Skeletonistka Anna Fernstädtová: Nevím, jak bych cukrovku zvládala, kdybych neměla sport

Vítězné poháry sbírala už na juniorských šampionátech. Do slibné kariéry jí v roce 2022, pouhé dva týdny před zimními olympijskými hrami, vstoupila cukrovka. Anička Fernstädtová se nenechala odradit a navzdory diagnóze zamířila do Pekingu a dojela na krásném sedmém místě. Momentálně se připravuje na nadcházející sezónu. Zeptali jsme se jí na to, jak zvládá diabetes I. typu při sportu, i na její očekávání.

Čeká vás druhá sezona s diabetem. Vnímáte u sebe nějaký rozdíl oproti situaci před rokem?

Ano i ne. Mám víc zažitých situací, vyzkoušela jsem víc věcí, které jsou s cukrovkou spojené – třeba hypoglykémii/hyperglykémii v tréninku, dávkování inzulinu, různé doplňky. Po předchozí sezoně mám už zkušenosti a vím, jak se tělo chová při rozcvičení, před jízdou, na cestách. Zároveň vím, jak málo stačí, aby se tělo chovalo úplně jinak, než bych předpokládala. Ať už v tréninku, při závodě, nebo během volného dne.

Těžko se odhaduje, jestli za různé výkyvy můžu já, nebo je to kvůli cukrovce. Dám příklad: Jsem ve stresu, protože nemám cukrovku pod kontrolou tak, jak bych chtěla? Nebo jsem v nějakém období víc vystresovaná, a proto nemám cukrovku pod kontrolou? Nebo mám špatný trénink, protože jsem v noci měla tři hypa? Anebo jsem měla těžký trénink a reagovala jsem po něm špatně, a proto jsem měla v noci tři hypa? Je to taková houpačka, kde má každý detail vliv, ale člověk neví, kde to vlastně začalo a jak přesně reagovat.

Jak to máte v současné době s lékaři a sportem? Vycházejí vám vstříc a řešíte cukrovku, aby se to zvládlo dohromady, nebo je to spíš boj o to, abyste u skeletonu vůbec mohla zůstat?

Doktorku mám skvělou, jsme v kontaktu, když to potřebuji. Někdy je to častěji, někdy jsem dlouhou dobu v pohodě a jezdím jen na pravidelné kontroly do IKEMu. Všechny zatím dopadly na jedničku, jak říkala paní doktorka, kdyby mě za ně měla známkovat. (smích)

Se sportem je to jiná věc. S nějakým základem mi paní doktorka může pomoci, ale jaký trénink přesně mám, jaká je to zátěž pro tělo, jaké budu mít tréninkové dávky, jak to ovlivní glykémii a citlivost na inzulin, to už si musím kontrolovat sama. To by šlo na dálku těžko. Znám své tělo a program lépe než kdokoliv jiný, takže je těžké mi něco doporučovat. V žádném případě to není boj, jestli u sportu můžu zůstat. Beru to jako zátěž navíc. Jsou s ní spojená i náročnější období, ale jde to. Spíš je otázka, jak dlouho se dá vydržet s vrcholovým sportem. Ale v tom cukrovka hraje – nebo bude hrát – jen malou roli. Jestli vůbec nějakou.

Vlčí hlad: Za nutkavými nájezdy na ledničku může být volání těla o pomoc

Vlčí hlad sám o sobě není onemocněním. Jde spíše o subjektivní pocit extrémně intenzivního hladu, ke kterému mohou přispívat různé faktory, ať už ...

Jak to máte s váhou? Kvůli skeletonu si musíte udržovat určitou váhu, zejména před závody. Jak to jde dohromady s cukrovkou?

To už je těžší téma. Inzulin je anabolický hormon a asi nemusím vysvětlovat, co anabolický hormon s tělem udělá. (smích) Ale nejde jen o inzulin, jde i o jiné hormony a systémy v těle, je to hodně složité. Jednoduše řečeno: moje tělo už prostě nefunguje tak, jak fungovalo před cukrovkou. Celý život sportuji, vím co a jak jíst, abych zhubla, udržovala si váhu, nebo přibrala. Ale s cukrovkou tahle pravidla už nefungují. Jím normálně, držím váhu, nebo přiberu. Jím minimum, ale nezhubnu a jsem bez energie. Do toho mám tréninky. Není to jen o tuku, mám i víc svalů. Kdyby nebyl ve skeletonu váhový limit, tak bych to asi tak moc neřešila, protože se v tréninku cítím dobře.

Tohle je pro mě asi to nejtěžší na cukrovce. Bojuji s tím taky jako ženská, prostě nejsem zvyklá vážit tolik a cítím se trochu nesvá. Dohromady je to náročné na psychiku. Děláte, co můžete, snažíte se, ale nejde to kontrolovat. Je to větší boj, než si hlídat glykémii. Teď jsem v limitu. Ale musím se extrémně hlídat, určitě to není na pohodu. Lepší by bylo mít těžší skeleton, aby se dal lépe řídit, ale teď je to prostě takhle, že musím mít skeleton lehčí. Možná najdu během sezony nějaký recept, který bude fungovat, uvidíme. Pokud ne, nechám si tenhle „boj“ na další léto. Teď se tím nebudu stresovat víc, než musím.

Jak často si měříte hladinu cukru v krvi?

Mám Dexcom, který mi měří cukr přes celý den. Asi nespočítám, kolikrát se během dne na něj koukám. Když vstanu, než jdu spát, před jídlem a po jídle. Dost si to hlídám před tréninkem, během něj a po něm. Vždycky když vytáhnu mobil, tak automaticky kouknu na cukr. Pokud se jakkoliv necítím, tak to zkontroluji, když jdu třeba na procházku, abych nebyla moc nízko. Když jsem v pohodě a nehoukají alarmy, tak se na to zkouším moc nedívat. Odhaduji, že se podívám tak padesátkrát za den. (úsměv) Je to skvělá věc, tyhle senzory, ale může toho být moc.

Někdy bych si od přístrojů dala nejradši pauzu, ale pak bych asi nespala moc klidně. Měřím se, když se mi čísla na Dexcomu nezdají přesná, pak první a poslední den senzoru, který vydrží 10 dnů. Před jídlem a před tréninkem se měřím pomocí glukometru. V sezoně před jízdou a mezi jízdami. Někdy i vícekrát, protože Dexcom má asi 15 minut zpoždění, a to může být během tréninku nebo při závodech docela důležité. Během té doby se cukr může hodně změnit. Už je to tak automatické, že jak to teď vyprávím, uvědomuji si, že to je fakt hodně.

Anna Fernstädtová | zdroj: Se souhlasem Sport Invest

Jakým způsobem si aplikujete inzulín? Jsou s tím při sportu nějaké potíže?

Jsem na injekčních perech. Na začátku loňské sezony jsem zkoušela pumpu, ale s kanylou to bylo víc starostí než pomoc. Bezdrátovou jsem měla v sezoně, což je super věc, smyčka hodně pomáhá na korekci a přes noc. Ale velké minus bylo, že místo dlouhodobého inzulinu ráno a večer to pořád dává malé dávky rychlého – člověk má stále aktivní inzulin v těle – a to mě hodilo dost často v tréninku do hypa.

Navíc žádný přístroj není bez chyb. Třeba ukazuje, že mám cukr 10, když mám skutečně 5. Smyčka na to reaguje a dodá inzulin, což mě v tom momentu hodí do hypa. Nebo naopak, když senzor ukazuje 4–5, ale ve skutečnosti mám třeba 10, tak nedodává inzulin a jsem delší dobu vysoko. To je taky špatně.

Další věc je, že jsou to drahé věci. V Česku nejde Omnipod dostat přes pojišťovnu – a platit 9 tisíc korun každý měsíc, to není úplně málo. Teď v létě jsem si inzulin píchala. Trochu mi trvalo, než jsem přešla z pumpy zase na pera, ale myslím, že u toho zůstanu. Hlavně proto, že si mužů hrát s tím, kolik inzulinu mám v těle v době tréninku. Zdá se mi, že mám lepší kontrolu v tréninku, i když třeba přes noc mi pumpa chybí.

Upravujete si před tréninkem a závody inzulínový nebo stravovací režim?

Ano. Před tréninkem si dávám zhruba poloviční dávku, po něm taky trochu uberu. Snažím se to načasovat, abych měla jen málo, nebo žádný aktivní inzulin v těle, když jdu na trénink. Na některé tréninky upravím sacharidy. Například si nechci píchnout inzulin, takže si dám jen malé jídlo s malým množstvím sacharidů, aby mi cukr šel před tréninkem nahoru, ale abych nebyla zase moc vysoko. Jinak vím, jaké jídlo mi dělá dobře a jaké doplňky mi vyhovují. Toho se snažím držet.

Stalo se vám, že jste měla při závodech hypoglykémii nebo hyperglykémii?

Tomu se asi nikdo s cukrovkou nevyhne. Před tréninkem nebo během tréninku dodám nějaké cukry, když jsem nízko. Normálně pak trénuji dál a vím, že mi to půjde zase nahoru – to mám třeba 3,7–4. Ale párkrát jsem si musela dát nějakých 10 minut pauzu, než jsem trénovala dál. To jsem už hodně slabá a mám takovou vnitřní třesavku. Měla jsem i pod 3, ale to už je hypoglykémie, která je náročná na mozek. Všechno je takové zamlžené, člověk se těžko soustředí. Hyperglykémii jsem ještě před tréninkem neměla, nevím, jestli bych si píchla nějakou mini dávku. V závodech jsem jednou měla hyper, ale to byly nervy a během rozcvičky mi to zase kleslo. Zkouším trénovat mezi 5,5–8. Deset je ještě ok, ale nad 12 už to na sobě cítím.

Jak řešíte stravování doma a mimo domov?

Doma si vařím a chystám jídlo – mám už jídla a potraviny, které točím dokola. Většinou to je tvaroh s ovocem, zelenina na pánvi nebo salát, k tomu nějakou bílkovinu a dobré tuky. Sacharidy přidám podle tréninku, to je pro mě většinou celozrnný chleba, vločky, brambory, batáty, dýně, čočka nebo fazole. Rýži, těstoviny a bílé pečivo skoro nejím, na to nereaguji dobře. Ano, někdy to je nuda, ale stojí mi to za to mít hezkou glykemku. Rutina je prostě nejlepší kamarád cukrovky. (smích)

Na cestách hledám taková ubytování, kde si můžu vařit. Je to časově náročnější, ale hotelová jídla by byla o dost komplikovanější. Nikdy přesně nevíte, co v nich je, a to by mě mohlo rozhodit. Dobrá glykemka je důležitá i pro regeneraci, tak radši vařím a vím přesněji, kolik si píchnout. Když jdu někam na jídlo, tak většinou vybírám podle toho, jak dobře v tom jídle zvládnu odhadnout sacharidy. Pizza, rýže, velké porce těstovin, husté omáčky, smažená jídla nebo větší porce sladkého (třeba sladké snídaně), to je pro mě asi největší peklo. Tomu se vyhýbám.

Co vám z toho, co jste jedla před cukrovkou, nejvíc chybí? Jak jste se vyrovnala se změnou jídelníčku?

Velká změna v jídelníčku to vlastně ani nebyla, tedy když si vařím… Kvůli sportu jím zdravě dlouho a hlídala jsem si to, i když jsem nevěděla o cukrovce. Změna je hlavně to, že si opravdu vážím každý gram sacharidů v jídle, což je náročné. Pro ostatní to musí vypadat, jako kdybych se zbláznila, ale když si dáte ráno vločky, tak okem neodhadnete, jestli je to 30, nebo 45 gramů, jestli máte na talíři 120, nebo 150 gramů brambor. A to jsou rozdíly, které už mě mohou hodit do hypa, nebo naopak do vysokého cukru.

Je to alchymie. Nejvíc mi chybí doba, kdy jsem o jídle nemusela přemýšlet. Objednám si jídlo a v hlavě se rozjede: Jakou mám glykemku? Kolik to má sacharidů? Za jak dlouho to jídlo donesou? Kdy si mám píchnout inzulin? Jakou dávku? Co když to bude jiná porce, než jsem čekala? Nemít tyhle myšlenky, to mi chybí. Prostě vypnout hlavu. Co bych za to dala dát si v klidu celou pizzu, smažený sýr, hranolky, langoše nebo velkou porci švestkových knedlíků s pěknou dávkou másla a cukrem od babičky.

Čas buráků: Diabetici se arašídů nemusí bát. Zlepšují glykémii a chrání před civilizačními nemocemi

Arašídy jsou sice v základu zdravé, ale diabetici by si měli ohlídat, v jaké podobě je jedí. Kupované balíčky solených buráků nebo arašídů v ...

Skeleton je silně adrenalinový a nebezpečný sport. Jak byste popsala rozdíl mezi svými prvními jízdami a současností? Je tam ještě strach?

Strach ne, ale respekt tam bude vždycky. Záleží i na dráze. Na každé jsou zatáčky, kde je nějaká pravděpodobnost, že se něco může stát. Stačí jedno špatné rozhodnutí, opožděná reakce o setiny vteřiny – a může to dopadnout špatně. Když jsem začínala, měla jsem sem tam i strach. Ono trvá, než se všechno naučíte a dobře reagujete. Ale čím víc mám jízd na různých dráhách, čím víc mám zkušeností, tím víc se můžu spolehnout na to, že moje tělo má v důležitých momentech dobrý instinkt a ví, co dělat, abych situaci „zachránila“. Většinou to vyjde, někdy to dost bolí. (smích) Největší respekt mám asi na dráhách v La Plagne, ve Whistleru a v Siguldě. To jsou hodně náročné dráhy, zatáčky jsou rychlé, je v nich velký tlak a hodně se tam musí řídit.

U skeletonu se mluví o zdravotních důsledcích v důsledku vysokého přetížení, které na sportovce působí zejména v zatáčkách. Hovoří se o depresích, chronických bolestech hlavy, citlivosti na světlo a hluk. Zažíváte některé z těchto symptomů?

Zatím ne. A doufám, že to tak zůstane. Na dráhách, kde je velký tlak, mám někdy pocit… Říkáme tomu brain-fog nebo skelly-head. Nemám pro to úplně český výraz. Takové zamlžení mozku, trochu se vám motá hlava a chvilku trvá, než dáte dohromady nějakou myšlenku. Deprese, chronické bolesti hlavy, to u nás nejsou neznámé symptomy. O citlivosti na světlo a hluk jsem ještě neslyšela. Nemáme dlouhodobé studie, takže těžko říct. Ale jsem moc ráda, že jsme s Ondrou Bankem a celým týmem od Vagusu pracovali na nové helmě. V testech byla bezpečnější než staré helmy, navíc lépe absorbuje otřesy, což může hodně pomoci.

Jak hodně je pro vás skeleton důležitý? Umíte si představit, že byste skeletonu nechala? Nechyběl by vám ten adrenalin?

Teď je pro mě skeleton hodně důležitý, asi jedna z nejdůležitějších věcí. Ale čím jsem starší, umím si představit i konec kariéry, což jednou potká každého sportovce. Vrcholový sport nelze dělat celý život. Kamarádka mi říkala jednu věc, která platí: Když jste jednou ve špičce, tak je sport taková závislost. Ten pocit, když vyhrajete, nebo když dokážete něco, co jste chtěli. To jsou nesmírně silné pocity, které chcete zažívat znovu a znovu. Jste v tom zainteresováni fyzicky, psychicky i emocionálně. A dokud máte aspoň jednu z těchto stránek silnou, tak to nevzdáte. Za mě to naprosto platí. Člověk sportu musí hodně obětovat, ale pořád skeleton miluju, takže ještě vydržím. Adrenalin by mi asi taky trochu chyběl, ale ten se dá najít i mimo skeleton.

Co jiného kromě skeletonu vás v životě nejvíc baví?

Cestování a trávení času s rodinou a kamarády. Půl roku je skoro nevidím, tak si to užívám asi úplně nejvíc. Ráda peču, jdu do přírody, přečtu si dobrou knížku. Pro někoho to zní nudně, ale adrenalinu a akčních věcí mám dost v sezoně a tréninku, takže to mimo sezonu moc nevyhledávám.

Na sociálních sítích máte krásné fotky. Říká se o vás, že patříte mezi naše nejkrásnější sportovkyně. Pronásledují vás fanoušci?

Nějaké zprávy mi chodí… Někdy hezké, někdy trochu za hranou. Ale většina lidí mi spíš píše kvůli sportu a cukrovce.

A co osobní život? Jak to jde dohromady s vrcholovým sportem a cukrovkou?

V zimě to moc nejde. V létě si trochu toho normálního života užívám, když mám volno anebo lehčí týden v tréninku. Nevím, proč by to nešlo dohromady s cukrovkou. Někdy mám pocit, že se všichni ptají na to, co kvůli cukrovce nejde, co musím vynechat, co nemůžu jíst, pít, dělat a že je to šílené, že pokračuji se sportem. Beru to jinak. Nechci říct, že mi cukrovka nezasahuje do života. Taky mám špatné dny, kdy je to brutálně náročné, ale to k tomu patří. Že bych něco nemohla dělat kvůli cukrovce, to odmítám. Když je člověk dobře připravený, tak to jde. Chce to víc disciplíny, než by bylo potřeba bez cukrovky, ale dá se to zvládnout. A sport? Nejhorší glykemky mám, když je déle než dva dny volno. Nevím, jak bych cukrovku zvládala, kdybych neměla sport.

A otázka na závěr: Co očekáváte od letošní sezóny?

Těžká otázka. Jasně, že chci nějaké dobré umístění, nejlépe medaile. Chci mít dobré starty, dobré a konstantní jízdy a sem tam zkusit trochu víc riskovat. Asi bych takhle tvrdě netrénovala, kdybych nechtěla být, co nejvýš to jde. Poslední dva roky jsem se trápila, protože jsem něco očekávala, pak do toho přišla cukrovka a všechno bylo najednou jinak. Všechno jsem se musela učit znovu. Od té doby hledám a zkouším, co nejlépe funguje. Jsem na sebe hodně přísná, což může být dobré, ale také to může vzít radost. Mám svoje sportovní cíle, ale taky si chci sezonu zase po nějaké době užít.

Co je skeleton

Skeleton je zimní sport, v němž závodník sjíždí v důsledku působení zemské gravitace ledovým korytem na speciálních nízkých saních vleže na břiše, hlavou napřed. Rychlost přesahuje 100 kilometrů za hodinu.

Zdroj: autorizovaný rozhovor s Annou Fernstädtovou

1556