mi diagnostikovali diabetes, bála jsem se, že zemřu. Nevěděla jsem o nemoci vůbec nic. Pak ale za mnou přišel můj otec a řekl mi, že se nemusím ničeho obávat. Že má také cukrovku několik let a pořád žije. Tím jsem si uvědomila, že mé strachy jsou vlastně neopodstatněné. Nyní jsou mi velkou oporou nejen psychoterapie u odborníka, ale samozřejmě i manžel a děti.“

Žena (58 let): „Můj syn mi jednou řekl, abych nebyla smutná, že na světě je mnoho dalších diabetiků a žijí přesto krásný život. Také mi sdělil, že tu vždy pro mě bude a pomůže mi. To mě pozvedlo, díky němu ještě žiji.“

Muž (50 let): „Moje rodina mě nikdy nenechala na holičkách. Je tu pro mě stále a moc si toho vážím. Dříve (před nemocí) jsem rád cestoval, ale pak jsem se začal s cukrovkou bát. Mí nejbližší mě ale podpořili, dokonce mi koupili letenku a dopřáli mi, abych si splnil svůj sen a letěl do oblíbené destinace. Dneska už se díky nim nebojím.“

Muž (55 let): „Stále na mě myslí (moje rodina). Připomínají mi, že si mám vzít berle, zabalit léky, když někam jedu. Pomáhají mi, když něco zapomenu. A to je velká spása! Děkuji za ně.“

Jedna z účastnic studie (58 let) se však vyjádřila ke své rodině negativně: „Nestarají se o mě nijak zvlášť. Jen mi říkají, abych nejedla sladké, nebo si nedopřávala ve stravě mnoho sacharidů. A pak se zajímají jen o své potřeby. O to, kdy se já začnu o ně starat.“

Několik slov závěrem: výpovědi respondentů s ohledem na rodinnou podporu v léčbě diabetu byly vesměs pozitivní. A to je velice dobrá zpráva! Ti nejbližší totiž bývají tím největším motivačním prvkem k úspěšnému zvládnutí života s chronickým onemocněním.

Zdroj: Byramhealthcare.com, Journals.sagepub.com

1115

Diskuze k článku