Léčitelské umění starých indiánů

Toltécká kultura se vyvinula na území dnešního Mexika ještě před příchodem Aztéků. I když formálně dlouho neexistovala, její vliv trval až do příchodu Španělů v 16. století, a prakticky dala všem indiánským státním strukturám řád a směr. Naučila vladaře jak zavádět a vybírat poplatky od obyvatelstva. O Toltécích toho ale víme jen málo. Zachovala se jejich představa o stvoření světa, s nímž se spojuje i začátek jejich dějin, které trvaly po čtveřici sluncí, nebo epoch. Podle Toltéků život vždy přechází z jedné epochy do druhé.
Toltékové znali velmi dobře vliv hvězd na lidské tělo a dovedli vykládat i sny. Také sestavili astrologický kalendář (tonalámatl), kde byly podrobně vyznačeny příznivé a nepříznivé dny.

Aztécká religiozita byla spojená s vírou v přírodní síly, zosobněné vždy jako mužská a ženská dvojice. Vznik nemocí Aztékové považovali za projev hříchu a proto i léčba měla kultovní zaměření.

LÉKAŘI NEBO VĚŠTCI?

Kromě lékařů u Aztéků existovalo několik druhů věštců, kteří také léčili. Tzv. kalendářní proroci zjišťovali možný průběh onemocnění podle pacientova data narození nebo prognózovali jeho vývoj podle dne, kdy propuklo. Posledních pět dní v roce lékaři neordinovali, a nedělali se ani žádné předpovědi, jelikož se věřilo, že všechno v tomto období je nesmyslné a příčí se vůli bohů. Věštci měli diagramy, na nichž byly vyznačeny jednotlivé tělesné orgány spolu s kalendářními dny, kdy bylo nejlépe zahájit léčbu. Podobně se chovali i ti, co věštili z vody, z vrhu kostek a ostatní jejich kolegové. K lékařům se družily ještě další zdravotnické profese, jako byly porodní báby, lazebníci nebo kouzelníci, kteří provozovali černou magii a hypnózu.

Adepti medicíny, mezi kterými mohly být i ženy po přechodu, se studiu věnovali již v raném mládí. Umění medicíny se často předávalo mezi rodinnými příslušníky.  Dobrý aztécký lékař se zpravidla musel vyznat v léčivých vlastnostech bylin, kamení, stromů a kořenů. Jeho společenské postavení zřejmě nedosahovalo odpovídajícího stupně vzhledem k úzkému vztahu medicíny k náboženství a astrologii. Lékařky měly stejné postavení jako kuchařky, zatímco lékaři byli postaveni na úroveň truhláře, zedníka nebo písaře.

Aztécká diagnostika

Díky kultu lidských obětí znali Aztékové velice dobře anatomickou stavbu lidského těla. Pokud šlo o vážnou nemoc, diagnózu určovali nejen lékaři ale i věštci a kouzelníci. Pokud se diagnózu nepodařilo zjistit pěti smysly, přicházely na řadu opojné nápoje. Buď sám pacient, jako první, vypil nápoj připravený ze semen konopáče (eupatorium) a pak lékař sledoval jeho reakce v polospánku, podle nichž zkoušel zjistit příčinu nemocí, anebo se lékař za pomoci drogy přivedl do transu, ve kterém hledal původ obtíží.

Vyšetření vždy začínalo prastarou otázkou: Kde to bolí? (Campa ymmitz cocoa?) 

U onemocnění se zřetelnými příznaky, jako byly například otrava, zranění, kožní choroby, atd., se hledaly jejich přirozené příčiny. Vnitřní choroby, jejichž původ se obtížně rozpoznával, jako např. horečka, dna, poruchy metabolismu, nebo onemocnění podbřišku, se považovaly za trest bohů za spáchané hříchy, nebo jako působení zlého kouzla. Stejně tak i epidemie se vykládaly jako nemilost rozhněvaných božstev nebo zlých duchů. Navzdory vynikajícím anatomickým znalostem neměli Aztékové jasnou představu o příčinách a vzniku nemocí.

Chirurgie

Chirurgové se u Aztéků dělili na několik skupin: všeobecný chirurg, lékař provádějící pouštění žilou, ranhojič, napravovač zlomenin, zubní lékař a oční chirurg. Aztékové racionálně léčili pouze poranění, zlomeniny kostí, vykloubeniny a zubní onemocnění. Možnosti chirurgické praxe byly velice omezeny proto, že chyběly hlubší patologické znalosti a také neznali prostředky ke zvládnutí krvácení a infekce. K šití ran používali lidské vlasy nebo rostlinná vlákna. Větší rány uzavírali jednotlivými stehy a poté je pokrývaly obklady provlhčenými teplými rostlinnými šťávami. Pokud se objevil zánět, byl obklad jen vyměněn. Vykloubeniny a kostní zlomeniny byly pro aztécké chirurgy běžná záležitost. Při vykloubení se postižené kosti nejprve stlačily k sobě, pak roztáhly a přiložil se obvaz z léčivých bylin a prášku z dřevěného uhlí. Když došlo k silnému zánětu, přikládaly se baňky, aby se zabránilo otokům. Zlomené kosti se ošetřovaly vždy stejně: místo lomu se nejprve přitlačilo k sobě, pak se úlomky reponovaly na původní místo, urovnaly do patřičné délky a jejich okraje spojily. Nakonec byl přiložen obvaz z léčivých bylin a zlomené kosti se znehybnily pevně ovázanými dřevěnými dlahami, které se ponechaly na dobu jednoho měsíce, tedy 20 dní.

 Prvním použitím endoprotézy Aztékové předešli moderní medicínu. Mechanismus zákroku spočíval v tom, že vzali váleček z pryskyřice, provedli zářez svalovinou do jamky kyčelní, připevnili váleček k oběma kostním fragmentům a spojili je. Pak ránu zašili a bylinným obvazem přikryli.

Aztékové prováděli, i když v daleko menší míře než  Inkové, otvírání (trepanace) lebky. Všechny nádory léčili chirurgicky, včetně i otoku kolena.

Péče o chrup

U Aztéků byla na velmi vysoké úrovni. Aztékové si čistili zuby zubními kartáčky zhotovenými z kořenů a zubní pastou, což byla směs z popela a medu. Zubní kámen se odstraňoval dřevěným uhlím ve slané vodě, nebo směsí soli, hlíny, pepře a košenily. Měli zvyk vyčistit si po každém jídle chrup nebo je minimálně opláchnout vodou a zbytky jídla a jiná cizí tělíska mezi zuby si odstraňovali trny nebo tenkými párátky. K péči o chrup patřilo i žvýkání speciální gumy, připravené z asfaltu a košenily. Žvýkalo se pouze v soukromí, nevhodné bylo žvýkání na veřejnosti. Červeně zabarvené a nevyčištěné zuby svědčily o nízké inteligenci jedince. Jestliže se objevil kaz, nevrtalo se. Vrtání se používalo jen ke kosmetickým účelům. Když zub bolel, vytrhl se a krvácející dáseň se posypala solí. Zduřelá nebo zhnisaná dáseň se propíchla trnem, aby hnis odtékal.

Porodnictví

Porodní bába u Aztéků měla postavení lékaře. Mladé dívky z lepších rodin se vdávaly mezi 14. – 16. rokem a děvčata z obyčejných rodin ještě dřív. Těhotenství bylo předmětem mnoha pověr. Například gravidní žena nesměla stát dlouho u ohniště, ani na sluníčku, aby se jí nezahřálo příliš břicho, mohlo by se tím dítě přismahnout. Porodní báby těhotenství pozorovaly od samého počátku a řídily život nastávající maminky. Ty, kromě obvyklých očistných koupelí, musely prodělat i dvě rituální v parní lázni. První se uskutečnila ve 4. měsíci po početí, druhá dva měsíce před porodem. Během ní porodní bába zjišťovala polohu plodu zevním vyšetřením břicha. Pokud bylo zapotřebí, provedla zevními hmaty obrat, aby zaručila normální porod.

V posledních dnech před porodem žila porodní bába s nastávající rodičkou pohromadě, aby byla po ruce, jakmile začnou porodní bolesti.

Aztécký porod probíhal pravděpodobně v podřepu a k vypuzování plodu se požíval nastrouhaný ocas vačice. Pokud vypuzovací látky nezabíraly, třásla bába rodičce hlavou, rukama a nohama jí bušila do zad anebo ji masírovala v parní lázni a vzývala o pomoc příslušná ženská božstva. Po porodu se děti kojily déle než tři roky. Je nutné mít na paměti, že Aztékové neměli žádná domácí zvířata.

Farmacie

Když byl povolán aztécký lékař k nemocnému, doporučil bylinky, nebo jiné léčebné prostředky pouze tehdy, když běželo o méně závažné či běžné onemocnění. Zjistil-li, že jde o vážnou chorobu, zazněl rozsudek: „Dopustil ses hříchu!“, což znamenalo, že je nejvyšší čas zahájit hlubší péči o tělo a ducha, zahrnující řadu psychoterapeutických a magicko-náboženských prvků.

Aztécká léčiva byla převážně rostlinného původu. Existovaly však i farmaceutické produkty nerostného a živočišného charakteru, včetně tzv. „špinavé apatyky“. Velice zajímavý prostředek byl tabák. Kromě toho, že byl aztéckou pochutinou, používal se i jako lék při rýmě – inhaloval se tabákový prášek. Také se vtíral při zánětech ústní sliznice a při bolestech zubů. I kakao bylo součástí mnohých léků. Když pacient vykašlával hlen s krví, předepisovalo se kakao, okořeněné vanilkou, pepřem, praženou paprikou a černou pryskyřicí. Také proti průjmu se běžně používaly tabulky hořké olejovité čokolády. Často se předepisovala i projímadla (klyzmata) z různých léčivých rostlin. Oblíbeným prostředkem pro zvýšení sexuální potence bylo maso z malé zmije rohaté – v tomto případě ale hrozilo riziko, že příliš velká dávka povede k nepřetržitému výlevu semene, končícímu smrtí. Oproti tomu maso jaguára se považovalo za sexuálně uklidňující.

Peyotl – božský posel

Do tajemného kultu tří rostlin byli zasvěceni jenom kněží a kouzelníci. Nepovolaní jej nemohli provádět, neboť bohové by je potrestali ztrátou rozumu a smrtí.

Kněží požívali „božské houby“, které umožňovaly člověku hovořit s bohy.

Ve stavu obluzení, vyvolaném magickou drogou, zasvěcenci hledali radu, odhalovali zločince, nebo nacházeli ztracené předměty. Kouzelné drogy si Aztékové brali na válečná tažení, nebo když šli na lov, aby lépe snášeli hlad, žízeň a námahu. Oproti tomu nápoj sinicuilche, vyráběný macerací kůry stromu piscidia erythrina v ananasové šťávě, používali k tomu, aby na vše rychle zapomenuli. Dalším velice oblíbeným opojným nápojem, mnohem opojnějším než alkohol, byl peyotl (mexický kaktus), který vyvolával barevné zrakové přeludy. Aztékové ho užívali, když se chtěli dostat do lepší nálady. Věřili, že tato rostlina je božským poslem a umožňuje jim navázat přímý kontakt s bohy. V podstatě jej používali jako všeléku. Prášek dávali na rány způsobené šípy, čerstvě nařezaný peyotl kladli na bolavý zub, nebo vtírali do kůže při revmatických obtížích a ke zklidnění spálenin. Nenahraditelný byl také v léčbě tuberkulózy. (Moderní věda prokázala, že povzbuzuje srdeční a dýchací činnost a dnes je široce zastoupen při léčbě psychických onemocnění nebo při těžké nespavosti.)

Vička Gančeva

1433

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný