S cukrovkou v Londýně: „Po finanční stránce je to tu snazší,“ říká Lucie Masopustová

Lucie Masopustová je usměvavá mladá žena a velká bojovnice, která se svou diagnózu dozvěděla v Anglii. V rozhovoru pro DIAstyl popsala, jaké jsou rozdíly v péči u nás a v zahraničí, zda je v jiné zemi cukrovka finančně náročnější, nebo jaké byly její začátečnické chyby, kvůli kterým jí kolísala glykémie. To ale není vše! Dozvíte se například, co vše poskytuje britský zdravotnický systém diabetikům zdarma a jak zařídit, aby vám lékárna doručila potřebné pomůcky až domů.

S cukrovkou v Londýně: „Po finanční stránce je to tu snazší,“ říká Lucie Masopustová
Když chci, doveze mi lékárna pomůcky domů, říká Lucie. Zdroj: Užito se souhlasem Lucie Masopustové.

Když se tato mladá a inspirativní žena dostala k londýnské lékařce s velkou bolestí zad okolo ledvin, bylo jí řečeno, ať si vezme analgetika. Následně Lucii jiný doktor pouze suše oznámil, že má cukrovku a nad problémy se zrakem mávl rukou. Prý je to v pohodě. Musela se probojovat jiným zdravotním systémem, naučit se za sebe postavit i pochopit, co nového ji čeká. Mladá žena nabitá optimismem, sílou žít i vůlí užít si každý moment, sdílí svou cestu na Instagramu pod přezdívkou @dia_beat_ic. Podívejte se na skvělý rozhovor, který může inspirovat mnoho z vás. Diabetes dělá z lidí bojovníky a Lucie je toho příkladem.

Mladá maminka vychovává dvouletého syna s diabetem: „Svou cestu sdílím s ostatními, je to moje terapie. Nikdo pro mě není větší hrdina, než můj syn.“

Frázi, že zdraví je nejdůležitější, oceníte nejvíce právě ve chvíli, když máte dítě. Pro Terezu jsou sociální sítě terapie, jak se s diagnózou ...

Luci, cukrovku Vám zjistili v Londýně, kde žijete. Vnímáte rozdíly ve zdravotní péči u nás a v Anglii?

S cukrovkou jsem v Čechách nikdy nežila, i tak jsem si ale vědoma toho, že zdravotní péče tam je daleko lepší. Každá země má svoje výhody a nevýhody. Každý Čech žijící v Anglii se mnou určitě bude souhlasit, když řeknu, že tady se vše řeší Paracetamolem. Teď už se tomu směji, ale když jsem 2 měsíce před mojí diagnózou měla zánět ledvin, šla jsem na pohotovost s velkou bolestí zad, právě okolo ledvin. To už byl samozřejmě jeden ze symptomů diabetu, ale to jsem v té době ještě nevěděla.

Tehdy na mě doktorka řvala, proč jsem si nevzala léky proti bolesti. Přitom už měla poznat, že to bude něco víc, než jen nějaký zánět. Moje moč musela být plná cukru. Domů mě tenkrát poslala s antibiotiky a důrazně mi řekla, ať nezapomenu jíst Ibuprofen. Ten moji línou slinivku nastartovat nedokázal. Proto si jednou za rok, vždy při návštěvě rodiny v Praze, oběhám doktory, kterým věřím víc, než těm v Londýně (zubař, endokrinolog, atd.). Mám pak větší jistotu, že je všechno v pořádku, a tady v Anglii docházím na diabetologii.

Jak je to s finanční náročností? Je „mít cukrovku v Londýně“ dražší než u nás?

Vůbec ne! Tady jsem na tom lépe. Od té doby, co mi moje slinivka „odešla do důchodu“, jsem v Čechách byla vždy jen na dovolené. Všechno potřebné od jehel až po senzory si vozím z Londýna. Co jsem tak zaslechla od diabetiků v Česku, je na tom Anglie po finanční stránce lépe, protože tady neplatím nic. Možná už se to v Česku zlepšilo, nevím. Ale tady vše dostávám zdarma a nemusím doplácet ani libru za inzulín, jehly, senzory, testovací proužky či glukometr. Zkrátka vše, co diabetik I. typu potřebuje k životu. Vůbec nic se nedoplácí.

Každý měsíc si přes aplikaci objednám, co potřebuji, a můj praktický lékař to jen potvrdí. Recept se automaticky odešle do mojí lékárny, kde si věci vyzvednu. Nebo mohu do lékárny zavolat, a oni mi to zdarma ještě ten den doručí až ke dveřím.

Nevím, zdali je to pravda, ale slyšela jsem, že v ČR jsou limity. Například kolik jehel může člověk ročně dostat, zbytek si pak musí doplatit. Tady nic takového není, každý měsíc dostávám 200 jehel. Všeobecně platí, že každý člověk s chronickým onemocněním nemusí platit poplatek za recept, který je teď momentálně £9.35 za každou položku. Jediné, co jsem musela udělat, bylo zažádat si po diagnóze o kartičku Medical exemption cetificate, která slouží jako potvrzení, že poplatek platit nemusím. A je úplně jedno, jestli je na receptu inzulínové pero, nebo kapky na zánět v očích. Jednou se mi porouchal glukometr, zašla jsem si k obvodnímu lékaři a dostala jsem ihned nový. Opět zcela zdarma, takže si v tomto ohledu nemohu stěžovat… I když, anglické zdravotnictví je kapitola sama pro sebe a kvalita je v České republice na daleko vyšší úrovni. Dostupnost senzorů Freestyle Libre 2 a zmiňovaných speciálních jehel mi ale hodně pomáhá.

Cukrovku Vám diagnostikovali v roce 2015. Jak se Váš život změnil?

Život se mi změnil hodně, ale nejen k horšímu. Je to náročné a málokdy se mi podaří vyrazit ven jen s malou kabelkou, vzhledem k tomu, co s sebou musím tahat. Na druhou stranu jsem se toho hodně naučila o svém těle. Jím o dost zdravěji a víc nad jídlem přemýšlím, do pár minut vím, jestli je pro mě dobré nebo ne. Vše musím dopředu plánovat, abych měla všechno, co potřebuji. Mezi negativa patří, jak často mi hodnoty ovlivní spánek, a jak jsem unavená, když moje cukry nejsou ideální. Nemluvě o velkých bolestech hlavy, které mám po každé hypoglykemii. Nemůžu cestovat na lehko, pokaždé s sebou musím mít zásobu všeho, a ještě pro jistotu něco extra navíc… Ale to má asi každý diabetik.

Co bylo pro Vás ze začátku nejtěžší?

Já mám velkou fobii z jehel, takže zcela jistě pro mě bylo nejtěžší píchání inzulínu a měření cukru z krve. Na začátku jsem senzor ještě neměla. V nemocnici jsem měla panický záchvat, když se mě snažili vše naučit. Nakonec pro mě našli řešení v podobě speciálních jehel, které mají okolo sebe plastový kryt a já na jehlu nevidím, když ji přikládám ke kůži. To mi hodně pomohlo a stále je používám. Bylo mi řečeno, že v Čechách nejsou dostupné, tudíž jsem vděčná, že jsem právě v Londýně. Připadala jsem si přehlcená informacemi a nedokázala si představit, jak to všechno sama zvládnu. Pamatuji si, jak jsem si musela poprvé po návratu z nemocnice, kde jsem byla jen 3 dny, sama píchnout inzulín… Asi půl hodiny jsem seděla na posteli a odhodlávala se k tomu. Zrovna jako na potvoru jsem se trefila do špatného místa a dost to krvácelo, to se moc často nestává, jak diabetici vědí. Byla jsem vystresovaná, jestli se všechen inzulín vstřebal, a zdali to takhle bude pokaždé.

Další kámen úrazu byl, že po diagnostikování cukrovky jsem asi 3 týdny skoro neviděla. Přitom jsem nikdy s očima problémy neměla a brýle nenosím. Poslední den v nemocnici jsem se probudila a najednou jsem zjistila, že mám všechno rozmazané. Vůbec nic jsem nedokázala přečíst a obličeje lidí okolo mě najednou ztratily tvar… Všechno jsem měla v mlze.

To byl pro mě snad ještě větší šok, než když mi doktor suše oznámil, že mám cukrovku. Když jsem se na to ptala doktorů, řekli mi, že je to v pohodě. Jak jako v pohodě? Probudit se ráno a téměř nic nevidět, mi v pohodě rozhodně nepřišlo. Byl to hrozný pocit. Volala jsem tenkrát v panice mámě do Prahy. Ta o tom mluvila se svým očařem, který mě naštěstí uklidnil, že je to normální a za pár týdnů se to dá do pořádku. Chtěla jsem si vyhledat nějaké informace o diabetu, ale nemohla jsem číst. Když jsem šla na nákup a chtěla si přečíst nutriční informace na obalech, na nic jsem nedokázala zaostřit. Má rodina bydlí v Praze, a tak jsem na to byla sama. No, nebudu lhát, začátky nebyly jednoduché. Oči se mi naštěstí za nějakou dobu srovnaly, jen na tu chvilku jsem si musela koupit takové ty laciné brýle na čtení ze supermarketu, abych alespoň trochu mohla existovat.

Proč jste začala svou cestu sdílet na sociálních sítích?

Asi jako každý jsem se chtěla propojit s diabetickou komunitou, hodně to pomáhá. Jinak bych si připadala jako nějaký marťan. Je dobré vidět, že nejsem jediná, kdo si tím prochází, protože se snažím být pozitivní a spíš si z toho dělat srandu. I tak některé dny můžou být hodně náročné, a občas toho je na mě prostě moc. Zároveň ráda šířím povědomí ohledně téhle nemoci. Mám vždy radost, když jsou nediabetici zvědaví a zajímá je to. Hlavně v létě, když senzor neschováte pod oblečení… I když často si lidi myslí, že Libre je nikotinová náplast.

Jak vypadá Váš běžný den s cukrovkou?

Myslím, že můj den je jako den každého jiného člověka. Jen s tím rozdílem, že když beru do ruky telefon, tak je to hlavně proto, abych se podívala, jaký mám cukr. Používám FreeStyle Libre 2 a přes Bluetooth se mi moje hodnoty automaticky posílají do telefonu. Jsem dost aktivní, celý den v práci na nohou, občas chodím běhat a o víkendech ráda jezdím na výlety mimo Londýn. Málokdy se tedy stává, že bych měla líný den doma. Některé dny jsou hodně náročné. Když mám uprostřed noci „hypo“, to jsem pak druhý den hrozně unavená a připadám si jako bych měla kocovinu. Spíš než můj den to ovlivňuje moje myšlení. Většinu dne mi hlavou proudí myšlenky typu: „Jaký mám cukr? Mám v kabelce dost sladkého pro případ hypoglykémie? Nezapomněla jsem si doplnit jehly do své inzulínové taštičky?“

Občas si připadám jako v akčním filmu, když jsem někde venku a nečekaně rychle mi začne padat cukr. V ten moment sním všechno, co u sebe mám.

Špatné je, když mi cukr v krvi stále klesá a já nevím, jestli se stihnu dostat na místo určení v pořádku, nebo jestli budu muset předčasně vystoupit z autobusu a něco sladkého si dokoupit.

Máte nějaký oblíbený zdravý recept?

Poslední dobou jsem líná vařit a ani nemám moc čas, haha. Snažím se ale jíst low carb, takže jím hlavně maso a zeleninu, vajíčka, avokádo… Cítím se pak líp a moje hodnoty jsou stabilnější. Mám ráda zapečenou máslovou dýni s feta sýrem, olivami, jarní cibulkou a bylinkami, na to si ale vždy musím připíchnout inzulín. Většinou si dávám plátky krůtího masa, na ně přidám sýr, koření a dám to do trouby upéct. Rychlé a jednoduché.

Je něco, co byste si bývala přála vědět, když Vám doktor sdělil diagnózu?

Určitě bych ráda věděla víc ohledně počítání karbohydrátů, dávkování inzulínu a jak si to sama přizpůsobit. V nemocnici mi pouze řekli, že si musím 3x denně píchat 5 jednotek Novorapidu před jídlem. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na to, že si to musím upravit podle toho, co jím. Ze začátku moje hodnoty cukru byly jako horská dráha. Například, když jsem si „poctivě“ píchla 5 jednotek, jak mi doktor naordinoval, a pak měla maso se zeleninou, na které jsem tolik inzulínu samozřejmě nepotřebovala. Poté jsem se divila, proč mám hypoglykémii… No, co vám budu povídat, jednoduše diabetik začátečník.

Co byste poradila těm, kteří se teď potýkají s čerstvou diagnózou?

Nestresujte se, i stres ovlivní hodnoty cukru. Je to náročné, protože jsou dny, kdy má člověk krásné hodnoty a ani se nemusí snažit. Jindy si naopak člověk může poctivě počítat, kolik sní karbohydrátů, stejně vylítne do výšin a několik hodin se bude prát s vysokým cukrem a únavou. Je to hrozně individuální a každý si musí najít vlastní cestu.

Cukrovka je jako šachová partie, ve které musíte plánovat dopředu, být připraveni na různé situace a poté je to o dost jednoduší.

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, kolik faktorů hladiny cukrů ovlivňují, to mi nikdy žádný doktor neřekl. Jako třeba extrémní horka nebo zimy, nedostatek spánku, a v případě ženské populace jsou to i naše nestabilní hormony, které dokážou nadělat pěknou paseku. Nedivte se, když budete mít během menstruace den, kdy můžete sníst velký kus dortu a stejně za pár minut budete mít hypoglykémii. Nebo do sebe při ovulaci napícháte x jednotek inzulínu a s cukrem stejně nepohnete. Můj osobní tip je – mít všude, kde se pohybujete, něco sladkého. A to i v koupelně! Po jedné rychlé nečekané hypoglykémii během sprchování už mám v koupelně vždy dětský krabičkový džus. Není nic horšího a nebezpečnějšího, než někde uvíznout s hypoglykémií a nemít dostatek cukrů. Rozhodně nic nepodceňujte!

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Lucií Masopustovou

Foto: Instagram – všechny fotografie jsou užity s výslovným souhlasem Lucie Masopustové