Můj příběh: “Za svou postavu vděčím cukrovce”

Jmenuji se Viktorie a je mi 16 let. Zdravotní potíže jsem měla od malička. Kvůli astmatu mi posilovali imunitu ribomunilem a mamka se mnou jezdila do lázní, abych nebyla tak často nemocná. Cukrovku 1. typu mi zjistili, když mi bylo 2,5 roku.

Můj příběh: “Za svou postavu vděčím cukrovce”

V té době jsem pila tak často a hodně, že jsem kvůli tomu musela nosit na noc pleny a nemohla jsem se zbavit opruzenin. Rodiče se proto rozhodli odnést moji moč k doktorce. Ta nás poslala do laboratoře a potom jsme šli na alergologii napsat žádost o další lázně. V té chvíli nás volali z laboratoře, že mi v moči zjistili hodně cukru. Byli jsme právě na ambulanci v nemocnici, a tak mi rovnou změřili cukr glukometrem. Výsledek byl 22. Hned mne s mamkou odvedli na „jipku“, a tam jsme strávily 14 dnů. Mamka se tam všechno musela naučit.

Můj nejhorší zážitek

Soužití s cukrovkou nebylo lehké, ale časem jsme se s ní naučili žít. Moje nejhorší zkušenost je z doby, kdy mi bylo 5 let. Chodila jsem do školky a všude řádily střevní virózy. Já ji dostala také, nechtěla jsem jíst a bylo mi špatně. Mamka mi ale píchla inzulin s tím, že se musím najíst. Já se ale nenajedla a hádala jsem se s mamkou, že jíst nebudu, že mi je na zvracení. Mamka mi zase tvrdila, že jíst musím, protože už mi píchla inzulin. Tak jsem to zkusila a pozvracela jsem se.

Nezbývalo než jet na pohotovost. Byla jsem tehdy na rodiče hodně naštvaná, že mi nevěřili. Bylo právě období Vánoc. Na „jipce“ jsem strávila skoro měsíc včetně Štědrého dne. Ani jsem nechtěla jet domů. Nechápala jsem, proč mě museli do jídla nutit. Od té doby období Vánoc nemám ráda. Do dneška mívám o Vánocích problém sníst celé dávky jídla. Ale na „jipku“ už nejezdíme. Mamka už ví, i já vím, že když mi není dobře, musím to včas říct. Počkáme, až co sním, a podle množství píchneme inzulin.

Mamka za mnou jezdila do školy s inzulinem

V první třídě jsem si ještě inzulin píchat neuměla. Jezdila mi ho proto aplikovat mamka. Ale na škole byla super družinářka a vedoucí jídelny, které se nabídly, že nám s tím pomohou a budou mi inzulin píchat. Mamka s radostí nabízenou pomoc přijala, už jen proto, že vedoucí jídelny byla také maminka diabetika. Rok poté, na mém prvním diabetickém táboře, jsem se už naučila aplikovat si inzulin sama. Měla jsem ohromnou radost, že jsem se překonala. Od té doby jezdím pravidelně na diatábory, kde se setkávám s dia kamarády. Život bez cukrovky a inzulinu si dnes ani neumím představit. Bez inzulinu bych nemohla žít. A hlavně, jak bych vypadala, kdybych neměla dietu…

Často se setkávám s nepochopením

Lidé většinou cukrovku nechápou, s tím jsem se seznámila už na základní škole. Jedna učitelka mě například seřvala v jídelně za to, že jsem si šla hned k okénku pro oběd. Měla jsem hypoglykemii a nemohla jsem si dovolit stát frontu na oběd. Mamka mi proto ve škole domluvila přednostní právo, ale někteří učitelé stejně nechtějí pochopit, že by diabetik měl mít přednost. Je to všechno v lidech. Někteří pochopí, pomohou a někteří ne. Na veřejnosti se mi stává, že po mně lidé divně koukají, když si
píchám inzulin. Snažím se nevšímat si jich.

Svým způsobem jsem ráda, že mám právě cukrovku. Je to nemoc, která mě hlídá s dávkováním jídla, i když neustálé kontrolování cukru v krvi je otrava. Ale bez toho bych tady nebyla. Díky inzulinu žiji.

Viktorie Švarcrová

Článek je převzatý z časopisu DIAstyl 6/2017.

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na