Vitamin C: Při cukrovce dvakrát důležitý

Názory odborníků na denní dávku vitaminu C neboli kyseliny askorbové se různí, je však zajímavé, že doporučovaná množství s časem mírně rostou. V současné době většina odborníků doporučuje denní dávku 60 mg. Podle posledních studií je dostatek vitaminu C velmi důležitý u lidí trpících diabetem.

Vitamin C:  Při cukrovce dvakrát důležitý

Nedostatek vitaminu C se projevuje větší náchylností k infekčním onemocněním, menší pevností cévní stěny, především vlásečnic, zvýšenou krvácivostí a dále typicky sníženou pevností vazivového aparátu zubu a s tím spojeným vikláním a vypadáváním zubů. U diabetiků je dostatečný příjem vitaminu C důležitý i z dalšího důvodu.

Prevence cévních komplikací diabetu

Poslední studie ukazují, že antioxidanty jako vitamin C a E mohou pomoci v prevenci cévních komplikací u nemocných s diabetem. Jde například o slábnutí zraku, ledvinové záchvaty, periferní neurologické problémy – poškození chodidel, nohou, prstů, rukou. Podávání antioxidačních vitaminů, konkrétně vitaminu C a E, působí příznivě na zpomalení nejen makroangiopatie (poškození velkých krevních cév, nejčastěji aterosklerózou), ale také mikroangiopatie (poškození drobných krevních cév). Zmíněná diabetická mikroangiopatie vede k poškození sítnice, ledvin a dolních končetin. Může vést až ke slepotě, selhání ledvin a amputaci končetiny nebo její části.

Kolik »céčka« potřebujeme?

V současné době většina odborníků doporučuje denní dávku 60 mg kyseliny askorbové (vitaminu C). Mírný nadbytek příjmu denně jistě prospěje nejen celkové kondici, ale i kvalitě zubů, kostí a vaziva. Nejvhodnější je využívat rostlinné zdroje vitaminu, kde se nachází ve své přirozené formě. Ideální je zajistit příjem vitamínu C 2-4 porcemi čerstvého ovoce a zeleniny za den.

Podávání nadměrných dávek vitaminu C bývá spojeno se střevními a jinými obtížemi, případně se zvýšeným rizikem tvorby močových kamenů. A konečně není jisté, zda na velké dávky vitaminu C nevzniká návyk, takže po jejich přerušení by na tom člověk mohl být hůře, než když je začal užívat. Vzhledem k tomu, že je vitamín C dobře rozpustný ve vodě přebytečné množství vitaminu C se vyloučí převážně močí a tak nehrozí nebezpečí z předávkování (hypervitaminóza).

Musíme ho dodávat sami

Většina zvířat a rostlin si syntetizuje tento vitamin sama a nepotřebuje žádné jeho přídavky. Na celém světě se tak nedokážou přirozenou cestou zásobovat vitaminem C pouze člověk, některé druhy primátů, morčata, kapybara, indický netopýr, pstruh duhový a losos. Existuje teorie, že neschopnost přirozené produkce vitaminu C je genetický defekt.

Citlivý na teplo a oxidaci

V lidském těle plní vitamin C mnoho důležitých funkcí. Stále oprávněnější se zdá být žert odborníků, že je snazší vyjmenovat metabolické pochody v lidském organismu, kterých se askorbová kyselina neúčastní, než naopak. Vitamin C je citlivý na teplo a vysoce citlivý na oxidaci(okysličování).

Zdroje vitaminu C:

Obsah mg/100 g:
Šípek – 2000
Černý rybíz – 200
Růžičková kapusta – 115
Brokolice – 90
Kiwi – 90
Červený rybíz – 80
Papája – 60
Pomeranč – 50
Zelí – 49
Květák – 40
Citrón – 40
Mrkev – 35
Česnek – 17
Ředkvička – 17
Rané brambory – 16
Celer – 8
Cibule – 5
Okurka – 2

Kyselina z citrusů i hovězího

Intenzivnější chemický výzkum začal až po první světové válce. O izolaci vitaminu C a následnou charakterizaci jeho vlastností se v té době pokoušela řada badatelů.
Francouzský výzkumník ruského původu Nikolai Bezssonoff sice již v roce 1925 oznámil izolaci krystalického vitaminu C, avšak izoloval jej pouze v nepatrném množství a jeho zjištění zapadla. Jeho přínosem však zůstává objev prvního činidla na vitamin C (kyselina molybdenofosfowolframová).
V roce 1928 se maďarskému chemikovi Albertu Szent-Györgimu podařilo izolovat z hovězích nadledvinek, z pomerančů, zelí a paprik kyselou látku snadno podléhající oxidaci. Nazval ji kyselina hexuronová. Vyslovil názor, že tato látka vykazuje stejné chování jako dříve připravené koncentráty vitaminu C, které obsahovaly tzv. redukující faktor. Totožnost vitaminu C s kyselinou hexuronovou (nyní je nazývána kyselinou askorbovu) a s redukujícím faktorem byla dokázána až v roce 1932 několika skupinami pracovníků.

Postrach zvaný kurděje

Kurděje neboli skorbut se projevují chudokrevností, křehkými kostmi, úbytkem svalů, opakovanými infekcemi, vypadáváním zubů, častým krvácením, neplodností a otokem kloubů.

Kkurděje znali prý již antičtí lékaři, např. Hippokrates, Plinius, Marcellus a jiní. V Caesarových armádách byl pokládán za nepřekonatelného nepřítele. O mnoho let později kvůli němu ztratil mořeplavec Vasco de Gama více než polovinu své posádky. Epidemie kurdějí řádila i například ve flotile Vikingů okolo roku 1000.

Léku od indiána se lékaři vysmáli

Když námořní kapitán Jacques Cartier roku 1535 zakotvil na řece St. Lawrence, postihly posádku kurděje, na které tehdy neexistoval žádný lék. Postižení námořníci nemohli pracovat a byli zcela vyřazeni z běžného pracovního života posádky. Údajně se však objevil přátelský indián a ukázal Cartierovým mužům strom, který je svou kůrou a jehličím vyléčí. Kurděje zmizely a Cartier o tom po návratu do Evropy písemně uvědomil britskou lékařskou komoru. Sklidil však jen výsměch, že se nechal svést divochem k takovému nesmyslu: každý přece ví, že kurděje jsou neléčitelné. Nemoc pak sužovala námořníky ještě dalších 200 let.

Britským námořníkům se přezdívá Limeys


Až v roce 1747 objevil skotský lékař James Lind zázračnou moc citrusových plodů. Denním přídělem nápoje z octu, mořské vody a šťávy ze dvou pomerančů a jednoho citrónu pak rychle vyléčil i těžký skorbut námořníků po 6 dnech léčby.
Nedlouho poté přišel kapitán James Cook s nařízením, že každý námořník musí užít denně dané množství citrónové šťávy. Od té doby se britským námořníkům přezdívá »Limeys«. Označení je zkratkou pro citrus a odšťavňovač v angličtině.
Jedním z prvních pokusů o záměrnou prevenci skorbutu bylo opatření Sira Jamese Lancastera v roce 1601, který nařídil pravidelný příděl pomerančů a citrónu ve stravě posádek britského obchodního loďstva v Indii. Během 17. století se tato praxe rozšířila také do Holandska a jiných států. Teprve od roku 1904 jsou šťávy z citrusových plodů pravidelnou složkou denní potravy celého britského námořnictva.

Úspěch slaví i brambory

Skorbut byl po staletí hrozbou i pro obyvatele měst a dokonce i zemědělských krajů. Nepřetržitý výskyt skorbutu v Evropě byl omezen až zavedením brambor jako jedné ze základních složek potravy obyvatelstva v 17. a 18. století.

 

Mgr. Vít Černý

Diskuze k článku

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz