Studie zkoumala, jakým výzvám čelí rodiče dítěte s diabetem 1. typu: Přiznali strach, zoufalství, výčitky i pocity osamělosti

Studie zkoumala, jakým výzvám čelí rodiče dítěte s diabetem 1. typu: Přiznali strach, zoufalství, výčitky i pocity osamělosti
Zdroj: Pixabay

Být rodičem malého diabetika skýtá mnoho úskalí, o kterých se často nehovoří. Jedním z nich je psychický stav rodiče, který se drasticky mění s vyřčenou diagnózou. Ojedinělé nejsou pocity strachu, zoufalství a osamělosti. Chronické onemocnění dítěte je také velkou zkouškou partnerského vztahu. Jaká jsou zjištění studie a co uvedli rodiče, kteří už rok žijí s diabetikem?

V Norsku na Fakultě zdravotnických a sociálních věd na univerzitě v Bergenu zkoumali psychiku rodičů dětí předškolního věku, kterým byl diagnostikován diabetes 1. typu. Zaměřili se na děti ve věku od 1 do 7 let. Studie byla založena na interpretační fenomenologické metodologii a probíhala formou hloubkových rozhovorů. Pokud se momentálně trápíte pocity, které neumíte zpracovat, podívejte se, co prožívali při diagnóze svého dítěte ostatní rodiče. Zjistíte, že to, co se ve vás odehrává, není ojedinělé a nejste sami. Nebojte se přiznat, že něco nezvládáte. Strach, pocit osamělosti i zoufalství. Co dalšího uvedlo osmnáct účastníků výzkumu?

Milostný život a diabetes 2. typu: Jakým úskalím nemocní čelí?

Vztah k sexu se u mnohých diabetiků nezřídka kdy změní. To může mnohdy nepříjemně překvapit jejich partnera. Nejenom cukrovka, ale i další ...

Neustálý dohled a péče, které vysilují

Výskyt cukrovky 1. typu se v posledních letech u dětí předškolního věku dramaticky zvýšil. Norsko je přitom jednou ze zemí, která má podíl dětí s diabetem na počet obyvatel vůbec nejvyšší. Léčba se u dětí s tímto onemocněním tradičně zaměřuje na co nejlepší koncentraci glukózy v krvi, minimalizaci výskytu hypoglykemických příhod a zvyšování prevence dlouhodobých komplikací.

Diagnóza cukrovky představuje přitom pro rodiče dětí předškolního věku mnoho výzev a obrovskou zátěž na psychiku. Rodiče řeší celkový fyzický růst dítěte, úpravy dávek inzulinu, fyzické aktivity, změnu jídla nebo pravidelné monitorování. Situace se dramaticky projevuje na jejich psychickém stavu a klade požadavek na jejich bdělost, dohled a neustálou péči.

Kontroverzní osoba podnikatele Ivana Jonáka znovu ožívá: Vinu za smrt manželky nikdy nepřiznal, sám skonal na komplikace spojené s cukrovkou

Zesnulý Jonák po sobě zanechal dcery Sylvii a Veroniku. Po dcerách také pojmenoval svůj slavný Discoland Sylvie a Bar Veronika. Od začátku ...

Situace, na kterou vás nikdo nepřipraví

Účastníci studie byli rekrutováni z dětských ambulancí v Norsku. Podmínkou bylo, aby uplynul od diagnostikování dítěte nejméně jeden rok. Pozváno bylo osm matek s průměrným věkem 30 let a osm otců s průměrným věkem 38 let. Otevřené rozhovory s nimi vedli průvodci, kteří jim kladli předem připravené otázky typu „Jak jste prožívali dobu, kdy bylo vaše dítě diagnostikováno?“ Otázky cílily na hluboko zakořeněné starosti, zranitelnost a vnitřní utrpení rodiče. Při studii došli výzkumní pracovníci k závěru, že zásadní téma pro rodiče je snaha žít obyčejný život. Dále často zmiňovali touhu od celé situace utéct nebo stres z nutnosti být pořád na stráži.

Zjištění: Snažíme se žít obyčejný život, přesto se cítíme odlišně

Rodiče často uváděli, že cítí frustraci. Ta plynula z nevědomosti, jak se dítě cítí, nebo jaké jsou jeho skutečné potřeby, pokud nebylo ještě dostatečně zralé, aby jim to sdělilo. Musí být v neustálém střehu a připravenosti. Nikdy nemohou vydechnout. I ve společnosti ostatních lidí, kdy se touží bavit, myslí na inzulin nebo jídlo. Projevuje se absence přátel, kteří řeší stejnou problematiku. Nedokážou žít v přítomném okamžiku, pořád myslí na to, co bude.

OGTT v těhotenství: Jak probíhá a co můžete očekávat?

Většina žen s těhotenskou cukrovkou má i tak normální těhotenství a porodí naprosto zdravé děti. S diabetem se mohou ženy plánující přírůstek ...

Zjištění: Čelíme situaci, která nám mění život od základu

„Trvalo dlouho, než jsme si uvědomili, že se nám navždy změnil život,“ uváděli někteří. Přijmout realitu chronického stavu jejich dítěte vyžadovalo mnoho síly, kterou často neměli. Museli zjistit, co cukrovka vůbec obnáší, nebo jaké přísné rutiny jejich rodinu čekají. Zažívali mnoho stresu v každodenním životě, se kterým neuměli pracovat. Matky i otcové hovořili o době, kdy zjistili diagnózu, jako o době smutku. Ačkoliv se situace postupně zlepšovala, pocity zoufalství zůstávaly. Jedna matka uvedla: „Ačkoliv čas plyne dál, už se nekoná další nové drama, stále cítím pocity zoufalství a osamělost.“ Rodiče uváděli, že se jejich psychický stav začal zlepšovat za šest až dvanáct měsíců od sdělení diagnózy.

Nejhorší myšlenky přicházely, když přemýšleli o kvalitě dětství svého dítěte. Udržet obavy pod kontrolou bylo nad jejich síly. Matky často bojovaly s pocitem viny. Přemýšlely, zda udělaly v těhotenství něco špatně, čím mohly diagnózu svého dítěte zavinit. Závažnost onemocnění a nutnost jednat vždy s ohledem na stav glykémie do určité míry narušovaly jejich vztah s dítětem.

Zjištění: Musím být vždy na stráži

Držet nonstop pohotovost způsobovalo rodičům emocionální i fyzické obtíže. Neustále vyčerpaní, nedostatek odpočinku. S myšlenkou na glykémii svého dítěte vstávali i usínali. Jeden z účastníků se vyjádřil takto: „Cukrovka je podceňovaný stav. Vypadáte zdravě, nic není vidět. Být rodičem v této situace znamená, že žijete neustále v pozoru.“ Rodiče se museli naučit spolupracovat, což vedlo k vyšším požadavkům na jejich partnerský vztah a komunikaci.

Závěr studie

Rodiče popsali situaci, kdy se jim radikálně měnil život. Pocity, se kterými bojovali, vyžadovaly podporu ze strany rodiny, blízkých i ze strany zdravotníků. První rok po stanovení diagnózy byl nejtěžší. Rodiny si hledaly nový rytmus. Rodiče museli pracovat nejen společně, ale také sami se sebou.

Autor: Ing. Mgr. Denisa Zajíčková

Zdroj: ncbi.nlm.nih.gov, diabetes.org, diabetickaasociace.cz

Studie: Being mothers and fathers of a child with type 1 diabetes aged 1 to 7 years: a phenomenological study of parents’ experiences, Anne Solveig Iversen, Marit Graue, Anne Haugstvedt, Målfrid Råheim

2502