Studium v zahraničí s cukrovkou: zážitek nebo průšvih?

Studium v zahraničí s cukrovkou: zážitek nebo průšvih?
Moje parta na Erasmu Zdroj: Archiv Kateřiny Fortelkové – užito se svolením

Začínám panikařit. Co když s sebou nebudu mít dostatek inzulínů? Co když mi nikdo nepomůže, pokud bude potřeba? Jaká tam je zdravotní péče? Nevím, na co myslet dřív. A to nepočítám otázky, zda si tam najdu kamarády. Jestli zvládnu školu. Jestli se mi tam bude líbit. Čeho se mám obávat víc?

Toužím po bezstarostném Erasmu (výměnném pobytu v zahraničí na jeden semestr na vysoké škole) plném zážitků. Zavírám kufr a lehám si vyčerpaná na pohovku. Ono to nějak dopadne…

Na letišti

V ruce držím letenky a snažím se vyndat všechny inzulíny na pás. Nikdy jsem neměla při bezpečnostní kontrole s inzulíny problém. Nikdy jsem ale také s sebou nevezla zásoby na půl roku. Pro jistotu jsem si zařídila před odletem inzulínový pas. Je to malá červená kartička s kresleným roztomilým klučinou v letadýlku. Jestli mi má tohle v případě nejasností pomoct, tak to potěš… Naštěstí nikdo nic neřešil. Myslím, že jsou na inzulínová pera zvyklí. A pak už sedím v letadle, dívám se z okýnka a jsem plná vzrušení. V hlavě si přehrávám různé scénáře toho, co mě asi tak čeká.

Náročný začátek

Na kolejích v Nice nemluví nikdo anglicky a nechtějí nás ubytovat. Super. První den v nové zemi a já a můj kamarád nemáme kde spát. Začínám zpochybňovat celý nápad jet do Francie, když neumím jejich jazyk. Co na to říct, moře mělo přednost. Táhneme se s kufry přes město, hledáme ubytování a já ještě nejedla. Mám už tak třetí hypo, ale to jde vše stranou. K večeru jsme ubytovaní, jíme pečivo se šunkou ze supermarketu a moje glykémie jsou neustále nízko. Doktorka mě varovala, že v teplém klimatu je potřeba méně inzulínu. I tak ho bylo hodně.

,,Ačkoliv to nebyl nejideálnější začátek, čeká mě dobrodružství, které jsem ještě nezažila, a já neztrácím úsměv na tváři.“

Můj život s cukrovkou bez obalu: „Chci sdílet skvělé zážitky, ale i nezdary.“

Nejdřív bych se ale ráda krátce představila. Jsem úplně normální šestadvacetiletá ženská, která vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a ...

Noví spolužáci

Je to tady. Jdu na univerzitu a seznámím se s mými spolužáky na tento semestr. Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem nervózní. Převládají ale pozitivní pocity. Jsem natěšená a plná očekávání. Že jsem původně dorazila do jiné univerzity a přišla pozdě, nebudu ani komentovat.

Cukrovka nehraje žádnou roli. V tu chvíli ani nevím, že ji mám. Se všemi se bavíme, seznamujeme se. Všechno se děje tak rychle. Najednou sedíme na pláži, popíjíme a já cítím, že navazuji opravdická přátelství.

Připravená na to, užívat si života. | zdroj: Archiv Kateřiny Fortelkové - použito se svolením

Moje obavy z cukrovky se pomalu rozplývají. Všichni už to dávno vědí, pečlivě si vyslechli, o co jde a zaujali postoj obdivu. Padá mi kámen ze srdce. Neobdržela jsem jedinou nevhodnou narážku. Přemýšlím, zda se mi to vůbec někdy při vysvětlování stalo. Jediné, o co tu všem jde, je, jaký jsem člověk a jak se v mé společnosti cítí.

Nemáme jediný důvod se za cukrovku stydět. Nejsme cukrovka. Jak řekla Jane Marczewski: ,,Jsme mnohem víc než jenom špatné věci, které se nám v životě staly.“

Tímto večerem se otevírá šílená horská dráha nejen zážitků, ale také mé glykémie. Bude to neskutečná jízda a já se těším, až vám o ní příště budu vyprávět!

 

Zdroj: vlastní zážitky autorky

1297