Zelí čínské, nebo pekingské?

Stejný původ vede u zelí čínského a pekingského k časté záměně těchto dvou druhů. Název je navíc zavádějící. Tato zelenina má totiž příbuzensky mnohem blíže k řepce olejce a tuřínu než ke skutečnému zelí.

Zelí čínské, nebo pekingské?

Čínské zelí

(Brassica chinensis)

Pochází z východní Asie a je významnou zeleninou zejména v jižní a střední Číně a v Japonsku. Do Evropy se dostalo poměrně pozdě – ve 20. letech 20. století. Existuje obrovské množství různých typů a forem, které se liší nejen vzhledem a velikostí, ale i hospodářskými vlastnostmi a využitím. Protože čínské zelí pochází z jižních oblastí Číny, není odolné k nízkým teplotám. Roste velmi rychle, první sklizeň je možná již za 21–48 dní. Jeho chuť je dokonce jemnější než chuť pekingského zelí.
Netvoří hlávky a ke spotřebě se mohou jednotlivé listy odlamovat. Proto se dá čínské zelí na rozdíl od pekingského pěstovat celoročně. Jednotlivé listy jsou převážně určeny k tepelné úpravě (vaření, dušení), mohou se také konzervovat mléčným kvašením.

Hodí se pro šetřící typy diet

Čínské zelí je zelenina s nízkou energetickou hodnotou. Obsahuje vlákninu, malé množství bílkovin, vitaminy a minerální látky, především vitamin C, dále je zdrojem vitaminů skupiny B. Z minerálů můžeme jmenovat draslík, hořčík, vápník, železo a menší množství sodíku.
Čínské zelí má hojivé účinky na zažívací trakt a jedná se o lehce stravitelnou zeleninu. Hodí se tedy pro šetřící typy diet. Protože obsahuje vápník, působí příznivě na zdraví našich zubů,kostí.

Pekingské zelí

(Brassica pekinensis)

Pekingské zelí, nebo botanicky správně brukev pekingská, je v Evropě známé déle než zelí čínské. Také pochází z Číny, kde bylo kulturní plodinou již ve 3. století. Předpokládá se, že jde o spontánního křížence čínského zelí a vodnice, neboť prý v přírodě nebylo nikde nalezeno divoce rostoucí. Do Evropy se pekingské zelí dostalo někdy před rokem 1780 přes Vietnam. Za dvě stě let získali Evropané dost zkušeností s pěstováním i konzumací této jemné listové zeleniny. I přestože ho nejprve pěstovali jako zvláštnost pro okrasu ve sklenících a botanických zahradách. V Československu se s prvními pěstitelskými pokusy začalo kolem roku 1930. Pěstování ve velkém se však v Evropě i v Česku rozbíhalo jen pomalu. Jednou z příčin je jeho citlivá reakce na klimatické podmínky.

Obsahuje hojivé látky pro zažívací trakt

Pekingské zelí je rovněž nízkoenergetická zelenina. Z vitaminů obsahuje vitamin C (čerstvé mladé listy ho mají více než citrony), karoten, niacin a vitaminy B1 a B2. Mezi minerálními látkami jednoznačně vede draslík, nechybí však ani vápník, hořčík, železo, síra i malé množství sodíku. V sušině najdeme i bílkoviny bohaté na aminokyselinu lysin, které se podílí na závěrečných fázích odbourávání bílkovin v těle při tvorbě močoviny.
Obsahuje látky s hojivým účinkem na zažívací trakt a vlákninu jak rozpustnou ve vodě, tak i nerozpustnou. Podobně jako zelí čínské je vhodnou součástí diet s nízkým obsahem tuků a cholesterolu. Dobře se uplatní také při redukčních dietách – jak syrové, tak i tepelně upravené.

MUDr. Mgr. Sylvie Špitálníková, Ph.D.

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na