Smutné zneužití dobré vůle
Následující příběh se odehrával před pár lety znovu a znovu na nejrůznějších místech, zejména v Praze a v Plzni. Podvedení lidé, kterým nebyl lhostejný osud druhého člověka v tíživé situaci, později v rozhořčení psali o svých zkušenostech na blogu i sociálních sítích. Jejich varování bohužel vyznívá v náš neprospěch: „Diabetik v nouzi může být podvodník!“
A tady je celý příběh z pražských ulic tak, jak jej zaznamenala blogerka Naja a postupně potvrdila řada dalších jeho čtenářů:
Cestou z práce, zabraná do svých myšlenek, jsem vyslechla část telefonátu mladého muže, který šel asi krok, dva přede mnou.
Zněl zhruba takto: „… neboj mami, byl jsem u doktora. Jo, změřil mi cukr a napsal mi prášky. Neboj se, já to nějak zvládnu… jo, já se ti ozvu…“
Hovor, kterému bych nepřikládala pražádnou důležitost. Na křižovatce navíc onen člověk pokračoval rovně, kdežto já jsem zabočila vpravo. Asi po deseti metrech mě ale doběhl. „Dobrý den,“ pravil, „nevíte náhodou, kde je tady nějaká zastavárna?“ O provozovnách tohoto typu moc přehled nemám, takže má odpověď byla záporná.
Nemám dost peněz na inzulin
Vypadal opravdu nešťastně, možná i zoufale, a protože patrně vytušil můj zájem, pokračoval: „Víte, já jsem z Čelákovic a byl jsem tady u doktora. Vzal mi krev, předepsal mi inzulin a napsal mi lékárny, kde si ho mám vyzvednout,“ a strkal mi pod nos papír s názvy dvou lékáren. Chtěla jsem ho navigovat ke sv. Ludmile, protože jsme byli nedaleko, ale on mě zarazil a pokračoval. „Já už jsem tam byl, jenže oni ho mají za 1 180 Kč a já mám u sebe jen 1 000 Kč. Potřeboval bych někde zastavit notebook, abych si ho mohl pak zase vyzvednout.
Ono se vám to bude zdát nepravděpodobné, ale já parkuju na Flóře a ještě jsem ke všemu ztratil klíče od auta. Brácha mi je za tři hodiny přiveze, ale mezi tím mi zavřou v lékárně. A já ten inzulin potřebuju.“ Nechápu, že mi nedošlo, že sv. Ludmila je pohotovostní, tudíž mu v ní rozhodně nezavřou.
Hromádka neštěstí byla proti němu veselá kopa
Nabízela jsem mu, že mu ukážu restauraci, kde je free wi-fi připojení, když má ten notebook, aby si mohl tedy nějakou tu zastavárnu vyhledat. Prý to už ale zkoušel. Neustále opakoval, jak jsem neskutečně hodná a dobrotivá, a že by mě nejraději dal pusu.
Chtěla jsem se s ním rozloučit, protože jsem neviděla možnost, jak mu se zastavárnou pomoct, ale chyceného úlovku se rozhodně nehodlal tak snadno vzdát. A tak se mě opatrně a přeslušně zeptal, jestli bych mu těch 180Kč nepůjčila já. Hromádka neštěstí v ten okamžik proti němu byla veselá kopa. Jsem na své peníze poměrně opatrná, ale souhlasila jsem za podmínek, že mi tedy nechá do zástavy ten notebook a jak přijede bratr, že se staví k nám s penězi. K domu jsem to měla opravdu už kousíček, chtěla jsem mu ještě napsat adresu, aby „chudák z venkova“, jak se sám označil, v té veliké Praze nezabloudil. Vytáhla jsem tedy peněženku a povídám: „Tak mi dáte ten notebook nebo jak to uděláme?“ Najednou se začal vykrucovat, že vlastně notebook chtěl dát do zastavárny, mobil, že potřebuje…
Domů jsem přišla s pocitem viny
Když si to zpětně probírám, varovná kontrolka mi měla začít blikat o mnoho dříve, indicií tam bylo dost. Strážný anděl mě už asi ale nakopnul, takže jsem se vzpamatovala, peněženku opět zastrčila a omluvně pravila, ať se nezlobí, že v tom případě mu nepomůžu. Přeci nebudu dávat peníze někomu na ulici jen tak. Řekl, že to nevadí, že mi stejně děkuje za ochotu. Domů jsem přišla s pocitem viny, že jsem nebožákovi nepomohla, že ty dvě stovky vlastně nic nejsou a vcelku pěkně jsem se tím užírala po zbytek večera a na mysl mi to přišlo ještě několik dnů. Svědomí neulevil ani fakt, že jsem na milého Karla narazila po několika dnech na stejném místě (Francouzská, Praha 2, Vinohrady) znovu. To už se ke mně nehlásil a já jsem neměla na to, abych se ho šla zeptat, jak to dopadlo.
Jaké bylo ale překvapení, když jsem zjistila, že kamarádka mého přítele na Karla z Čelákovic, který potřebuje dvě stovky na inzulin, narazila také. Tentokrát někde u hlavního nádraží a na rozdíl ode mne mu onu částku zapůjčila. Na vrácení dosud čeká. Kdyby se vám tedy poštěstilo to samé, aspoň už víte, že ne každý „muž v nesnázích“ v nich opravdu je.
Pokud by „Karel“ natrefil na skutečného diabetika, je pravděpodobné, že by se svou historkou neobstál. Už jen proto, že v mnoha lékárnách je inzulin na recept bez doplatku. To však nezasvěcení lidé nevědí a podobný parazitismus jim bohužel může nadobro vzít chuť pomáhat.
Převzato z časopisu DIAstyl 4/2017
460
Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno
Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný
