Z deníku diabetika: Cukrovka nebyla tím nejhorším, co mě potkalo. Zdrcující byl přístup manželky a ztráta dětí
Vkrádá se pomalu, nedává o sobě moc vědět, ale udělá pořádnou paseku. Ano, řeč je o cukrovce. Nemoci, která se zpočátku zdánlivě neprojevuje, nebolí, a přesto škodí. A přitom – alespoň u diabetu 2. typu – mnohdy k jejímu zvládnutí stačí změna životního a stravovacího režimu. Pokud se však ani při jejím rozpoznání a diagnostikování nesnažíme o změnu, dá nám o sobě vědět – a mnohdy způsobem, který je velmi bolestivý a náročný. Jenže čas nejde vzít zpátky, stejně jako vážné zdravotní komplikace, které může napáchat… A že je to pak krutý životní boj, se přesvědčil i pan Josef (47).
Josefovi přišli na cukrovku těsně po čtyřicítce. Jako řidič z povolání se musel podrobovat pravidelným prohlídkám – a jedna z nich tenkrát odhalila zvýšenou hladinu cukru v krvi.
Než mi zjistili cukrovku, byl jsem pořád na cestách – jezdil jsem s kamionem po Evropě, domů za manželkou a dětmi jsem se vracel víceméně jen na víkend, někdy ne ani každý týden. Ale potřebovali jsme tenkrát peníze, stavěli jsme dům, děti byly malé a kamion byl nejlepší způsob, jak si vydělat slušné peníze. I za cenu toho, že jsem se doma moc neohřál, trávil hodiny a hodiny za volantem, spal v autě, stravoval se konzervami a jídlem z benzínek či fastfoodů.
Psal se rok 1925, když se dne 28. dubna narodil do vídeňské židovské rodiny Ernest Sterzer. Zdánlivě zdravé dítko, které se mělo čile k světu, ...
Když mi doktor řekl, že mám zvýšené hodnoty cukru v krvi, měl to být asi takový varovný prst, abych změnil svůj životní styl. Ale já neposlechl. Vlastně jsem vůbec nechtěl slyšet, že by mi něco mělo být. Nic mě nebolelo, prý to nebyla zase taková hrůza a prášky to přeci zachrání. No, nezachránily.
Vlastně jsem měl po nasazení prášků pocit, že můžu zase všechno, že prášky všechno vyřeší, tak proč se omezovat. A tak jsem jel dál vesele ve svém šíleném stravovacím režimu, od volantu do postele a z postele k volantu, doma o víkendu hlavně nabrat síly na gauči, dát si večer pivko a dopřát si svíčkovou nebo knedlo-vepřo od manželky.
Postupem času jsem ale na sobě začal pozorovat, že se se mnou něco děje. Byl jsem pořád extrémně unavený, vydržet celý den za volantem bylo nadlidské úsilí, šíleně mě bolely nohy, kolikrát jsem měl pocit, že je vůbec necítím. Jenže pořád to nebylo dost k tomu, abych pochopil… Pořád jsem si myslel, že jsem nesmrtelný.
Až do chvíle, než mi při jedné z dalších kontrol doktor řekl, že už to takhle dál nejde, že je můj stav stále horší a ohrožuju už nejen sebe, ale i ostatní. A tak mi odmítl potvrdit posudek o zdravotní způsobilosti a já najednou skončil. Až tehdy, když jsem nemohl jezdit s kamionem, mi teprve došlo, že je situace asi vážná. Jenže to bych nebyl já, abych jednal hned…
Beran (21. března – 19. dubna) Toto léto vám přináší šanci uvědomit si spojení mezi vaší realitou a touhami, které máte ukryty ve svém nitru. ...
Pořád jsem vymýšlel, nesnášel doktory, zazlíval tomu mému, že mi zničil život. Až když jsem doma zkolaboval a skončil v nemocnici, došlo mi, že ten, kdo mi zničil život, jsem byl já sám. Výsledky všech nejrůznějších vyšetření byly katastrofální. A nebylo před nimi úniku.
Dnes je mi 47, mám dvě děti na druhém stupni základní školy, a přesto jsem spíš jak jejich dědeček. Bez berlí kvůli neuropatické bolesti téměř nikam nedojdu, rapidně se mi horší zrak a s velkou pravděpodobností prý o něj přijdu. Děti se za mě stydí, nechtějí se mnou nikam chodit, a dávají mi dost jasně najevo, že o mě nestojí. A obávám se, že se nemůžu chlácholit tím, že jsou v pubertě a zlepší se to. Vlastně se jim ani nedivím, zbabral jsem, co jsem mohl. Jsem zoufalý, ale vím, že čas zpátky vzít nemůžu. I když bych tak moc chtěl…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavním aktérem Josefem