Rozhovor s disidentem a politickým vězněm Jiřím Jelínkem: „Za minulého režimu diabetes ve vězení nikoho nezajímal“

Pan Jiří Jelínek se narodil 8. května 1967 v Táboře. V šestnácti letech mu byl diagnostikován diabetes 1. typu. Od roku 1986 přepisoval samizdat, poté se v roce 1989 účastnil protirežimních demonstrací v Praze a podepsal také Chartu 77. Tiskl zakázané letáky a organizovat petice za propuštění politických vězňů. Dne 9. listopadu 1989 byl odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody, 27. listopadu 1989 jej na základě požadavků Občanského fóra z vězení propustili. V současné době pracuje jako operátor CNC stroje ve společnosti, která se zabývá výrobou protihlukových izolací.

Cukrovku máte už 40 let. Jak vzpomínáte na období, kdy vám ji lékaři diagnostikovali?

Byl jsem v té době studentem Střední průmyslové školy strojnické v Táboře. O diabetu jsem neměl sebemenší povědomí. Nebyl internet, v naší rodině se nikdy diabetes nevyskytl, a navíc to nebyl celkově tak rozšířený problém jako dnes. Vzpomínám si, jak jsem v televizi viděl epizodu ze seriálu 30 případů majora Zemana. Jmenovala se Loupež sladkého I a dost mě šokovaly scény zpocených, zoufalých diabetiků v hyperglykémii, kteří by za ampuli inzulínu byli schopni vraždit a když inzulín sehnali, aplikovali si ho sami injekcí. To mi připadalo jako to nejhorší, co může člověka potkat.

Co tedy diagnostikování předcházelo? Bylo vám špatně už delší dobu?

Když jsem začal trpět únavou a příšernou žízní, vůbec mě nenapadlo, že by se o cukrovku mohlo jednat. Můj stav se horšil. Den jsem prakticky prožíval jen pitím a močením. Ve škole jsem se po 10 minutách vyučovací hodiny musel odejít na záchod, kde jsem nejdříve vypil snad litr vody, potom jsem se vydal chodbou ke třídě, ale v půli cesty se musel vrátit a vymočit se. Po vykonání potřeby jsem zamířil ke kohoutku a opět vypil litr vody a tento kolotoč se opakoval celou vyučovací hodinu. Doma jsem takto prožíval celé noci, kdy jsem byl schopen vypít 20-30 litrů vody a stejný objem vymočit. Situace se stále zhoršovala a já pořád netušil, o co se jedná, a tak jsem vyrazil k doktorce.

Lékařka hned věděla, co se děje?

Té bylo všechno hned jasný. Změřila mi glykemii s výsledkem snad 50mmol/l a okamžitě zavolala záchranku, která mě odvezla do táborské nemocnice. Už si přesně nepamatuji, jak dlouho mi glykémii kompenzovali, ale celkově jsem tam strávil půl roku. Pamatuji si, jak přišla sestřička do pokoje, v ruce měla tácek se skleněnou stříkačkou a ampulí inzulínu a řekla, že se budu muset začít učit injekční aplikaci inzulínu sám.

Štědrovečerní večeře jinak a lépe. I při diabetu si pochutnáte

Tradice Štědrého dne začíná v každé rodině trochu jinak. Jedni se až do večera postí, aby viděli zlaté prasátko, ti druzí začínají den hned ...

Vyděsilo vás to?

To mi připadalo naprosto vyloučené. Z injekcí jsem měl hrůzu a píchnout si jí sám…nepředstavitelné. Trvalo dost dlouho, než jsem to dokázal, i když stylem, že jsem opřel jehlu (v porovnání s dnešními jehlami opravdu silnou) o kůži a potom tlačil stříkačkou, dokud kůže nepovolila a jehla nezajela do svalu. Bylo to hodně bolestivé a každá aplikace (v té době 2x denně) byla utrpením. Po propuštění z nemocnice jsem dokonce musel volat záchranku, protože při vyvařování došlo k poškození hrotu a já nebyl schopen si inzulín píchnout. Injekce a jehly mi rodiče vyvařovali v kastrůlku každý den.

Narazil jste při aplikování inzulínu nějaké další potíže?

Inzulín, v té době mléčná suspenze, která se před aplikací promíchávala, se musela uchovávat v chladu do 5 °C. To byl problém při cestě mimo bydliště, např. na dovolenou. Rodiče třeba ukládali inzulín do termosky, kterou zakopávali v zemi. Měření glykémie v domácích podmínkách neexistovalo, byl jsem odkázán na kontroly v diabetologické poradně. Musím vzpomenout na paní doktorku Kotrbovou, která byla v Táboře jedinou ambulantní diabetoložkou. Velkým pokrokem bylo zavedení stříkaček, inzulínek, které byly už docela pohodlné. Nejen zmenšením tloušťky jehel, ale i odstraněním nutnosti stříkačky vyvářet. Byl jich ale nedostatek, takže jsem jednu stříkačku používal třeba 10x. Až příchod dávkovacích per a nových humánních inzulínů přinesl dnešní „komfort“.

Kdy jste dostal svůj první glukometr?

Kdy jsem dostal svůj první glukometr si přesně nevzpomínám, ale byla to velice vítaná možnost monitoringu. Šlo ale o měření proužky z krve, takže jsem měl rozpíchané prsty a v práci dost trpěl. Za veliký vynález považuji měření pomocí FreeStyle Libre senzoru na těle.

Zaujalo mě, že jste po diagnostikování diabetu dlouho nebyl ve škole. Souviselo to přímo s onemocněním?

Samozřejmě, že ano. Půl roku počáteční hospitalizace udělalo svoje. Po druhém ročníku, ukončeném s dvojkami, jsem přestoupil na SOU chemické v Sezimově Ústí, kde jsem se vyučil mechanikem-opravářem pro stroje a zařízení a nastoupil v n.p. Silon jako údržbář.

Jak situaci zvládala vaše rodina?

Cukrovka změnila od základu můj život. Od 3 let, kdy tragicky zahynul můj otec, jsem vyrůstal jen s matkou. V 7 letech s námi začal žít matčin druh a musím říct, že mi otce plně nahradil. Rodiče dohlíželi na moji dietu, starali se o sterilizaci stříkaček a jehel, sháněli informace o diabetu v době, kdy to bylo obtížné. Jsem jim moc vděčný, že to zvládli.

Revolve Comics: Hrdinské příběhy o diabetu

Na webových stránkách revolvecomics.com můžete najít všechny díly hrdinských komiksů o diabetu. Dále se zde můžete dozvědět informace o ...

Kam se podle vás vyvinula léčba cukrovky dnes? Jste s posunem spokojený?

Pokrok v léčbě cukrovky je opravdu znatelný…od skleněných stříkaček, obřích jehel, proužků na měření glykémie z moči nebo z krve z prstu k inzulínovým perům s téměř neviditelnou jehličkou, inzulínovým pumpám a monitoringu glykémie čtečkou a senzorem. Za čtyřicet let, i díky otevření se Západu v r ´89, se léčba cukrovky opravdu hodně zlepšila. Z diabetu se stala „civilizační choroba“, která poutá daleko víc pozornosti.

Pojďme na chvíli odbočit. Vaše mládí je velmi zajímavé. Byl jste jedním z disidentů a odpůrcem komunistického režimu. Kde se ve vás ten aktivní odpor vůči režimu vlastně vzal?

Již v mládí jsem pociťoval nesvobodu a poslech zahraničních „štvavých vysílaček“ bylo doma tradiční činností. Máma doma schovávala staré výtisky novin a časopisů z roku 68. Na komunisty se nadávalo všude, jen jsem byl vždycky upozorňován, že o těchto věcech se může mluvit jen doma. Opravdu aktivně jsem se v disentu zapojil až po odstěhování od rodičů. V té době jsem ani tak neřešil politiku jako spíš touhu svobodně poslouchat muziku, kterou jsem měl rád.

Nebál jste se, že by vás to mohlo ohrozit nebo zkomplikovat další průběh života?

Kdykoli to bylo možné, hledal jsem možnosti, jak se zúčastnit zakázaných a neoficiálních vystoupení zakázaných umělců. Ať už s kamarádem na vysokoškolských kolejích nebo na soukromých koncertech. S partou stejně smýšlejících kamarádů jsme našli útočiště na evangelické faře v Soběslavi u manželů Šormových. Tam jsme se každý týden scházeli, diskutovali o politice a možnosti boje s režimem, zpívali a svobodně se bavili.

V srpnu 1989 jste byl na 3 měsíce zadržen a obviněn z pobuřování. Z jakého důvodu jste byl vzat do vyšetřovací vazby?

Důvodem bylo zřejmě to, že mi soudruzi sečetli všechny mé „prohřešky“ a rozhodli se, že jsem na vězení „zralej“. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem na to nebyl vůbec připravenej.

Tehdy jste měl doma novorozené miminko, že? Jak to vnímala rodina?

Ano, 3. srpna se mi narodila druhá dcera, dělal jsem ve fabrice na směny a když mě 3. srpna odvedla StB z odpolední směny do CPZky, byl to šok. Po noci v cele, noční domovní prohlídce za přítomnosti manželky a malých dětí, mě druhý den prokurátorka JUDr. Věra Nová poslala do vazební věznice v Českých Budějovicích. Až tehdy mi teprve došlo, jak vážná to je situace.

Aktivní sportovec a diabetik Aleš Kelnar: „Adrenalin je mým hnacím motorem“

Aleš pochází z Hranic na Moravě, ale aktuálně žije již několik let v Praze. Pracuje v IT a mezi jeho koníčky patří sport a pohyb v přírodě. ...

Měl jste ve vězení přístup k inzulínu? Jaká tam tehdy byla dostupná péče?

Pobyt ve vězení s diabetem byl defacto stejný jako bez diabetu. K obědu jsem dostával, oproti zdravým vězňům, plátek masa. Oni jen těstoviny, rýži atp. s omáčkou. O maso jsem se se spoluvězni dělil, takže i jídlo bylo nedietní. Aplikace inzulínu se řešila s lékařem, který musel do vězení dojíždět z nemocnice. Podle toho to tak vypadalo. Doktor přijížděl naprosto nepravidelně, jak měl příležitost a možná i chuť. Měření glykémie neprobíhalo vůbec, stejně jako přizpůsobování dávek. Když jsem na sobě pociťoval hyperglykémii, upozorňoval jsem dozorce, že si musím aplikovat inzulín. Vždycky jsem slyšel, že to nezáleží na nich, ale musí se počkat, až bude mít doktor čas a cestu směrem k věznici. Akutní hypoglykémii jsem, naštěstí, nezažil.

Nakonec jste byl v listopadu odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Jak jste se cítil?

Jako netrestaný jsem s takovým vysokým trestem nepočítal. Trest byl tak vysoký asi proto, že jsem u soudu stále tvrdil, že ČSSR se zavázala na Helsinské konferenci k dodržování lidských práv a jejich implementaci do právního řádu ČSSR, a já tedy neudělal nic, co by tomu odporovalo a nenechal se soudem donutit k prohlášení, že jsem byl ovlivněn „štvavými vysílačkami“, že uznávám své pomýlení, uvědomil jsem si, jak špatně jsem se vůči režimu v ČSSR choval a slibu, že už nebudu v „protistátní činnosti“ pokračovat.

Dokonce jste se pak 27. listopadu účastnil protestní hladovky. Jak jste to jako diabetik zvládal?

Při vyhlašování protestní hladovky, v den generální stávky, jsem o jejím dopadu na zdraví ani nepřemýšlel. Tři měsíce bez správné kompenzace mi to už bylo celkem fuk.

Nakonec jste byl naštěstí 27. listopadu na základě požadavků Občanského fóra propuštěn. Bál jste se tehdy s ohledem na nepříliš uspokojivou kompenzaci během pobytu ve vězení možných pozdních komplikací diabetu?

Z diabetických komplikací jsem měl obavy od začátku svého onemocnění. Na začátku mi bylo řečeno, že diabetika po maximálně po dvaceti letech postihnou téměř jistě problémy s očima, neuropatií tedy diabetickou nohou, která končí amputací, a selháním ledvin. S tím jsem se smířil a říkal si, že dvacet let je hodně dlouhá doba.

Máte nyní nějaké zdravotní potíže spojené s diabetem?

Dneska, po čtyřiceti letech, žádná komplikace nenastala. Oči, nohy i ledviny mám v pořádku. Stejně tak moje děti, vnoučata jsou, co se týče diabetu, v pořádku. V květnu čekáme už čtvrté vnouče.

Když o tom přemýšlíte dnes, byl byste tehdy ve svém protirežimním počínání mírnější s cílem vyhnout se trestu?

Jelikož je vyloučené, aby člověk věděl, co se stane v budoucnosti, určitě bych jednal stejně. Dokonce i kdyby bylo možné vidět budoucnost…nejednal bych jinak. Nedal jsem ani na mámu, která mi vždycky říkala, abych se na to vykašlal, nebo mě zavřou, a nenechal se ovlivnit ani případy československých vězňů.

Jak jste spokojen se současným režimem?

No…po krátkém období svobody a volnosti v 90 letech se mi zdá, že jsme se naším vstupem do EU vrátili do období závislosti na cizích zájmech. Jsem starej konzervativec, dnešní progresivismus, politická korektnost a další „výdobytky“ EUrosocialismu mi vadí…ale asi to v dnešním globalizovaném světě jinak nejde. Navíc jsem zastáncem hesla: „Každý je svého štěstí strojvůdce“ a tak beru život takovej, jakej je. Dokud je člověk „zdravej“ všechno se dá zvládnout!

Jaká je situace ohledně diabetu ve věznicích dnes?

„Diabetu stejně jako ostatním nemocem je ve věznicích věnována náležitá pozornost. Ve věznici Valdice, kde pracuji od roku 1999, si vězni mohou vybrat hned z 11 typů diet, a to včetně té diabetické. Co se týče dostupnosti inzulinu, tak inzulinová pera jsou uložena na režimovém pracovišti a vězni si aplikují inzulin za asistence dozorců.“

Ing. Miloslav Pačesný (57) – Odborný pracovník Vězeňské služby ČR ve Valdicích

 

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autora Jiřího Jelínka

1218