-- reklama --

Rozhovor s předsedou Pražské židovské obce Františkem Bányai: „Židovská kuchyně mi chutná, ale některá jídla diabetu nesvědčí“

Rozhovor s předsedou Pražské židovské obce Františkem Bányai: „Židovská kuchyně mi chutná, ale některá jídla diabetu nesvědčí“
„Není nad dobrý šoulet a skvělé jsou i macesové knedlíčky. Ale zrovna šoulet s husím masem nepatří mezi to nejzdravější.“ Zdroj: Shutterstock

Náboženství vyžaduje dodržování některých pravidel, která se někdy nemusí shodovat s doporučením lékařů. Jak náročné je být diabetikem v židovské obci a je možné dodržovat všechna stanovená pravidla? Nejen o tom jsme si povídali s předsedou Pražské židovské obce.

František Bányai je od roku 2004 předsedou Pražské židovské obce. Narodil se ve slovenských Levicích a v roce 1965 odešel do Prahy, kde vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a již zde zůstal. V roce 1989 se stal také podnikatelem a v rámci židovské obce působí také v dozorčí radě společnosti Matana. Je ženatý a má dceru.

Diabetes 2. typu už máte asi 10 let. Byla pro vás diagnóza překvapivá?

Pravděpodobně to bude spíš 15 let. Okolnosti si nepamatuji, ale to ani nebylo překvapení, protože stříkačky, vyvařování a píchání inzulínu jsem znal z domova.

Takže o diabetu už jste měl informace?

Ano, měl, a tím pádem jsem ani nezažíval nějaké nepříjemné pocity, resp. jsem doufal a dosud doufám, že budou stačit prášky. Zažil jsem situaci, kdy jsem při hypoglykemické situaci dotyčného oživoval a nebylo to příjemné. Jsem si vědom, že inzulín již vyžaduje velkou pozornost.

Vyhledával jste si nějaké nové informace ohledně léčby cukrovky?

Nic jsem nehledal. Bylo by jasné, že musím omezit sladkosti, což není snadné. Nemám nadváhu, ale sladké mi chutná a někdy nelze odolat.

Kromě omezování sladkého jste nějak změnil svůj životní styl?

Moc ne, respektive životní styl se mi mění přirozeně se stoupajícím věkem. Samozřejmě se musím omezovat ve výběru potravin. Tedy někdy se snažím a občas i úspěšně. Nejhůř vnímám ale vědomí, že je diabetes trvalý, a navíc permanentně škodí, aniž by to bolelo.

Chápu, že se vám těžko dodržuje zdravý životní styl, když nemoc vlastně „necítíte“.

Ano, to je to nejhorší. Diabetes je hrozba, kterou občas vnímáte vážně, ale daří se vám obavy úspěšně zahánět. Ale na svoji obhajobu spím skvěle a pravidelně, chutná mi vše a jím pravidelně. Na židovské obci máme kuchyni, a tak v poledne nemusím chodit daleko.

Říkal jste, že znáte cukrovku z domova. Kdo měl ve vaší rodině diabetes?

Ano, genetické dispozice tu jsou. Babička ve 30 letech v důsledku diabetu zemřela. Otec si píchal inzulín, ale konec znamenala až rakovina.

Rozhovor s diabetikem 2. typu Zdeňkem Nutzem: „Chcete-li s cukrovkou žít, bez pohybu to nejde“

Zdeněk se narodil v Jablonném nad Orlicí. V současnosti bydlí s manželkou a dcerou ve vesničce Písečná pod zříceninou hradu Žampach. Baví ho ...

Jak léčíte svůj diabetes?

Beru léky a doufám, že díky moderním lékům tento stav ještě nějakou dobu vydrží. Zároveň mám glukometr, ale nemám ho rád.

Uvítal byste tedy nárok na senzor u pacientů s diabetem 2. typu?

To rozhodně ano. Vlastně by mi stačilo, aby byl přístupný. Senzor je dostupný, ale bez odečítání je k ničemu a obcházet licence se mi nechce. Ale senzor by jistě pomohl poznat průběh glykémie v průběhu dne v závislosti na stravování. Glukometr s sebou nenosím a používám ho jednou denně. O průběhu glykémie během dne tak vůbec nic nevím.

Omezuje vás v současnosti nějak diagnóza diabetu?

Částečně ano, protože si musím nějaké dobroty odepřít nebo mám pak špatné svědomí. Reálně ovšem žádné omezení nevnímám, protože nemám problémy při aktivní činnosti.

Když jsme u aktivní činnosti, věnujete se i nějakému sportu?

Nesportuji. Vystačím zatím s tím, že chodím pěšky do schodů, občas na golf, do přírody a po městě chodím pěšky. Vlastně jsem nikdy programově nesportoval, vždy to byl jenom přirozený pohyb v přírodě pěšky nebo na kole.

Jste předsedou Pražské židovské obce. Mohl byste prosím čtenářům představit její hlavní aktivity a cíle?

Tak to je na dlouhý rozhovor. Možná lze říct, že hlavní aktivity jsou sociální pomoc, podpora potřebným, podpora vzdělávání, péče o 50 let devastované památky a samozřejmě udržování tradic a boj proti antisemitismu. Obec je poměrně velká organizace, členové mají mnoho zájmů, potřeb a různorodé názory. Osobně jsem se vždy nejvíc zajímal o zajištění potřebné péče zejména těm, kteří přežili holocaust a obnově nádherných památek.

Obnova památek je jistě velmi náročná práce…

Ano, navíc máme ještě mnoho neopravených památek a práce na obnově hřbitovů budou trvat ještě mnoho let. Židovské památky mají mimořádné kouzlo a jsme rádi, že jsou vyhledávaným objektem zájemců i turistů. Snad mohu každého pozvat, aby se podíval do Jeruzalemské synagogy, například při příležitosti varhanních koncertů, případně do synagogy v Brandýse nad Labem, Nové Cerekvi, Polné a mnoha dalších. Jsou to vše nádherné památky, ač se smutnou historií.

Židovská kuchyně se od té běžné liší. Máte ji v oblibě?

To je těžká otázka, když mi chutná vše. Ale není nad dobrý šoulet a skvělé jsou i macesové knedlíčky. Ale zrovna šoulet s husím masem nepatří mezi to nejzdravější. Chroupat macesy mohu bez omezení, a to není pro diabetes příliš ideální.

Takže židovská kuchyně nepatří mezi ty nejzdravější?

Jak která, existují totiž různé židovské kuchyně. Ta z oblasti Středozemního moře je jistě zdravější. Kuchyně aškenázská je pak hutnější a zcela jistě není moc dietní. A snad ještě mohu připomenout dobré kuře na paprice připravené na husím sádle.

Dodržujete jako diabetik i různá výživová omezení, která patří mezi k židovské kultuře?

Dodržuji jediný půst v roce, ostatní programově nedodržuji.

Rozhovor s modelkou a Miss Czech Republic Krystynou Pyszkovou: „Na krásné povinnosti Miss si budu těžko odvykat“

Korunku královny krásy „nosíte na hlavě“ od května. Už jste si zvykla na všechno, co to obnáší? Všechny povinnosti, které se pojí s výhrou Miss, ...

Pražská židovská obec se zapojila do pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Jak vy sám vnímáte válečnou situaci?

Před nějakou dobou jsme připomínali Jom hašoa, památku zavražděných v průběhu holocaustu. Každý rok připomínáme své příbuzné, kteří byli zavražděni. Současně apelujeme, aby se něco podobného nikdy neopakovalo. Žel marně. V Evropě je opět nesmyslná válka z vůle jednoho nemocného a moci chtivého vůdce, vraždí se, znásilňuje a miliony lidí jsou nuceny utíkat.

Jaké aktivity na pomoc uprchlíkům Pražská židovská obec realizovala?

Uvolnili jsme a zapůjčili několik bytů a naše sociální oddělení se stará o zhruba 60 utečenců. Někteří již odešli jinam, další stále přichází. Je to smutný příběh, který ekonomicky ovlivní každého.

A ještě poslední otázka. V Praze, Ostravě i dalších městech se rozšiřují tzv. Stolpersteine. Mohl byste prosím čtenářům objasnit, o co se jedná?

Tak je opět otázka na samostatný rozhovor. Je to krásný projekt, který umožňuje místo statistik ukazovat hrůzné osudy jednotlivců, respektive většinou celých rodin. Je mimořádně smutné pokládat a následně klopýtnout na Stolpersteine malých dětí nebo starců a stařenek, kterým nebylo umožněno dožít v klidu svého domova. S kolegyní se staráme o Stolpersteine v Praze, kde jich je v současnosti asi 490. Další budeme pokládat v červnu a na podzim letošního roku. Máme mnoho zájemců a je nutné připomenout, že Stolpersteine není projekt výlučně pro židovské oběti, ale pro každou oběť Národního socialismu, tj. i pro romské oběti a pro další zavražděné oběti na mnoha popravištích.

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autora Františka Bányai

9099

Diskuze k článku