Rozhovor s diabetičkou Terezou: „Dokážete všechno, když tomu budete věřit.“

Rozhovor s diabetičkou Terezou: „Dokážete všechno, když tomu budete věřit.“
Tereze je nemocniční prostředí vlastní. Aktuálně pracuje na interním oddělení. Ovšem chce se stát edukační sestrou (ilustrační foto). Zdroj: Shutterstock

Svět je plný zajímavých lidských příběhů, jejichž neuvěřitelné scénáře píše jen sám život. Jeden takový vám nyní představíme. Tereza je mladá žena, která se rozhodla svůj profesní život zasvětit druhým. A to i přesto, že je několik let diabetičkou. Jak žije tato zdravotní sestřička a co ji v životě dokáže nakopnout?

I přes svůj velmi mladý věk je Tereza nanejvýš vyspělou a rozumnou dámou. Při rozhovoru s ní máte pocit bezbřehého optimismu a velké vnitřní síly. Inspirujte se jejím příběhem…

Terezo, prosím, zkuste se nám na začátek trochu představit…

Je mi 20 let a léčím se deset let s diabetem (kromě toho mám i celiakii). Minulý rok jsem maturovala na střední zdravotnické a sociální škole v Chrudimi a stala se ze mě praktická sestra. Léto po maturitě jsem začala pracovat na interně, kde pracuji dodnes, a v září jsem nastoupila na univerzitu v Pardubicích, kde studuji na všeobecnou sestru. Nedávno jsem úspěšně ukončila první rok. Mým snem je stát se edukační sestrou a zaučovat nově diagnostikované diabetiky.

Ve volném čase ráda maluji, poslouchám hudbu, trávím čas s přáteli, s rodinou anebo v přírodě. Také mám velmi ráda zvířata. Dnes máme doma (stále bydlím s mamkou a dvěma sourozenci) 3 kočky a 7 kocourů, všichni zachráněnci. Poté čtyři králíčky, vodní želvu a 4 potkaní holčičky.

Když Vám cukrovku zjistili, smiřovala jste se s nemocí hladce nebo jste ji odmítala?

Ze začátku to nebylo vůbec lehké. Otázky typu: „Proč zrovna já?“ nebo „Co jsem udělala špatně?“ mě trápily první 2 roky. Poté mě mamka přihlásila na DIA tábor s Diacelem, který mi velice pomohl smířit se s cukrovkou. Najednou jsem nebyla „ta, co si píchá“, byla jsem jen Terka a všichni ostatní byli jako já. Ukazovali mi, že žijí normální životy, že dělají, co je baví a nejsou nijak omezováni. Jezdila jsem tam od svých dvanácti let až do plnoletosti a nyní se jezdím na tábory dívat jako návštěva.

Druhým velkým pomocníkem byla praxe v nemocnici, kde jsem si uvědomila, že diabetes je sice omezení, ale ani zdaleka ne tak velké, aby mi bránil v tom, co v životě chci. Jinak musím říct, že po celou tu dobu byla a je mou největší oporou moje maminka, která se mnou držela od začátku. Dnes jsou to i kamarádi a přítel, kteří mi pomáhají. Bez podpory blízkých si ten boj neumím ani představit.

Občas je toho na každého z nás moc a zasloužíme si chvilku odpočinout nebo nebýt ti silní, důležité ale je po takové chvilce vstát a jít do všeho opět naplno. A pokud se nezadaří, nevadí, důležité je zkoušet to…

Prozraďte nám, jak zvládáte diabetes nyní?

Teď jsem s cukrovkou 100% smířená, beru ji jako svou celoživotní součást a svým způsobem jsem za ni ráda. Jsou dny, kdy se nedaří, ale říkám si: „Jaká bych byla bez ní, jak bych se dívala na svět?“ Jsem přesvědčená, že bych se zabývala nepodstatnými problémy. Nemoc mě změnila a jsem za to ráda. Vážím si svého zdraví, i když oslabeného, a vím, co v životě chci.

Na Instagramu jste založila profil nebo spíš blog @my_dialife. Jaké má ohlasy a co Vás vlastně vedlo k tomuto kroku?

Zatím mám kolem 200 sledujících. Tedy o mém blogu se ještě moc neví, ale věřím, že se o něm časem dozví víc a víc lidí. Většina mých sledujících jsou diabetici, se kterými si vzájemně vyměňujeme zkušenosti, příběhy, podporu i rady. Když jsem onemocněla, před těmi deseti lety, nebylo tolik možností, kde získat informace, s kým se poradit, kde vůbec poznat někoho stejného. Proto jsem založila svůj profil. Ostatní diabetici tak mohou vidět mé problémy, starosti, ale i úspěchy. Mohu se zde podělit o své myšlenky a myslím si, že zrovna toto může někomu velmi pomoci. Tedy alespoň mě by to tehdy pomohlo určitě.

Jste zdravotnice, což obzvlášť v této době není vůbec snadné. Jak povolání zvládáte s diabetem? Představuje to nějaká úskalí?

Diabetes mě při mém povolání téměř nelimituje. Samozřejmě přijdou náročnější dny, kdy se nezastavím a i přesto, že se snažím celý den něco sladkého uzobávat, nějakému tomu „hypu“ se zkrátka nevyhnu. Ale zatím jsem se nesetkala s nikým, kdo by pro to neměl pochopení. Díky pumpě zvládám naprosto bez problémů i noční služby. Jediným úskalím mé profese je snad to, že občas pečuji o dekompenzované diabetiky a vidím, jak může zdraví s touto nemocí upadat. Ale většinou mě tyto lidské příběhy motivují k tomu, abych hlídala lépe sama sebe. Myslím si, že díky diabetu dokážu být k pacientům více empatická.

Udělala jste dosud ve svém životě něco adrenalinového, nečekaného, co Vám vlilo energii do žil?

Nevím, zda teď odpovím na Vaši otázku adekvátně. Nejsem totiž fanoušek skoků padákem či potápění se, ale jeden moment mě v životě dokázal hodně ,,nakopnout“. Cestou ze školy mě zastavil asi desetiletý kluk a zeptal se mě, jestli by mi mohl dát pusu. Když jsem se na něj nechápavě podívala, dodal, že se s kamarádem vsadili o pizzu (tedy, že kdo dá jako první cizímu člověku pusu, ten druhý mu ji koupí). Zasmála jsem se a nechala si jednu loupnout na tvář.

Pak jsem popošla dál a zaslechla hádku tohoto hocha s jeho kamarádem. Pizzu mu odmítl koupit. Chvíli jsem se na ně dívala a pak se ho zeptala, jakou chce. Plakal. Došla jsem mu ji koupit, za tu odvahu mě vůbec oslovit. Mockrát mi poděkoval a já šla spokojeně domů. Asi o 14 dní později jsem šla ze školy. Byl to moc špatný týden. Pamatuji si, že se mi chtělo jen zalézt do postele a prospat den. Najednou vidím, jak ke mně běží tento klučina. Znovu mi poděkoval, dal mi do ruky lísteček a zase odběhl. Na lístečku byl usměvavý smajlík. Nerozuměla jsem tomu gestu, ale potěšilo mě.

Za další týden jsem procházela městem a do očí mě praštila výloha jedné pekárny. Byl na ní list papíru s nastříhanými smajlíky (tak jako bývají obvykle telefonní čísla u inzerátu). Na papíře pak stálo: „Pokud znáte někoho, kdo vypadá smutně, odtrhněte jeden lístek a dejte mu ho“. V tu chvíli mi to došlo a ukápla mi slzička. Dodnes nosím ten lísteček se smajlíkem v krytu na mobil, pro štěstí.

Co/kdo Vám dává důvod ke každodennímu úsměvu a optimismu?

Je to především má rodina, moji nejbližší. Také kamarádi, přítel a všechna ta naše zvířátka. S úsměvem chodím často ale i z práce, protože své povolání mám opravdu ráda a naplňuje mě. Naučila jsem se také mít radost z maličkostí a hledat si důvody k úsměvu sama.

Máte nějaký vzkaz pro nově diagnostikované diabetiky, kteří se s nemocí teprve smiřují?

Určitě nemějte strach. Diabetes sice není jednoduchý, a to hlavně ze začátku, ale až se s ním ,,skamarádíte“, nebude to tak těžké. A také na nic nejste sami. Vždy se můžete na někoho obrátit s prosbou o pomoc, a to buď na lékaře, edukační sestru, rodinu nebo na kamaráda diabetika. Také bych ráda vzkázala toto: „Nestyďte se za svou nemoc.“ Znám spoustu diabetiků, kteří schovávají pumpy nebo si píchají inzulín na toaletách. Není se za co stydět, nemoc je vaší součástí a vždy bude.

Sama jsem se setkala i s šikanou, nehezkými poznámkami, narážkami nebo nepochopením. Dnes si inzulinovou pumpu hrdě připnu tak, aby byla vidět. A vůbec neřeším, co si myslí ostatní.

Je také důležité, aby okolí vědělo, že jste diabetik. Pokud byste se dostali do situace, kdy si sami nebudete umět pomoct, může vám okolí zachránit život. Někteří mí kamarádi si nechali dokonce vytetovat, že jsou diabetici. Já nosím na krku placičku s nápisem. A na závěr bych chtěla říct už jen to, že diabetes není jen o nemocném člověku. Je to týmová práce diabetika, rodičů, kamarádů, lékařů, sester, ale třeba i učitelů – a je v pořádku nechat si pomoct, stejně jako je v pořádku mít horší dny. Avšak důležité je nepřestat se snažit. Když se totiž s cukrovkou naučíte fungovat, můžete žít stejně plnohodnotný život jako zdravý člověk.

Foto: Instagram Terezy @my_dialife, užito se svolením

Zdroj: autentický rozhovor s Terezou

11104