Velký rozhovor s Kateřinou Fortelkovou o studiu ve Francii, festivalech i běžných starostech diabetika: „Není nic, co bys kvůli cukrovce nemohl. Jednou to zvládneš.“

Velký rozhovor s Kateřinou Fortelkovou o studiu ve Francii, festivalech i běžných starostech diabetika: „Není nic, co bys kvůli cukrovce nemohl. Jednou to zvládneš.“
Zdroj: Archiv Kateřiny Fortelkové (užito se souhlasem)

Kateřina svou cestu s diabetem sdílí na Instagramu. Pro nás popsala své zkušenosti s Erasmem ve Francii, co musela zařídit před cestou, ale i to, jakým běžným starostem každodenně čelí. Co by vzkázala ostatním diabetikům a co podle ní v České republice chybí? Dozvíte se ve velkém rozhovoru se ženou, která přes všechna úskalí života humor rozhodně neztrácí. Neunikne vám její šarm, životní nadhled i surová upřímnost.

Podle Kateřiny u nás ještě chybí mnoho informací, jak cukrovku opravdu zvládnout. K osvětě se snaží přispívat na svém profilu.

Kateřinu najdete na Instagramu jako @cukrovka_bez_obalu. Má cukrovku 1. typu, nakažlivý úsměv, humor a odvahu mluvit upřímně. A to i o věcech, které nejsou jen dobré. Sdílí se svými sledujícími běžné starosti diabetičky, své zkušenosti i tipy. Dozvíte se její úspěchy, ale i pády a nezdary. Ukazuje ostatním, že v tom nejsou sami. „Jsme v tom všichni společně, a kdybys o tom potřeboval mluvit, napiš mi na Instagramu,“ vzkazuje diabetikům Kateřina.

Káťo, své zkušenosti s diabetem sdílíte veřejně na Instagramu. Co bylo Vaší motivací učinit tento krok?

Své zkušenosti s diabetem sdílí na Instagramu. | zdroj: Archiv Kateřiny Fortelkové (užito se souhlasem)

Vedly mě k tomu dvě věci. Za prvé jsem neměla v mém okolí diabetiky. A po pravdě mi to hodně chybělo. Ačkoliv rodina a blízcí jsou velkou oporou, nikdo nikdy nemůže pochopit, čím si vlastně procházíte. Z toho důvodu jsem s nimi chtěla být v kontaktu – kvůli pochopení a sdílení. Za druhé jsem chtěla ukázat, že není snadné mít správné hodnoty glykémie. Všichni víme, že na Instagramu se často vytváří nereálné standardy a tak tomu bylo i v okruhu diabetu. Chtěla jsem sdílet i mé pády, špatné chvíle, špatné hodnoty, nikoliv pouze motivovat jako „ukázkový diabetik“.

Jaká byla ta Vaše cesta? Jak jste se s diagnózou vyrovnávala?

Vím, že jsem hodně brečela. Před ostatními jsem si hrála na silnou, ale ve skutečnosti mě to ničilo. Vše to chtělo jenom čas. Bylo potřeba zvyknout si, zahojit se, přijmout to. Vlastně ani nevím, jestli jsem už vyrovnaná. I dnes, po 8 letech, mám dobrá i špatná období. Říkám si, zda se s tím vůbec dá vyrovnat?

Co vnímáte na diabetu 1. typu jako nejtěžší?

„Zdá se to nezvládnutelné, ale nebude tomu tak vždycky,“ říká. | zdroj: Archiv Kateřiny Fortelkové (užito se souhlasem)

Asi ten boj sama se sebou. Najít balanc mezi dobrými hodnotami, správnou stravou, ale zároveň to tolik neřešit, nebýt toho otrokem. Upřímně mám strach z komplikací a vím, že se jim dá předejít striktní dietou a režimem. Ale jsem jenom člověk. A ještě k tomu hodně rozlítaný člověk. Takže pak nedodržuji režim přesně, mám výčitky a jsem na sebe naštvaná. A pak vidím diabetika, který si stěžuje, že 7 je vysoký cukr, nebo diabetika, který přestal snídat, aby měl dobré hodnoty. Je těžké mít posléze zdravý pohled na věc.

Je pro mě těžké přijmout, že ne vždy to mám pod kontrolou. Frustrace, když se o něco snažíte a ono to nejde, je vyčerpávající. Když je vám zle a vy nevíte proč, přestože jste udělali vše „správně“. Jenže diabetes je tak složitá nemoc, že by na její zvládnutí bylo potřeba mnohem více znalostí. A ty podle mě bohužel nemáme.

Je něco, co tu podle Vás skutečně chybí? O čem se v souvislosti s diabetem nemluví?

Touto otázkou mohu krásně navázat na moje předchozí lamentování nad tím, jak je občas těžké cukrovku řídit. To, že můj menstruační cyklus ovlivňuje glykémie, jsem se dozvěděla až po 3 letech s cukrovkou. To, že glykémie ovlivňuje stres, asi po roce. Že bych měla řešit tukovo-proteinové jednotky a vlákninu jsem se dozvěděla nedávno. Podle mě tu chybí pořádná, ale opravdu pořádná a podrobná edukace. Jak máme zvládnout tak komplikovanou nemoc bez veškerých znalostí?

Chybí také pořádná osvěta, ale to víme všichni. Vysvětlovat všem dokola, že jsem nejedla jako malá cukr, a že to není tak jednoduché, jak se zdá, už asi unavuje každého diabetika.

S čím nejvíce bojujete při každodenním žití s cukrovkou?

Dřív jsem hodně bojovala s koordinací cukrovky a každodenního života. Šla jsem často za moje hranice, brala si toho na sebe hodně a neposlouchala své tělo, které mi naznačovalo, ať zpomalím, že potřebuji spánek, odpočinek, relax, méně stresu. Dostala jsem se pak do nepříjemného kolotoče, který mě ubíjel. Důsledkem byly špatné hodnoty, nevolnosti a paradoxně mnohem menší efektivita, než kdybych si na chvíli odpočinula. Trvalo mi dlouho, než jsem se přenastavila a věci přehodnotila, ale byla to jedna z nejlepších věcí, co jsem mohla udělat.

Zažila jste nějaký nepříjemný zážitek při aplikaci inzulínu, který si dodnes pamatujete?

Ano. Bylo to asi měsíc po tom, co jsem si začala píchat inzulín. Byla jsem v nákupním centru a šla se s mým tehdejším přítelem najíst. V tu dobu jsem ještě před veřejností píchání inzulínu schovávala. Šla jsem si na záchod píchnout inzulín a najednou mi bylo hrozně. Byla jsem na hnusných záchodech s jehlou v ruce a chtělo se mi brečet. Nejen, že jsem v tu dobu nebyla na píchání si inzulínu vůbec zvyklá, ale provádět takto citlivou činnost na veřejných záchodech bylo velmi nepříjemné. V tu chvíli jsem si řekla, že už se nikdy nebudu schovávat, a že už si nikdy nedovolím se takto cítit. Já za moji nemoc nemůžu, a pokud se to někomu nelíbí, ať se nedívá. Vždy se to snažím dělat nenápadně, ale už ne tak, abych se omezovala.

Byla jste na Erasmu ve Francii (výměnný pobyt na vysoké škole, pozn. redakce). Co jsou ta hlavní úskalí, kterým jste musela v cizí zemi čelit jako diabetik? 

„Člověk může žít s cukrovkou kdekoliv,“ říká Kateřina. Svou zkušenost si přivezla z Francie. | zdroj: Archiv Kateřiny Fortelkové (užito se souhlasem)

Pro mě osobně bylo vážně náročné stíhat „erasmácké“ tempo. Každý Erasmus a každý člověk je jiný. Já jsem hodně přátelská a extrovertní, a tak jsem si vytvořila hned několik part a chtěla stíhat všechno se všemi. Což znamenalo jít do klubu v jeden den, druhý den vstávat brzo ráno na celodenní výlet, poté večer na pláž a ráno do školy. Byla jsem často fakt vyřízená, protože cukry mi skákaly, ale stálo to za to! Tak moc to stálo za to. Byl to nádherný zážitek plný cestování, nových lidí, nových zkušeností a cukrovka mě nepřipravila o nic. Každý si to může nastavit po svém, nemusí to mít vůbec takto hektické, ale mně to vyhovovalo. Ta neskutečná euforie a radost byla silnější než nějaká cukrovka.

Co se výuky týče, vše probíhalo v naprostém pořádku. Měla jsem jeden incident, kdy mě během dlouhého testu nechtěli pustit na záchod (vysoký cukr, znáte to…), ani když jsem diabetik, ale jinak probíhalo vše bez problémů. Před jedním testem se mi udělalo nevolno (z hypa do hyper v kombinaci s nedostatkem spánku) a test jsem si mohla napsat v náhradním termínu.

Co byl problém – moje jazyková vybavenost. Umím anglicky, německy a trochu španělsky. Proto, když jsem potřebovala třeba v obchodě říct, že ty sušenky sním dřív, než je zaplatím, protože jsem diabetik, tak jsem měla smůlu. Excusez-moi.

Co jste musela zařídit před cestou?

„Miluju zábavu a festivaly. Nevidím důvod, proč se o ně připravit.“ | zdroj: Archiv Kateřiny Fortelkové (užito se souhlasem)

Před Erasmem jsem měla velké obavy. Za prvé jsem měla stejné obavy jako každý jiný student – najdu si kamarády, zvládnu školu a podobně, ale především ty diabetické. Co když mi nikdo nepomůže, když bude potřeba? Co když budu ležet v pokoji s hypem a nikdo to za celý den ani nezaznamená, protože se nebudeme tolik znát? Co když mi dojdou inzulíny? A spoustu dalších. Všechny ovšem naprosto zbytečně. Přátelství, která si člověk vytvoří v cizí zemi, jsou snad ještě silnější, protože tam nikoho jiného nemáte. A tak o mě měli všichni starost, všichni se o mě starali, když bylo potřeba, hlídali a byli jednoduše úžasní. Inzulíny jsem si musela nechat předepsat na dlouhou dobu dopředu a půlku jsem si vzala s sebou a druhou mi dovezla v půlce kamarádka. Zjišťovala jsem si, jak je to se senzory a udělala jsem si pořádné pojištění. Musím uznat, že jsem zjistila, že vlastně vůbec o nic nejde. Člověk může žít s cukrovkou kdekoliv. Ani jsem nezaznamenala, že by mi něco nebo nějaká péče chyběla.

Jaká je podle Vás úroveň zdravotní péče pro diabetiky ve Francii? 

Upřímně (a jsem ráda) toto asi nedokážu posoudit. Vím, že senzory FreeStyle Libre byly volně dostupné v lékárně za minimální cenu. Nikdo nehlídal, kolik si jich kupujete, jestli jste diabetik. To mi velmi usnadnilo život s cukrovkou.

Co mi naopak život trochu zkomplikovalo, byly balíčky hroznového cukru. To mě ani ve snu nenapadlo, ale v Nice ve Francii je nemají! Chtěla jsem si dokoupit zásoby, když jsem v šoku procházela už několikátý obchod a zjistila, že je nevyrábějí. A tak jsem chvíli chodila s banánem a džusíkama, než mi kamarádka z Erasmu nechala přivézt hroznové cukry od svojí mámy z Německa.

Jednou jsem skončila v nemocnici. Nicméně naprosto zbytečně, akorát že mě nikdo neposlouchal, že to není potřeba. A tak jsem byla naložená v sanitce, když jsem měla v plánu jít se opalovat. Udělalo se mi špatně ve škole – klasické hypo a zbytečně vyděšená profesorka. V nemocnici mi nikdo nerozuměl, francouzsky jsem uměla pouze dobré ráno a dobrý večer, a to jsem to ještě používala nějaký čas obráceně. Po chvíli ke mně přišel doktor s angličtinou, zeptal se mě, proč jsem s hypem tady, když jsem v pořádku, tak jsem mu vysvětlila situaci a jela na tu pláž.

Doporučila byste diabetikovi tak dlouhý pobyt v zahraničí, nebo už byste znovu nejela?

Určitě ano! Není důvod mít obavy. Nikdy na to nezapomenu a cukrovka není důvod nejet. Vše se dá zařídit a upřímně toho zařizování ani moc není. Jen si objednat dopředu inzulíny a senzory.

Na Instagramu máte, že vaše nejoblíbenější hláška na inzulín je: „Proč jsou ty fixky v té ledničce?“ Byly doby, kdy jste neuměla své onemocnění přijímat s humorem?

Musím se přiznat, že i dnes dost záleží na způsobu humoru. Já, diabetici a moji kamarádi, si můžeme dělat legraci, jak se nám zlíbí. Ale běda, jestli si bude utahovat někdo, kdo tomu nerozumí a ještě hloupým humorem.

Na Vašem profilu vládne lidskost a upřímnost. V jednom příspěvku otevřeně přiznáváte, že si při návštěvě festivalu ráda dáte alkohol, varujete však před jeho nadužíváním diabetiky.

Já miluju zábavu a miluju festivaly. Nevidím jediný důvod, proč bych se o to měla připravit. Nicméně je důležité poznamenat, že musíme být zodpovědní, i když se trochu odvážeme. To nebezpečí při požívání alkoholu tady prostě je. S tím nic neuděláme. A nemůžeme si dovolit opít se tak, že se nebudeme moct postarat o svoji cukrovku.

Co byste vzkázala těm, kteří se potýkají s čerstvou diagnózou cukrovky?

Je to rána, já vím. Zdá se to nezvládnutelné, ale věř mi, že takhle to nebude vždycky. Naučíš se, zvykneš si a za chvíli ti to ani nepřijde. Není nic, co bys kvůli cukrovce nemohl. Bude to možná občas náročnější, ale to zvládneš. Ba naopak ti cukrovka i hrozně moc dá. Přenastavila mi priority a pohled na svět k lepšímu.

„Jsme v tom všichni společně, a kdybys o tom potřeboval mluvit, napiš mi na Instagramu,“ vzkazuje diabetikům Kateřina.

Co Vám samotné nejvíce pomohlo, když jste se svou diagnózu dozvěděla? Máte pro čtenáře nějaký tip, který Vám usnadňuje život?

Kéž bych mohla něco takového napsat. Bohužel nic nemám. Plácala jsem se v tom. Velká výhoda v dnešní době je, že existuje spousta dia profilů, které jsou otevřené a řeší problémy a pocity spojené s cukrovkou. Věřím, že to může pomoci hodně. Člověk se ztotožní, najde oporu a ví, že v tom není sám.

Autor: Ing. Mgr. Denisa Zajíčková, foto: Osobní archiv Kateřiny Fortelkové, užito se souhlasem

Zdroj: rozhovor s Kateřinou Fortelkovou, Instagram @cukrovka_bez_obalu

670