Skořice jako koření i lék

Skořice je sušená vnitřní kůra dvou až tříletých větévek skořicovníku cejlonského (Cinnamomum zeylanicum) či skořicovníku čínského (Cinnamomum aromaticum). V Indii a Číně byla jako koření známá pravděpodobně již kolem roku 4000 let př. n. l. Také starověcí Egypťané, Řekové a Římané ji používali jako aromatickou přísadu do nápojů nebo jako léčivo. Skořici se v té době přisuzoval až zázračný účinek. O jejím původu a získávání líčili arabští obchodníci, kteří čínskou skořici dováželi, neuvěřitelné historky. I slavní řečtí a římští přírodovědci těmto příběhům věřili a opakovali je ve svých spisech.

Kde roste ta nejlepší

Přelom nastal v období, kdy se začaly zakládat skořicové plantáže a kůra se přestala loupat z planě rostoucích stromů. Nejlépe se skořicovníku daří v horkém a vlhkém prostředí. Za nejkvalitnější a nejjemnější je přitom považována skořice získaná ze skořicovníku cejlonského, který se pěstuje na Srí Lance, v Indii, v Indonésii a v Brazílii.
Skořicovníky, které se pěstují na plantážích, bývají vysoké asi 3 metry. První úrodu z nich lze sklidit po třech letech od založení plantáže, ovšem na nejkvalitnější koření se musí počkat až osm let.
Dvakrát ročně, v květnu a v říjnu, se větévky skořicovníku sklidí, očistí od listů a kůra se sloupne. Pruhy kůry se sbalí do svazků a nechají se asi dva dny fermentovat přikryté rohožemi. Poté se skořicové svitky očistí od zbytků lýka a vrchní korové vrstvy a suší se na slunci. V průběhu sušení získává skořice typickou žlutohnědou barvu a okraje se svinují dovnitř. Nakonec se svitky roztřídí podle barvy, síly a velikosti. Zlomková skořice slouží k průmyslové výrobě silice a mleté skořice.

Skořice jako lék

V lidovém lékařství se skořice používá k vylepšení chuti čajových směsí i jiných lékových forem užívaných vnitřně. Podporuje chuť k jídlu, zlepšuje trávení a působí proti nadýmání. Zmírňuje nevolnost a zvracení. Jen těhotné ženy by si měly dát pozor a neužívat skořici v nadměrných dávkách.

Čínská skořice se nestáčí do ruliček

Skořicovník čínský je statnější a odolnější strom. Pěstuje se v Číně, Vietnamu, Japonsku a na Jávě a jeho porostům není nutné věnovat tolik péče. Kůra čínského skořicovníku se při sušení neuzavírá do typických dvojtrubek, ale tvoří polozavřené trubky nebo ploché pruhy. Méně voní a někdy má jemně svíravou chuť. Drobné nevyvinuté plody skořicovníku čínského se sbírají a prodávají pod názvem „skořicový květ“. Obsahují silice a mají příjemnou vůni. Používají se například k výrobě likérů i jako přísada do čokolády.
Existuje také „saigonská či malabarská skořice“, jejímž zdrojem jsou různé botanické druhy planě rostoucích skořicovníků.

V likérech nesmí chybět

Skořicová kůra je velmi oblíbené koření po celém světě. Využívá se při přípravě sladkých i masitých pokrmů, pečiva a cukrářských výrobků i pro zaváření ovoce. Průmyslové využití nachází v likérnictví a parfumerii. Nejen z kůry, ale i z listů a kořenů skořicovníku se získávají silice. Ty se však vzájemně liší svým složením a využitím.

MUDr. Mgr. Sylvie Špitálníková, Ph.D.

1531

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný