Strongman Jiří Tkadlčík přivezl z Číny zlato. Znovu porazil celý svět a překonal sám sebe i cukrovku

Strongman Jiří Tkadlčík přivezl z Číny zlato. Znovu porazil celý svět a překonal sám sebe i cukrovku
Český strongman Jiří Tkadlčík přivezl z Číny zlato Zdroj: Se souhlasem Jiřího Tkadlčíka

Charismatický český silák Jiří Tkadlčík opět dokázal, že v Česku máme pořádné chlapy, kteří za to umí vzít. Ze závodů v čínské Šanghaji si dovezl zlatou trofej, a to navzdory problémům s diabetem, kterým musel čelit kvůli místním podmínkám. Jak se cítí nejlepší strongman bezprostředně po návratu z daleké Číny?

Chinas strongest. Krásný zakončení další sezóny. Ve strongmanu už desátý!“ objevilo se na facebookovém profilu Jirky Tkadlčíka před pár dny po skončení závodů na úrovni světového poháru v daleké Číně. Ačkoliv od svých 3 let bojuje s cukrovkou I. typu a bez inzulínu se neobejde, den za dnem, rok za rokem sobě i ostatním dokazuje, že s nezdolnou vůlí si člověk může plnit své sny přes všechny životní peripetie, mezi něž patří i diabetes. Zeptali jsme se jej, jak se mu v Číně vedlo na závodech i zdravotně.

V našem srpnovém rozhovoru pro DIAstyl jste řekl, že do Číny pojedete, abyste předvedl dobrou formu a poznal novou kulturu. Vyhrál jste zlato, takže to první očekávání jste si splnil. Co to druhé?

Ano, je to pravda. Do Číny jsem jel z několika důvodů. Samozřejmě se tam konaly závody, takže jsem je chtěl určitě vyhrát. Druhý důvod byl spíše ten kulturní – poznat to tam, vidět, jak to to tam vypadá. Nejenom Šanghaj, ale třeba i další města nebo městečka. I když, to se mi moc nepovedlo, protože oni za malé město označují už desetimiliónová města. A bylo to opravdu skvělé. Musím říct, že jsem byl Čínou velice pozitivně překvapený. Třeba tím, jak jsou na tom technologicky, nebo kam se dostali ve stavitelství. My vidíme Čínu jako zaostalou, nebo alespoň já jsem ji vnímal jako zaostalou, a přitom opak je pravdou. A pak jsem chtěl samozřejmě vyzkoušet čínskou kuchyni. Já jsem milovník čínské kuchyně, takže jsem si to opravdu užíval.

Můj příběh: Obyčejná cibule mi jako dítěti pomohla s chronickým zánětem průdušek. Babička mě léčila vykrmováním

„Máma ze mě byla nešťastná, protože jsem byla každou chvíli nemocná. Naštěstí jsem byla docela chytré dítě, takže mi zameškané hodiny ve škole ...

Co Vaše cukrovka? Jak jste to během závodů zvládal, vyskytly se nějaké komplikace?

Komplikace se samozřejmě vyskytly. Řekl bych, že ještě před závody, ne až během závodů. Protože už jen doletět tam… Je to velice dlouhé cestování, takže to bylo docela náročné. Taky časový posun mi dal zabrat. A samozřejmě to velké vedro a vlhko. No a ještě do toho stahování váhy – já jsem stahoval asi 6 kilo. Což určitě není zdravé vzhledem k cukrovce, to vím, ale prostě, když chci závodit v té stopětce (kategorie U105, tj. do 105 kg, pozn. red.), tak musím. Takže nejdřív je tělo v tvrdém deficitu, v takové tvrdé dietě, a pak se to naopak musí doplnit. To mi tu cukrovku trošku rozhodilo. A dalším problémem byla úplně jiná strava. Já jsem tam snídal smaženou rýži, což mi samozřejmě strašně chutná, ale inzulinová odezva na to nebyla tak dobrá jako na tu českou snídani. Takže to znamenalo všechno postupně vychytat. A musel jsem si tam píchat víc inzulínu. Byla to opravdu zajímavá zkušenost.

Jaký byl Váš úplně první pocit po tom vítězství?

Co se týká prvního pocitu těsně po vítězství, já si vlastně ani nikdy moc neuvědomuji, co se mi povedlo. Většinou mi to dojde vždycky až tak za týden. Takže mi to došlo až teď někdy… Teď z toho mám obrovskou radost. Je to taková satisfakce, že to člověk zvládl – i v těch ztížených podmínkách. Protože to opravdu není jako závod v Evropě. Všechno se tam neskutečně táhne a já jsem spíš takový intenzivní, rychlý typ. Potřeboval jsem, aby se to urychlilo, a to se tam nedělo. První den trval závod dvanáct hodin, druhý den „jenom“ deset. To bylo drsné. Co se týká průběhu, já jsem si to hodně kontroloval. První den jsem vyhrál, jak se říká, „na hladko“. Udělal jsem si bodový náskok. Druhý den už disciplíny nebyly úplně „pro mě“, takže jsem věděl, že budu body zlehka ztrácet. Samozřejmě jsem měl z vítězství obrovskou radost, ale únava byla tak velká, že jsme pak šli na večeři a usnuli jak dubové špalky (smích).

Čtyřiatřicetiletý český strongman ke svému vítězství přistupuje s pokorou. Na svém facebookovém profilu k tomu dodává: „Některé dny na některých závodech jsem byl nejlepší a věřím, že by mě ze soupeřů mé kategorie nepřekonal nikdo. A v jiné dny to bylo úplně naopak. To je sport, takhle funguje. Kdo si myslí, že vyhrát mistra světa znamená, že druhý den vás nemůže nikdo porazit, ten se plete. Ani já jsem si to nikdy nemyslel, jen jsem si užíval přítomný okamžik. V úctě ke všem soupeřům!“ Nezbývá než popřát Jiřímu Tkadlčíkovi, aby jeho budoucnost byla naplněna spoustou dalších okamžiků, které si bude moci naplno užít. A aby nadále vítězil i v souboji s cukrovkou. Zatím má zlato i v této disciplíně.

Zdroje: autorizovaný rozhovor s Jiřím Tkadlčíkem, dále facebook.com

2102

Diskuze k článku