
Detekce ketolátek v krvi a moči u dětí: Panika není na místě, obezřetnost a adekvátní reakce však ano
Osvěta ohledně diabetu I. typu se stává čím dál rozšířenější, což je rozhodně dobrá zpráva! Avšak stále v ní můžeme najít mnoho mezer, které je potřeba zacelit. Život s cukrovkou by totiž neměl být nikterak stigmatizován. A všechno začíná právě v dětství. Co malý diabetik absorbuje ze svého okolí v útlém věku, to se na něm může v budoucnu podepsat nejen v pozitivním slova smyslu, ale bohužel i v tom negativním. Výzvy například přináší pobyt ve škole. Jaké přesně?
Vzdělání je pro dítko nesmírně důležité. Umožňuje mu nejen „biflovat“ se fakta, ale také rozvíjí myšlení, inteligenci a fantazii. Je to právo každého člověka – učit se novým věcem, které ho připraví do dospělého života. Jenže malým diabetikům i jejich rodičům může školství připravit mnoho překážek a úskalí.
Budiž nepatrnou útěchou, že nejen v tuzemsku, ale i v jiných zemích existují vzdělávací zařízení, která jsou připravená přijmout do svých lavic malé diabetiky. Jejich personál je zpravidla školený na to, co dělat v akutních situacích a jak dítěti pomoci. Těchto škol je však poměrně málo a spíš dominují ty, které si neví rady s tím, jak si s dětským diabetikem počínat. A tak ho raději odmítnou.
Malý diabetik by neměl mít pocit, že v dětském kolektivu nějak vyčnívá, že je divný, nebo dokonce špatný, protože si musí píchat inzulín. Přijetí mezi vrstevníky mohou do značné míry ovlivnit nejen rodiče, ale především pak vyučující. Mluvit o tom, co je cukrovka a proč má spolužák inzulínové pero, je skutečně žádoucí. Tím je možné předejít jakýmkoliv nevhodným narážkám ze strany ostatních dětí a zkroušenému pocitu samotného školou povinného diabetika.
Školní léta jsou pro diabetika zásadní, mohou ovlivnit přístup k nemoci v budoucnu.
Oporou pro malého diabetika jsou v první řadě rodiče, nebo alespoň měli by být, stejně jako zbytek rodiny. Ovšem neméně důležití jsou i přátelé, ...
Není žádnou novinkou, že diabetik I. typu (v jakémkoliv věku) musí striktně dodržovat léčebný režim v rámci aplikací inzulínu i dietních opatření. To může být složitější zejména v dětském věku. Dítka totiž hlavně zpočátku své nemoci hůře chápou, proč zrovna nemohou jíst a dělat to, co jejich vrstevníci. S jakými výzvami se tedy potýkají nejčastěji?
Někteří chápaví pedagogové si však uvědomují absenci místnosti, kde by si děti mohly v soukromí a v přijatelných podmínkách svůj lék píchnout. Často tak dochází k tomu, že dítka k tomuto úkonu doprovodí třeba do kabinetu.
Na závěr si ještě pojďme přiblížit názory rodičů malých diabetiků, kteří žijí v USA. Jejich pohled se ani tak moc neliší od těch z tuzemských domácností. Vědci ke studii vybrali 309 rodičů, kteří se svými potomky pravidelně dochází do dětských diabetologických ambulancí. Dotazovali se jich, jak nahlíží na podporu svých dětí s diabetem ve školských zařízeních. Výsledky byly šokující:
Obecným závěrem výzkumu bylo toto: většina dotazovaných rodičů měla dojem, že škola neposkytuje dostatečnou podporu jejich malému diabetikovi. Kromě jiného byly pozorovány mezi respondenty i rozdíly v přístupu vzdělávacích zařízení vůči menšinám (Hispánci, Afroameričané). Dítka těchto lidí byla častokrát o dost méně podporovaná ze stran okolí oproti ostatním.
Zdroj: diabeteseducator.org, ordinace.cz, ncbi.nlm.nih.gov
654