Můj příběh: „Cukrovka je mým nepřítelem, nemůžu si na ni zvyknout.“

Můj příběh: „Cukrovka je mým nepřítelem, nemůžu si na ni zvyknout.“
Někdy jsme si největším nepřítelem my sami. Zdroj: Shutterstock

Anetě všichni říkali, že si zvykne. Když jí ve třinácti letech diagnostikovali diabetes, její máma nebyla oporou. Táta lítal po služebních cestách a jediný, komu se mohla vypovídat, byl mladší bratr. Ten ale vlastně nechápal, co se kolem Anety děje. Dnes je z ní dospělá žena, která má vystudovanou vysokou školu a pracuje na vysoké manažerské pozici. Přesto je cukrovka její největší nepřítel v životě.

Můj příběh není šťastný, naopak. A to i přesto, že je v něm všechno, o čem si lidé myslí, že to potřebují. Vyrůstala jsem ve velmi bohaté rodině, jako dítě jsem měla každou hračku z reklamy a neustále jsme cestovali po světě. Vystudovala jsem školy tady i v zahraničí. Můj životopis se jen blýská. Mám vedle sebe lásku svého života. Dobře placenou práci… Mohla bych pokračovat. Vše, na co si ostatní stěžují, mně bylo naopak dáno. Až na jedno. Zdraví.

Můj příběh: „Jsem adoptovaná. Chtěla jsem najít toho, kdo může za moji cukrovku.“

S diagnózou cukrovky vyvstane u diabetiků často otázka, kdo za to může. Tu touhu najít viníka, tu máme u různých událostí našeho života. Nad ...

„Myslel jsem, že to bolí a přestane,“ řekl mi bratr

Neumím být v životě šťastná. Jednou z věcí, která mě samozřejmě trápí, je moje cukrovka. Ta, když mi byla diagnostikována, byla mým vlastním selháním. A to zejména proto, že jsem měla pocit, že mě moje tělo dočista zradilo. Nutno říct, že to tak dnes už nevnímám. Ale tehdy to byla příčina mých probdělých a probrečených nocí.

Jediný, s kým jsem si o tom mohla popovídat, byl můj bratr. Ale víte, jak to je. Bylo mu sotva 7 let, vůbec nechápal, co to cukrovka je, a vlastně mě poslouchal jen z důvodu, že mě měl rád. Snažila jsem se, abych pro něj byla tou velkou silnou sestrou, ale opak byl pravdou. Dnes na rovinu říká, že tehdy nechápal, co se děje. „Myslel jsem, že tě něco bolí a že to jednou přejde. Nikdy mi nedošlo, že je to napořád,“ řekl mi jednou.

Můj příběh: „Nebojte se uvěřit v lásku. Dobře vás navede,“ říká naše čtenářka Romana

Je to asi rok zpátky, co jsem si založila na sociálních sítích profil, kde jsem sdílela své zkušenosti s diabetem I. typu. Už dlouho jsem cítila, ...

Nikdo s ním o tom nemluvil

Myslím, že je velká chyba, jakým způsobem se to Honzovi, mému mladšímu bratrovi, řeklo. Přesněji řečeno, nikdo s ním o tom nemluvil. Cítil tehdy, že se v rodině něco děje, ale zdaleka netušil, co přesně. To vnímám jako velkou chybu rodičů. Jenže u nás nikdy nikdo neměl čas.

Paradoxně mě možná, když se nad tím teď zamyslím, trápila víc Honzíkova situace, to, jak to v sobě musel řešit, a nechtěl se mnou o tom mluvit, aby mě nezatěžoval. Protože já mám pocit, že jsem zatížila já jeho svou nemocí. Pamatuju si velký strach, aby ho v životě nepotkalo to samé. Ale cukrovka mu nikdy potvrzena nebyla.

Snad nejsem sama

Jsem perfekcionista. Očekávala jsem, že perfektní bude i mé tělo, když budu správně jíst, hodně cvičit, krásně se oblékat. Bojuji ale s něčím, co nemohu ovlivnit. Přála bych si vědět, že to má někdo stejně, že nejsou jen ty vysmáté profily na Instagramu. Tak se svěřuju zde. Je někdo na tomhle světě, kdo bojuje s nevyléčitelnou nemocí, jako je cukrovka I. typu, každý den?

Jsem to já. Bojuju. Jako někdo další kdesi v neznámu. Každý den se peru s pocity, kterým nerozumím. Snad nejsem sama…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Anetou

11792

Diskuze k článku