Zaoceánská výprava: Jak se žije diabetikům v Hondurasu?

Zaoceánská výprava: Jak se žije diabetikům v Hondurasu?
Středoamerický Honduras se pyšní světoznámou produkcí kávy, místní zdravotnictví však zaostává. Zdroj: Shutterstock

Přestože je diabetes druhou nejčastější příčinou úmrtí obyvatel Hondurasu, je v této zemi povědomí o cukrovce mizivé. Většina lidí neví, jak tato nemoc vzniká a jak s ní efektivně pracovat. O přístupu k léčbě cukrovky v Hondurasu jsme si povídali s Azaliou Carolinou Rosales, honduraskou právničkou momentálně žijící v České republice. Lepší informovanost veřejnosti je podle Azalie klíčem k řešení vzrůstajícího problému s diabetem.

Honduras je menší země ve Střední Americe s populací něco málo přes 10 milionů, čímž se podobá České republice. Sousedí s Nikaraguou, Guatemalou a Salvadorem a je omývána vodami Tichého i Atlantského oceánu. Místní zdravotnictví není příliš velkorysé co se týče hrazení zdravotní péče a chroničtí pacienti si musí spoustu léčebných výdajů hradit sami.

Kolik diabetiků žije v Hondurasu?

Skutečný počet není známý. Podle místních zdrojů ví o své diagnóze asi jen polovina diabetiků a z nich má opět jen polovina přístup k léčbě a tudíž je oficiálně evidována. Většina diabetiků po celý svůj život nezjistí, že příčinou jejich potíží je právě cukrovka. V Hondurasu se vyskytuje diabetes 1. i 2. typu, přičemž 2. typ je podstatně častější a je diagnostikován již u adolescentů.

Většina diabetiků v Hondurasu nezná svou diagnózu. Státní zdravotnictví jim příliš nepomáhá a pacientů stále přibývá.

Jaká je informovanost veřejnosti a osvěta v diabetologické oblasti?

Většina populace o existenci této nemoci neví. Projevy diabetu tak mnohdy interpretují chybně a ke správné léčbě někdy vůbec nedojde. V Hondurasu však existují diabetologická centra, kam se mohou pacienti při podezření na cukrovku obrátit. Vyškolení pracovníci jim vysvětlí, jak tato nemoc funguje, co je její příčinou a jak s ní pracovat tak, aby se zvýšila kvalita života. Osvěta ve školách a mezi mladými lidmi však chybí úplně, děti se tak k informacím o diabetu prakticky nedostanou a neví, jak mu předejít.

„V Hondurasu, ale i v jiných zemích, vidím velký problém v tom, že rodiče podávají svým dětem nezdravou stravu plnou průmyslově zpracovaných surovin a cukru. Kupují jim sladkosti a učí je, že tento způsob stravování je běžný. Děti si tyto návyky přenáší do dospělosti a připravují tak živnou půdu pro rozvoj cukrovky 2. typu. Informovanost rodičů o správném stravování vidím jako základ řešení této situace,“ doplňuje Azalia, která nyní pracuje v Praze jako distributorka kávy v Cafe de Honduras.

Jak přispívá místní zdravotnictví na výdaje spojené s léčbou cukrovky?

V Hondurasu nemá většina populace žádné zdravotní pojištění. Existuje něco jako veřejná sociální podpora, která má ovšem relativně malou působnost, a soukromé zdravotní pojištění. Veřejné zdravotnictví se neustále potýká s nedostatkem financí a ti, kteří k němu mají přístup, dostávají léky a pomůcky jen do doby, než dojdou. Poté musí čekat různě dlouhou dobu, než budou zásoby opět k dispozici. Skoro vždy si však pacienti musí alespoň část výdajů hradit, dost často jdou dokonce všechny výdaje spojené s léčbou pouze z kapsy pacientů.

Nizozemští diabetici mohou využívat nadstandardní státní podpory

Spolu s Goffem, cestovatelem a bloggerem z Nizozemska, jsme zjišťovali, jak se žije nizozemským diabetikům. Goffe trpí dědičnou zrakovou vadou, a ...

V případě soukromého zdravotního pojištění záleží výše spoluúčasti na typu pojištění. Většina diabetiků si však musí kupovat léčebné prostředky z vlastních zdrojů dle svých individuálních potřeb. Ceny léčiv se liší, obecně se pohybují kolem 500 Kč za balení, glukometry stojí kolem 1 000 Kč a inzulín kolem 800 – 1 000 Kč.

Existují v Hondurasu diabetologické organizace, které zajišťují vzdělávání odborníků a podporu pacientům?

Funguje u nás Národní diabetologický institut, který společně se Sekretariátem zdraví pořádá kongresy, semináře a malé informační kampaně pro veřejnost s využitím sociálních sítí. Jejich cílem je osvěta veřejnosti a prevence této nemoci. Tyto organizace se snaží zvýšit povědomí o diabetu, ale přesto se potřebné informace k lidem často nedostanou a informovanost je stále nízká. Mnoho lidí o existenci těchto organizací ani neví.

Jakým největším problémům místní diabetici čelí?

Za nejvážnější problém považuji špatné vybavení nemocnic. Nejsou adekvátně připravené ani na akutní diabetické případy, nemají dostatek léčiv a pomůcek. Dodávky zásob jsou navíc nepravidelné a nedostatečné. Dalším zásadním problémem je nedostatek vlastních finančních prostředků, za které by si diabetici nákladnou léčbu pořídili. Státní zdravotnictví jim ji nezajistí a hrazení všeho z vlastních zdrojů je pro většinu lidí nemožné. Jsou tak nuceni žít se svou nemocí v neléčeném stavu.

Situace diabetiků v Hondurasu není lehká. Azalia však věří, že vyšší informovanost veřejnosti o této problematice může přispět k lepšímu životu diabetiků.

Zdroje: rozhovor s Azaliou, who.int, idf.org

387