Úloha sacharidů ve výživě

Víme, že sacharidy jsou pro sval nejrychlejším zdrojem energie (bezprostředně na sval přenášené adenosintrifosfátem - ATP). Co se stane, bude-li podíl sacharidů v naší stravě výrazně podhodnocen?

Úloha sacharidů ve výživě

V těle je relativně malé množství glukózy rozpuštěné v krvi (cca 3 g) a dalších asi 500 g glykogenu z  20 % uloženého v játrech a zbylých 80 % uloženého ve svalu. Toto množství sacharidů představuje cca 2000 kcal využitelné energie, tedy zhruba denní potřeba množství energie pro průměrně vážícího muže se sedavým zaměstnáním či průměrně vážící relativně fyzicky namáhavě pracující ženu. Při běžném životě, jak již též víme, není spotřebovávána celá zásoba sacharidů, ale velká část energetické potřeby je hrazena spalováním tukové tkáně. Ke spotřebování celé zásoby sacharidů organismu by došlo pouze při relativně velké několikahodinové zátěži (např.maratónský běh).
Při běžném rytmu života je denně spotřebováno cca 30-50 % sacharidové zásoby tedy cca 170 – 250 g. Toto množství sacharidů je samozřejmě třeba tělu během dne potravou dodat.

Co se stane, bude-li podíl sacharidů v naší stravě výrazně podhodnocen?

Ve výsledné bilanci bude den za dnem naše zásoba glykogenu klesat. Glykogen není možné doplnit ve formě tuku, neboť ten se ukládá opět jako tuk zásobní, ale je třeba ho doplnit přímo ve formě sacharidů. Je proto nutné, aby sportující člověk (a tím spíše sportující diabetik, který spotřebovává relativně velké množství glykogenu) na obsah sacharidů ve stravě myslel. Ideální doporučené poměrné zastoupení množství sacharidů jsme zmínili výše (cca 55-60 %), u intenzivně sportujících lidí může podíl sacharidů ve stravě stoupnout až k 70%.
V opačné situaci tedy je-li větší množství sacharidů přijímáno než spotřebováváno, ukládají se „nadbytečné“ cukry též ve formě glykogenu. Jeho množství v  těle může překročit obvyklé normální hodnoty. Tuto možnost někdy využívají vrcholoví sportovci k určitému předzásobení těla sacharidy. Na co ale myslí vždy, je doplnění glykogenu po intenzivní tréninkové přípravě tak, aby na závod byla jeho zásoba dostatečná. Totéž ve stejné míře platí pro sporty, kde závodník podává výkon několikrát denně či opakovaně během několika následujících dnů. Další nadbytečné sacharidy se posléze přeměňují v těle na tuky a jsou tak zdrojem nadváhy.
Diabetik ví, že jako zdroj sacharidů v potravě jsou pro něj vhodné polysacharidy, neboť se pomaleji vstřebávají a nevytvářejí tak výrazné kolísání hladiny glykémie (neplatí pro případ hypoglykémie).

Cesty sacharidů v organismu

Požité sacharidy projdou obvyklou cestou potravy přes žaludek do tenkého střeva, kde jsou zpracovávány. Čím složitější sacharidy (polysacharidy) strava obsahovala, tím déle jejich štěpení v tenkém střevě trvá. Výsledkem tohoto štěpení jsou monosacharidy (glukóza, fruktóza a galaktóza) které vstupují do krevního oběhu a dále se v těle zpracovávají. Glukóza je použita jako zdroj energie či uložena ve formě glykogenu do zásoby, ostatní 2 monosacharidy jsou postupně přeměněny na glukózu.
Je zřejmé, že potřebuje-li organismus glukózu rychle (např. při hypoglykémii), je nejlépe použít přímo ji (glukopur) či sacharózu (disacharid složený z glukózy a fruktózy) neboť neztrácí čas štěpením polysacharidů ve střevě (v případě sacharózy je rozštěpení tohoto disacharidu velmi rychlé).

SOUHRN:

  • průměrný člověk spotřebuje denně 30-50 % tělesných zásob sacharidů, které je třeba doplnit přísunem potravy
  • ve stravě by měly sacharidy představovat 55-60 % energie
  • optimálním zdrojem sacharidů ve stravě jsou polysacharidy
  • optimálním sacharidem pro případ hypoglykémie je glukóza či sacharóza

Role inzulínu v organismu

Inzulín má v organismu mnoho funkcí. Zmíníme se o dvou: inzulín jednak umožňuje vstup glukózy do svalových (i některých dalších) buněk, jednak spouští mechanismus tvorby jaterního a svalového glykogenu. Je tedy odpovědný za „odklizení“ glukózy z krve, ať již do buněk ke „spálení“, či do zásobního glykogenu.
Co se týká první funkce, představme si molekulu inzulinu jako dveřníka, který otevře do buňky dvířka a drží je po určitou dobu otevřená. Dosáhne toho tím, že se připojí k buněčné stěně a svým působením vytvoří v této stěně skulinku ( glukózový kanál), kterou pak může glukóza vstoupit. Každý takový kanál je pak otevřený, dokud se molekula inzulínu samovolně nerozpadne, což se stane po několika minutách. Toto je podstata jednoho z hlavních regulačních mechanismů udržujících koncentraci glukózy v normálních mezích. Pokud ve zdravém organismu koncentrace glukózy klesá, pak se produkce inzulinu snižuje (a kanály do buněk se postupně uzavírají), pokud naopak stoupá, pak se tvorba inzulinu zvyšuje (kanály se otevírají). Tak je udržována koncentrace glukózy v potřebných (normálních) mezích.

Omezené možnosti regulace přísunu inzulínu u diabetu mellitus 1. typu

Diabetik má většinou k náhradě inzulinu v těle čtyři denní injekce. Ve chvíli, kdy je injekce podána a je tedy aplikováno určené množství hormonu, není již možné jeho koncentraci v těle nijak ovlivnit. Inzulin v organismu diabetika učiní totéž, co u zdravého člověka, tedy začne otvírat glukózové kanály (a jak výše uvedeno zvyšovat zároveň produkci glykogenu). Koncentrace glukózy se tedy bude v krvi snižovat. Zde je nutné zdůraznit, že množství již podaného inzulínu není možné zpětně nijak ovlivnit a tak působení inzulínu nebude žádným způsobem modifikováno aktuální hodnotou koncentrace glukózy.

Co se stane, pokud si diabetik aplikuje obvyklé množství inzulinu, ale na rozdíl od jiných dnů si například jde s kamarády zahrát fotbal?

Skrze kanály, která inzulin otevírá do buněk, začne mizet z krve glukóza podstatně rychleji než obvykle (neboť tělo má při fyzické zátěži výrazně větší spotřebu energie) a může proto dojít k prudkému poklesu její koncentrace pod normální hodnotu − tedy k hypoglykemii. Ta je největším nebezpečím, provázejícím každé sportování diabetika léčeného inzulinem. Proto musí diabetik na fyzickou aktivitu myslet s velkým předstihem, aby mohl upravit dávky inzulínu.

Jak se vyhnou hypoglykémii při sportu

Z logiky věci existují dvě cesty. Víme-li, že nás čeká větší fyzická aktivita, pak je možné snížit dávku inzulinu, která tuto aktivitu předchází. Počet současně otevřených glukózových kanálů se tak sníží a s ním se zpomalí i pokles koncentrace glukózy. Druhou cestou je zvýšení přísunu energie, tedy doplňování glukózy během fyzické námahy, což nám též umožní udržení její koncentrace v krvi v potřebných mezích.
Který způsob je lepší? Na tuto otázku je těžké jednoduše odpovědět. V praxi jsou většinou kombinovány obě možnosti. Tedy zvýšený přísun energie i omezení množství inzulinu. Přísun energie by měl být akcentován vždy, jedná-li se o déletrvající a vyčerpávající výkon.

SOUHRN:

  • inzulín v těle umožňuje vstup glukózy do buněk a tvorbu glykogenu v játrech a svalech
  • největším nebezpečím fyzické námahy u pacienta léčeného inzulínem je hypoglykémie
  • hypoglykémii lze předcházet snížením obvyklého množství inzulínu před fyzickou námahou a mimořádným přísunem sacharidů během ní a po ní
Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na