Z deníku diabetika: Partner mě opustil kvůli cukrovce. Jeho postoj mi leží v žaludku dodnes

Z deníku diabetika: Partner mě opustil kvůli cukrovce. Jeho postoj mi leží v žaludku dodnes
Partnerský vztah někdy skončí ze zvláštních důvodů Zdroj: Freepik

Životní cesty jsou nevyzpytatelné. A obzvlášť ty vztahové. Pokud do nich navíc zasáhne nemoc, může se i vztah, který vypadal jako ideální, najednou rozpadnout. Na vině však nemusí být samotné onemocnění, ale nevědomost – jako tomu bylo v případě paní Ireny. Její letitý partner ji opustil kvůli tomu, že jí diagnostikovali diabetes 2. typu. A důvod k tomu měl opravdu prazvláštní.

Irena žije s cukrovkou 2. typu již téměř pět let. Toto onemocnění jí lékaři diagnostikovali v jejích 51 letech. Naštěstí se jí podařilo podchytit zvýšené hladiny cukru v krvi úpravou stravy, zařazením více pohybu a samozřejmě také za pomoci léků. Jak dnes sama říká, nemá za těch pět let pocit, že by se její život nějak zásadně změnil. Její – dnes už bývalý – partner však měl o cukrovce zcela jiné mínění.

Na první pohled dokonalý vztah

S Petrem jsme se seznámili asi rok po mém rozvodu. Nejprve jsme spolu jen občas zašli někam posedět, pak jsme spolu začali trávit stále víc a víc času, až z toho byl najednou regulérní vztah. Po pár měsících jsem se rozhodla seznámit ho i s mými dětmi, které si ho hned oblíbily. Petr vlastní děti neměl, a tak byl šťastný, že má najednou rodinu – aspoň tak to vždycky říkal. Ani ne po roce jsme spolu začali bydlet a vše fungovalo tak, jak by v normální rodině mělo. Každý, kdo nás znal, říkal, že máme skvělý vztah a že jsme se hledali, až jsme se našli. I já jsem měla ten pocit. Rozuměli jsme si, byli jsme nejen partnery, ale i kamarády se stejným smýšlením a koníčky. Až do doby, než mi doktoři řekli, že mám cukrovku.

Sladké pokušení na víkend (nejen) pro diabetiky: Pochutnejte si na zdravém mrkvovém koláči

Také vám už vaše babičky říkaly, ať jíte mrkev, abyste měli zdravá očička? Měly pravdu. Mrkev je však dobrá nejen na oči, prospěje i v jiných ...

Mou nemoc odmítl partner přijmout

Když jsem začala bojovat s nadměrnou únavou a celkovou slabostí, říkala jsem si, že to mám od nervů. Obě děti postupně opustily rodné hnízdo a vydaly se vstříc svému životu. S Petrem jsme tak zůstali sami a já si zvykala na novou situaci, že najednou není dům plný života a já nemusím kolem nikoho skákat. Jenže slabost přetrvávala dlouho, a tak jsem se vydala k doktorce. Ta mi na základě vyšetření a odběrů krve sdělila, že mám cukrovku. Byl to pro mě trochu šok, nikdy mě nenapadlo, že by se tahle nemoc mohla týkat i mě. Naštěstí je ale moje obvoďačka rozumná a chápavá, a tak mi detailně vysvětlila, co cukrovka obnáší a jak se k ní postavit.

Už když jsem odcházela z ordinace, věděla jsem, že se nenechám cukrovkou rozhodit a budu se snažit vytěsnit ji ze svého života, co to jen půjde. Prostě jsem ji vzala jako svoji součást, která mě ale nebude ovládat. Jenže zatímco já jsem se s ní smířila v podstatě hned, Petr ji odmítl přijmout.

S cukrovkou vstoupily do našeho vztahu hádky

Jak jsme měli dosud poměrně klidný vztah a hádali se jen výjimečně, s příchodem cukrovky se všechno změnilo. Petr byl najednou vystresovaný, neustále mi vyčítal, proč jsem se nemohla hlídat, proč jsem se sebou něco nedělala, že jsem to musela na sobě cítit. A že jsem mu určitě celé roky lhala a potajmu někde tláskala sladké – protože kdyby to tak nebylo, neměla bych cukrovku.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že to tak není, snažila jsem se ho edukovat, objasnit mu, co to cukrovka je, ale nechtěl nic slyšet. Hádky u nás byly na denním pořádku a vše vyvrcholilo tím, když mi řekl, že končí a odchází. Vůbec jsem nechápala, co se stalo, myslela jsem, že si našel někoho jiného, což by vysvětlovalo jeho podrážděnost doma, ale on mi oznámil, že odmítá koukat na to, jak umírám. Prý si nezaslouží starat se o nemocného člověka, který si za svou nemoc může sám. A když jsem si svou nemoc vyrobila, tak ať si ji vyžeru až do dna.

Můj příběh: Léčba bércových vředů byla úspěšná, byť jí nikdo nedával šanci. Pomohly bandáže a ozon

Pan Petr (83) se s námi o svůj příběh podělil již v loňském roce – tehdy se potýkal s nesnesitelnými bolestmi, jež mu způsobovaly právě bércové ...

Jeho rozhodnutí dodnes nechápu

Tenkrát už nebylo co řešit. Měl klapky na očích i uších a nechtěl slyšet vůbec nic. Odstěhoval se během pár dnů a popřál mi šťastný zbytek života. Já se ale rozhodně umřít nechystám, jsem plná sil a dnes už i optimismu. Ale jeho rozhodnutí jsem dodneška nepochopila a stále mi leží v žaludku…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Irenou
Foto: Freepik

5668

Diskuze k článku