Školou povinný diabetik: Jaké výzvy musí pokořit?

Vzdělání je pro dítko nesmírně důležité. Umožňuje mu nejen „biflovat“ se fakta, ale také rozvíjí myšlení, inteligenci a fantazii. Je to právo každého člověka – učit se novým věcem, které ho připraví do dospělého života. Jenže malým diabetikům i jejich rodičům může školství připravit mnoho překážek a úskalí.

Co škola, to jiný názor…

Budiž nepatrnou útěchou, že nejen v tuzemsku, ale i v jiných zemích existují vzdělávací zařízení, která jsou připravená přijmout do svých lavic malé diabetiky. Jejich personál je zpravidla školený na to, co dělat v akutních situacích a jak dítěti pomoci. Těchto škol je však poměrně málo a spíš dominují ty, které si neví rady s tím, jak si s dětským diabetikem počínat. A tak ho raději odmítnou.

Začlenění do dětského kolektivu

Malý diabetik by neměl mít pocit, že v dětském kolektivu nějak vyčnívá, že je divný, nebo dokonce špatný, protože si musí píchat inzulín. Přijetí mezi vrstevníky mohou do značné míry ovlivnit nejen rodiče, ale především pak vyučující. Mluvit o tom, co je cukrovka a proč má spolužák inzulínové pero, je skutečně žádoucí. Tím je možné předejít jakýmkoliv nevhodným narážkám ze strany ostatních dětí a zkroušenému pocitu samotného školou povinného diabetika.

Školní léta jsou pro diabetika zásadní, mohou ovlivnit přístup k nemoci v budoucnu.

Školou povinný diabetik: Jaké výzvy musí pokořit?

Vzdělání je pro dítko nesmírně důležité. Umožňuje mu nejen „biflovat“ se fakta, ale také rozvíjí myšlení, inteligenci a fantazii. Je to právo ...

Jakým výzvám obvykle čelí školou povinní diabetici?

Není žádnou novinkou, že diabetik I. typu (v jakémkoliv věku) musí striktně dodržovat léčebný režim v rámci aplikací inzulínu i dietních opatření. To může být složitější zejména v dětském věku. Dítka totiž hlavně zpočátku své nemoci hůře chápou, proč zrovna nemohou jíst a dělat to, co jejich vrstevníci. S jakými výzvami se tedy potýkají nejčastěji?

• Každodenní školní aktivity: ať už se jedná o výlety, tábory, soutěže, exkurze či jiné akce pořádané školou, vždy to může být pro malého diabetika zátěž. Je známo, že zejména stres dokáže negativně ovlivnit hladinu cukru v krvi. Hrozba hyperglykémie nebo hypoglykémie je tedy v době změněného režimu reálná. Rodič i třídní učitel by tedy měli společně objektivně zhodnotit, zda dítko pořádanou akci zvládne či nikoliv.
• Pomoc při sebeobsluze: starší školou povinní diabetici si povětšinou dokážou změřit glykémii i aplikovat inzulín sami. Také berou v potaz, že musí častěji a pravidelně jíst. Ovšem problém nastává u těch menších, kteří potřebují dohled nebo asistenci. Toto mnohdy leží na bedrech rodičů, kteří dochází do vzdělávacích zařízení kvůli monitoringu krevního cukru, jídlu i lékům. Legislativa je totiž v ČR komplikovanější, než se zdá. Na asistenta pedagoga diabetické dítko totiž nárok nemá. Proč? To se můžete dočíst též v našem článku ZDE. Řešením ovšem může být i proškolení pedagogů nebo zajištění zdravotní sestry, která bude za dítkem docházet.
• Většina škol není přizpůsobena: zde se opět vracíme k tématu výše uvedenému. Mnoho vzdělávacích zařízení pravidelně neškolí své pedagogy, a nejsou tak připravené na příchod malého diabetika. Když už přeci jen k přijetí žáka dojde, může docházet k nežádoucímu přístupu ze strany personálu. Svou zkušenost popsala jedna z maminek: „Mého malého syna poslala paní učitelka na záchod. Tam si měl inzulín aplikovat.“ Toaleta přitom není vskutku vhodnou místností k podání injekce do podkoží.

Někteří chápaví pedagogové si však uvědomují absenci místnosti, kde by si děti mohly v soukromí a v přijatelných podmínkách svůj lék píchnout. Často tak dochází k tomu, že dítka k tomuto úkonu doprovodí třeba do kabinetu.

Americká studie poukazuje na pohled rodičů školou povinných diabetiků

Na závěr si ještě pojďme přiblížit názory rodičů malých diabetiků, kteří žijí v USA. Jejich pohled se ani tak moc neliší od těch z tuzemských domácností. Vědci ke studii vybrali 309 rodičů, kteří se svými potomky pravidelně dochází do dětských diabetologických ambulancí. Dotazovali se jich, jak nahlíží na podporu svých dětí s diabetem ve školských zařízeních. Výsledky byly šokující:

• Pouze 49 % rodičů podotklo, že má vzdělávací zařízení jejich potomka k dispozici nouzové dávky glukagonu.
• Až 52 % rodičů uvedlo, že ve třídě jejich dětem pedagog neumožňuje kontrolu glykémie a v 79 % není umožněna před ostatními žáky aplikace inzulínu.
• 46 % rodičů sdělilo, že aplikace inzulínu jejich dětem bývá umožněna ve zvláštních místnostech (kromě třídy).

Obecným závěrem výzkumu bylo toto: většina dotazovaných rodičů měla dojem, že škola neposkytuje dostatečnou podporu jejich malému diabetikovi. Kromě jiného byly pozorovány mezi respondenty i rozdíly v přístupu vzdělávacích zařízení vůči menšinám (Hispánci, Afroameričané). Dítka těchto lidí byla častokrát o dost méně podporovaná ze stran okolí oproti ostatním.

Zdroj: diabeteseducator.org, ordinace.cz, ncbi.nlm.nih.gov

2166