Vnučka mě přesvědčila, ať se operace nebojím

Jmenuji se Marie, je mi 60 let a můj život se asi nijak neliší od života mnoha ostatních. S jednou výjimkou. Rozhodla jsem se, že nebudu jen „brečet“ nad tím, jak se mi s věkem zhoršuje zdraví a budu s tím něco dělat. A tím „něčím“ byla operace žaludku.

Vnučka mě přesvědčila, ať se operace nebojím

Nikdy jsem nebyla úplně hubená, ale po menopauze se na mě kila lepila snad jen tím, že jsem prošla kolem potravin. S obezitou se objevily i další komplikace jako cukrovka, bolesti kloubů, vysoký tlak a cholesterol. Mám hodně kamarádek, které jsou na tom podobně, ale já byla mezi nimi první, která se k operaci žaludku odhodlala. Přiznávám ale, že jsem o tom uvažovala asi dva roky a hodně jsem váhala. Přesvědčilo mě, až když jsem viděla výsledky operace u své vnučky, která podstoupila bariatrickou operaci v 16 letech z důvodu těžké metabolické poruchy, a také mi trochu „nahrál“ osud.

Trápila mě těžká obezita a cukrovka

Nebylo to tak, že bych se zhubnout vůbec nikdy nesnažila a najednou se rozhodla pro operaci. Naopak. Mnohokrát v životě jsem držela různé diety, ale vždycky jsem bojovala s jo-jo efektem.

V době před operací jsem vážila 137 kilogramů. A protože měřím 160 cm, měla jsem dle BMI nejvyšší stupeň obezity. Pokud máte kromě obezity i další zdravotní problémy (třeba právě cukrovku), operace je vhodná už při BMI 35, jinak od BMI 40. Já měla ještě o deset víc.

S cukrovkou jsem bojovala 3 roky před operací. Zpočátku jsem byla jen na dietě, pak na lécích, ale ty moc nezabíraly. Když mi lékařka naměřila dlouhodobý cukr 74 mmol/mol, nezbylo mi, než přejít na 24hodinový inzulin. Ale ani s ním se mi stále nedařilo dostat cukr pod kontrolu. Z původních 13 jednotek inzulinu jsem skončila na 25 a stále jsem měla glykemii kolem 12 mmol/l. Pravda je, že nejsem úplně vzorný pacient. Dietu jsem sice držela, ale ovoce jsem jedla ve velkém (v té době jsem si myslela, že dělám dobře).

Operace jsem se bála

Bariatrickou operaci mi navrhl primář chirurgického oddělení nemocnice v Jablonci nad Nisou, kam jsem jezdila na kontroly se svou vnučkou. Na jedné straně jsem viděla, jak operace vnučce změnila život (teď dělá dokonce fotomodeling), na druhé straně jsem se zákroku bála a dlouho jsem se rozmýšlela. Nakonec osud částečně rozhodl za mne. Při těžkém zápalu plic jsem si kašlem způsobila břišní kýlu a dozvěděla jsem se, že se bude muset operovat. Napadlo mě, zda bych při té příležitosti nemohla podstoupit i plánované zmenšení žaludku a pan primář mi potvrdil, že to možné je.

Vzhledem k tomu, že jsem kardiak a mám v srdci dva implantáty (stenty), musela jsem podstoupit řadu předoperačních vyšetření. Nevěřila jsem tomu, že výsledky budou v pořádku a že to vyjde, ale k mému údivu se mi pan doktor ozval, že do toho jdeme. Veškerá předoperační příprava netrvala ani dva měsíce.

Bylo mi divné, že mě nic nebolí

Operace, při které mi v celkové anestezii zmenšili žaludek a napojili ho na tenké střevo (říká se tomu bypass), u mě proběhla dobře a bez problémů. Současně mi chirurgové odoperovali ne břišní, ale brániční kýlu, na kterou se přišlo během předoperačních vyšetření. Už den po operaci jsem se cítila výborně a měla jsem pocit, že snad ani k žádné operaci nedošlo. Viděla jsem sice malé ranky po laparoskopii na břiše, ale až lékař mě musel ujistit, že oba plánované zákroky proběhly. Neměla jsem žádné potíže ani bolesti. V nemocnici jsem strávila celkem pět dní.

Mám pocit, že jsem omládla

Prvních 14 dní po operaci jsem byla na tekuté stravě, dalších 14 dní už jsem mohla jíst kašovitou stravu a pak už jsem se začala vracet k normálu. Pravda ale je, že se mi po operaci výrazně změnily chutě. Na některá jídla, která jsem dřív měla ráda, dnes nemám ani pomyšlení, jiné se mi hůř tráví, a tak se jim vyhýbám (např. jídla z mouky).

To však není nic v porovnání s mým nadšením z rychlého klesání čísel na váze. Hubla jsem 5 až 6 kilo každý týden. Teď jsem po operaci rok a půl, shodila jsem už víc než 53 kilogramů (vážím teď asi 86 kg) a mám pocit, že jsem fyzicky i psychicky omládla. Jsem z té změny stále nadšená a odborní lékaři, kteří mě mají v péči, rovněž. Můj život se hodně změnil k lepšímu. Dříve jsem měla velký problém s pohybem. Zadýchávala jsem se už po 10 metrech a byla jsem z toho nešťastná. Když jsem chtěla jít nakoupit, manžel musel přijet před vchod domu autem, odvézt mě tam a v obchodě jsem se potřebovala opírat o vozík. Teď si oběhám a zařídím, vše co potřebuji. Už se tolik nepotím, lépe se mi dýchá, a co je nejdůležitější, nemusím si už píchat inzulín. Diabetici s inzulinem vědí, že to je splněný sen.

Cukr mi už „nevylítl“

Už dva dny po operaci jsem měla ranní glykemii 5,2 mmol/l. A od té doby mi už nikdy „nevylítl“. Mám doma glukometr a občas se přeměřím, když mám pocit, že jsem to se sladkým přehnala, ale příznaky cukrovky úplně zmizely. Chodím samozřejmě stále na diabetologii na kontroly, momentálně jednou za půl roku, a moje diabetoložka je se mnou moc spokojená. Nejen z toho, že jsem výrazně zhubla, ale dlouhodobý cukr mám teď 34 mmol/mol. A to se nemusím se nijak výrazně hlídat, a mohu si denně dopřát své oblíbené ovoce. Nedržím žádnou zvláštní dietu. Co se změnilo, je, že teď jím menší porce 6x denně. Hlad přitom vůbec nemám a nemám ani pocit, že bych nějak strádala. Navíc se mi po operaci srovnal i tlak a cholesterol.

Zase mám něco před sebou

Vůbec se nedá srovnat, jakou změnu v mém životě shození těch 50 kil má. I když nemůžu říct, že bych se tím, že jsem byla obézní, nějak trápila, občas jsem se za kila navíc styděla. Když se dnes podívám na své staré fotky, tak ani nevěřím tomu, že jsem tak někdy vypadala.

Teď jsem celkově mnohem veselejší. Těší mě, že se můžu víc hýbat, chodit na procházky s pejskem a že se můžu lépe oblékat. Z velikosti 58 až 60 jsem se dostala na číslo 42. A překvapilo mě, že se mi o dvě čísla zmenšila i noha. Posledních 10 let jsem měla totiž nohy permanentně nateklé a teď od operace už mi nenatékají. Vím, že není lehké překonat strach a jít dobrovolně na operaci. Mně se ale vyplatila. Lidé kolem mě si všimli, že jsem zhubla. Říkají, že nadšení a elán ze mě přímo čiší. A já mám zase pocit, že mám ještě něco před sebou.

Marie Grupačová

 

 

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x