S dceřinou cukrovkou na startovní čáře: Když se nejen máma zmítá v nejistotě

S dceřinou cukrovkou na startovní čáře: Když se nejen máma zmítá v nejistotě
Naše šťastná rodina. V tento okamžik jsme ještě netušili, co nás čeká... Zdroj: užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Před sedmi měsíci jsem byla korunovaná na DIA mámu, teď už tříleté dcery. Ve stejnojmenné rubrice bych chtěla všem rodičům, kteří jsou ve stejné situaci jako my, dodat sílu a přiblížit naše začátky. Nebudu nikomu nic nalhávat. Tato cesta je často trnitá, plná těžkých dnů, kdy glykemie letí z neznámých důvodů vysoko, nebo zase rapidně nízko. Odměnou za tyto těžkosti jsou však dny plné radosti a hlavně šťastný úsměv dítěte.

Než naše životy začal ovlivňovat diabetes dcery Anny, byli jsme naprosto normální a šťastná čtyřčlenná rodina. Já Hedvika, manžel Max, devítiletá Hedvika a naše malá „sladká“ princezna Anička. Při přijetí výzvy přispívat do rubriky DIAmáma mě přepadaly myšlenky, jestli budu mít pravidelně o čem psát. Ale manžel mi dodal odvahu: „Přeci kolem onemocnění dcery se pořád něco děje, našimi zkušenostmi pomůžeš dodat rodičům sílu, že v tom nejsou sami.“

Plány pro mě byly na prvním místě

Ti, kteří mě znají, ví, že mám ráda vše předem připravené. Jsem zkrátka, jak se říká, zapálený „plánovač“. Občas ale život přinese nečekanou událost, kterou prostě nemůžete ovlivnit… Začnu ale od začátku. Hned po svatbě jsme si s manželem přáli druhé dítě. Jakou jsme měli radost, když všechno vyšlo podle našich představ. K těhotenství jsem přistupovala zodpovědně, chodila jsem na kurzy, na těhotenské cvičení, snažila se jíst jen zdravě. Ale Anička od prenatálního období ke všemu přistupovala po svém a s velkým odhodláním. Dlouhou dobu se nechtěla v bříšku otočit do správné polohy. Její poloha se změnila až tehdy, když jsme na poslední chvíli navštívili porodní asistentku a cvičili.

Dneska si říkám, že se na nás Anička tak moc těšila, že si k příchodu na svět vybrala místo, které by málokdo čekal… Narodila se totiž na předním sedadle auta při cestě do porodnice, a to jen za asistence mého manžela. Takový zážitek nás ještě více sblížil.

Neznalost mě jen zdánlivě uklidnila…

Anička rostla zhruba do dvou a čtvrt roku úplně normálně a žádné komplikace neměla. Pak ale nastal zlom. Začala jsem mít podezření na cukrovku asi měsíc předtím, než ji dceři skutečně diagnostikovali. A tak jsem se svěřila kamarádce s obavami. Ona však jen odvětila: „To je tedy pěkná hloupost, jak tě to může napadnout? Vždyť Anička nezná žádné pořádné sladkosti, lízátka, ani bonbóny. Nic takového jí nedáváš, tak z čeho by měla cukrovku?“ A já i přesto, že máme diabetes v rodině, neznale přikyvovala a byla klidnější. Jenže můj strach o dceru stále přetrvával.

Nebude to období vzdoru?

Byl konec září minulého roku a Aničce se razantně změnila nálada. Nechtěla také pořádně chodit a hodně popíjela tekutiny. V duchu jsem se přesvědčovala, že může jít ve dvou letech o období vzdoru, o kterém se všude mluví. Nedalo mi to však spát a po pár dnech jsem se vydala za známou zdravotní sestrou. Měla jsem o Aničku šílený strach a požádala ji, aby dceři změřila glykémii. Předesílám, že byla téměř dvě hodiny po snídani. Krevní cukr se zastavil na hodnotě 11,7 mmol/l a mně se tajil dech. Tušila jsem, že to není v pořádku. Do dneška na tohle číslo nezapomenu.

Zjištění vyššího krevního cukru mě, přiznávám, vyděsilo, proto jsem ihned zavolala pediatrovi, který si nás pozval do ordinace. Po příjezdu k lékaři dceři naměřili glykemii 8,7 mmol/l. A tak nás poslali domů s tím, že druhý den máme přijít na kontrolu. Při příchodu do ordinace jsem byla stále znepokojená. Nic se však nepotvrdilo. První změřená hodnota mi ale nedávala stále spát… 11,7 mmol/l?! Z tohoto důvodu jsme byli do třetice pozváni do ordinace, tentokrát na lačno. Aniččina glykemie byla kupodivu naprosto ukázková. Díky tomu jsem od lékaře odcházela s obrovskou úlevou a šťastná, že Anička je zdravá a já jsem nejspíš jen hysterická matka.

Když intuice nelže         

Aniččin stav se ale začal zhoršovat. Tekutiny popíjela v čím dál větším množství, její nálady byly jako na horské dráze a stále nechtěla chodit. Stupňující se potíže dcery se pak naplno projevily na prodlouženém rodinném víkendu na jižní Moravě, kde před usnutím standardně vypila celý půl litr vody. A protože nechtěla chodit (nejspíš pro únavu), musela jsem ji všude nosit. Ve výsledku jsem nevěděla, kudy kam. Něco mi ale říkalo, že to má svůj jasný důvod – možná šestý smysl? Přepadalo mě zoufalství, a tak jsem se rozhodla opět jednat. Vždyť se jednalo o mou holčičku!

V této složité době plné nejistot jsem brigádně pracovala v domově pokojného stáří. A jelikož jsem uklidnění hledala, kde se dalo, svěřila jsem se kolegyni, která mě k mému překvapení neuklidnila, ale naopak mi navrhla, abych si sama Aničku znovu přeměřila.

Na tento popud jsem tedy kontaktovala bratrance, který má diabetes, a poprosila ho o půjčení glukometru, s tím, že si budu Aničku v průběhu dne měřit. První glykémii jsme přeměřili před spaním. Bylo 18. října 2021, 20:59 hodin a na glukometru se zobrazil znak „HI“. Naivně jsem psala bratranci: „Glukometr neměří, stále je ve fázi zapnutí a zdraví mě anglicky HI!“ Ale on už věděl, co se děje…

hi

Pro neznalého člověka pouze „pozdrav“ nebo známka nefunkčnosti glukometru. Pro zkušeného diabetika obrovský vykřičník! | zdroj: užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Tímto začala naše cesta s diagnózou zvanou diabetes mellitus 1. typu. Pro celou naši rodinu to byla další velká událost, která nám dokázala, že vše naplánovat nelze. Ale také to, že s manželem patříme k sobě a spolu ustojíme výzvy, které nám život připravil.

V příštím díle rubriky DIAmáma si budete moci přečíst, co se dělo po tom, co jsme na glukometru spatřili znak „HI“, a jak jsme začali bojovat a smiřovat se… Možná se v tom také najdete…

Zdroj: autorka vycházela z vlastních zkušeností a zážitků

7289