Zpěvačka Barbara Slezáková: “V nejtěžších chvílích mi pomáhá hudba”
04. 06. 2020
Vaše příběhy
Diabetes 1. typu jsem dostala až po dvacátém roce, a přestože jsem nevěděla, jak se s tím vyrovnat, dnes si říkám, že jsem vlastně měla velké štěstí, na rozdíl od jiných, kteří se musí s těmito trampotami potýkat třeba již od prvních let svého života.
Vzpomínám si, že jsem na hodinách zpěvu nechápala, proč mám stále takovou žízeň, přestože jsem právě dopila třetí, čtvrtou sklenici vody, ale bylo léto a horko, tak jsem se tím tolik netrápila. Že jsem výrazně zhubla, mi spíše udělalo radost, zvlášť když jsem tomu zdánlivě nepřinesla žádné oběti. Když mi lékař při jednom z banálních odběrů krve zavolal, že mám příliš vysokou hladinu cukru v krvi a musím hned do nemocnice, měla jsem právě po výběrovém konkurzu na natáčení zahraniční reklamy, pro kterou hledali zpěvačku klasické hudby. V slzách za mnou přišla do nemocnice maminka říct mi, že si mne tehdy režisér vybral a mám týden na přípravu, než začne natáčení.
ŽIVOT DOKÁŽE BÝT KRUTÝ I KOMICKÝ ZÁROVEŇ
Seděla jsem v nemocnici na posteli, dívala se kolem sebe na pokročilé komplikace cukrovky, učila se píchat si inzulin a modlila se k Bohu za starou paní v pokoji, která čekala na rozhodnutí lékařů o amputaci prstů na noze. V noci, když všechny pacientky v pokoji usnuly, jsem si nasadila sluchátka s překrásnou árií Abigail z Verdiho Nabucca, kterou jsem měla za pár dní umět, stoupla si ve tmě na postel a učila se jí zpaměti za doprovodu chrápání, gest a hereckého prožitku hodného Sarah Bernhardové – za který jsem později sklidila potlesk celého štábu, ale jen já věděla proč. Tenkrát mne fascinovalo, jak život dokáže být krutý i komický zároveň a že je to jeho ironie, kterou nám dává najevo, že se v těch těžkých chvílích nemáme utápět, ale snažit se s úsměvem jít dál. A zároveň jsem si uvědomovala nádhernou hloubku hudby, která pomáhá překonávat lidský strach i bolest. Hudba je zázračné kouzlo, které působí léčebnou magickou silou intuitivně přesně tam, kde je člověk zraněný. A co se týká mé tehdejší spolupacientky, na amputaci nakonec k její i mé velké radosti nemusela.
OCITLA JSEM SE V ABSOLUTNÍM ZMATKU
Protože mne toto onemocnění zastihlo v posledním ročníku Hudební akademie, v podstatě v momentě, kdy jsem začínala vystupovat v divadle, neměla jsem zkušenosti ani s jedním a ocitla jsem se v absolutním zmatku. Vůbec jsem si nevěděla rady. Netušila jsem, co se se mnou na jevišti bude dít, jak se v emočně vypjatých situacích cukrovka chová, bála jsem se, že zkolabuji na jevišti nebo zapomenu, co mám zpívat a hrát. Nedokázala jsem rozpoznat, jestli se chvěji trémou z vystoupení, nebo jestli se blíží hypoglykemický kolaps. Kdybych se teď mohla v čase vrátit, dala bych si alespoň rok na to, abych v klidu pochopila, jak vlastně moje tělo bude fungovat, a trochu se s novou situací sblížila.
Svým založením a přístupem jsem spíše umělec a bohém. Ne vždy jsem dodržovala – ať už vinou vlastní či okolností – při diabetu tolik potřebný režim a pravidelnost a děkuji vyšší moci i své genetické odolnosti, že se tyto výkyvy na mne prozatím neměly čas projevit. Vím ale, že hodně lidí toto štěstí nemá a že je důležité pochopit včas, že máme možnost, na rozdíl od jiných onemocnění, ovlivnit průběh i následky svého diabetu my sami.
K REKONDICI MĚ LÉKAŘKA MUSELA PŘEMLOUVAT
Necítím potřebu před veřejností či známými svou cukrovku tajit, ale zároveň je to pro mne celkem osobní věc. Spíš zvážím, kdy a komu se svěřit, ale jinak nesouhlasím například s názorem jednoho pána, který mi kdysi přiznal, že si injekci píchne kdekoliv a kdykoliv, doslova „ať si lidé zvykají“. V tomto směru opravdu nejsem exhibicionista.
Všechno zlé je ale i pro něco dobré. Asi před deseti lety jsem se po několikaletém naléhání své paní doktorky přihlásila do rekondičního pobytu pořádaného IKEM a Svazem diabetiků a překonala tak svoji plachost i pochyby, jestli mi takový „hromadný“ pobyt může něco dát. Stalo se něco, co jsem vůbec nečekala. Nejenže jsem poznala opravdu skvělé přátele, se kterými se od té doby vídáme pravidelně i mimo organizované podzimní rekondice, ale dozvěděla jsem se tolik věcí o cukrovce, které jsem sama neměla šanci pochopit ani z knih a odborných příruček. A pokaždé se snažím přispět k dobré atmosféře a náladě i zpěvem. Chtěla bych proto tyto rekondiční setkání, které se pořádají na těch nejkrásnějších přírodních místech v naší republice, doporučit zejména nově diagnostikovaným pacientům v každém věku. Věřte mi, velmi vás to ve vašem „životním boji“ posílí.
HUDEBNÍ INSPIRACE NA ZÁVĚR
Ráda bych se s vámi rozloučila krásnou hudbou, která je pro mě jednou z nejpevnějších životních opor, a věřím, že může být inspirací k tomu, abychom zůstávali dál silní a nevzdávali se. Posílám vám jednu z mých nejoblíbenějších árií – Mozartovo Laudate Dominum, v jednom z nejkrásnějších přednesů, který jsem kdy měla možnost slyšet, sopranistky s řeckými kořeny Anji Harteros. Posaďte se, zavřete oči a jen poslouchejte. Ucítíte, jak všechno to, co vás trápí a bolí, pomalu odchází… A nezapomínejme nikdy na to, že naše tělo – ať zdravé či nemocné, krásné více nebo méně – je tady jen na chvilku. Největším bohatstvím je naše duše. Opatrujme ji a bojujme o ni jako lvi, ať zůstane čistá a – zdravá.
Barbara Slezáková
Článek je převzatý z časopisu DIAstyl 3/2018
ZPÍVALA PRINCI I KRÁLOVNĚ
Sopranistka Barbara Slezáková absolvovala Konzervatoř a Hudební fakultu AMU v Praze a studijní stáž na konzervatoři ve Florencii. Vystupuje jako sólistka koncertně s předními pěvci v Čechách i v zahraničí. Hostovala ve Státní opeře v Praze, v Divadle J. K. Tyla v Plzni a dalších. Je jednou z hlavních pěveckých hvězd agentury SINTON, která pořádá koncerty k významným událostem. Barbara tak měla možnost zazpívat Jeho královské Výsosti dánskému princi Henrikovi a vystoupila na významném koncertu k 50. výročí korunovace britské královny Alžběty II. Získala Cenu Franze Kafky (v rámci koncertních vystoupení ve Španělské synagoze v Praze) a Evropskou cenu Gustava Mahlera.
Subscribe
0 Komentáře
