Rozhovor s diabetičkou Dorotou: „Nakonec bude všechno v pořádku. Pokud to není v pořádku, ještě není konec.“

Rozhovor s diabetičkou Dorotou: „Nakonec bude všechno v pořádku. Pokud to není v pořádku, ještě není konec.“
Dorota je optimistická žena plná energie a také maminka dvou dětí. Zdroj: archiv Doroty, užito se svolením

Možná si z minulé neděle pamatujete na rozhovor se sympatickou Slovenkou Katarínou. Pokud vás zaujal, jistě vás potěšíme dalším životním příběhem – tentokrát Doroty, která s cukrovkou žije sedm let a pochází také z naší sousední země. Co zajímavého nám o sobě tato milá dáma prozradila? Inspirujte se odpočinkovým rozhovorem, který dává naději i jiným diabetikům!

Život je někdy dost náročná „praxe“, která však nepřináší jen těžkosti, ale i příjemné chvíle! Nechceme vás tedy zahlcovat pouhou teorií, a proto nabízíme i tuto neděli skutečné vyprávění – možná vám opět velmi blízké. Jak žije diabetička Dorota?

Dorota se v životě inspiruje mottem Johna Lennona, které můžete vidět již v titulku článku.

Něco málo o diabetičce Dorotě na úvod: Jmenuji se Dorota, je mi 30 let a pocházím z Bratislavy, kde momentálně i žiji. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy, ale už několik let se pohybuji v IT sféře. Vedle mého hlavního zaměstnání se zabývám i líčením, ať už žen – běžných zákaznic, nebo módních přehlídek (v loňském roce jsem byla jednou z vizážistek na Fashion Live! – největší módní přehlídce na Slovensku). Ráda cestuji a peču, i když s dětmi je to trošku náročnější.“

Doroto, jak dlouho se s cukrovkou vlastně léčíte a co Vám nemoc dala a vzala?

Cukrovku mám 7 let, onemocněla jsem ve věku 23 let. Diagnostikovali mě úplně náhodou – na vstupní zdravotní prohlídce do práce. Byl to pro mě ohromný šok, poslali mě rovnou do nemocnice, kam jsem nešla (což určitě nikomu nedoporučuji), a tak mě nastavovali ambulantně. Svět se mi sice otočil kompletně vzhůru nohama, ale nemám pocit, že by mi cukrovka něco vzala. Naopak, naučila jsem se více naslouchat a důvěřovat tomu, co mi mé tělo říká. Rovněž jsem přišla na to, že hranice toho, co dokážu, jsou mnohem dál, než jsem si myslela. S cukrovkou jsem zvládla i Camino de Santiago – pěšky jsme s mužem ušli 740 km z Lisabonu přes Santiago de Compostela až do Finisterre.

Vlastníte profil na Instagramu s názvem sugr.mama, z toho tedy odvozuji, že maminkou už jste. Je tomu tak? Jak jste vnímala těhotenství s diabetem?

Ano, jsem čerstvá dvojnásobná máma. Moje první těhotenství bylo inspirací založit si diabetický Instagram. Sice jsem si to v té době neuvědomovala, ale až do té doby jsem se s cukrovkou nesmířila. Nastal však moment, kdy už to nebylo jen o mém zdraví. Najednou moje cukrovka přímo ovlivňovala život a zdraví někoho jiného, ​​a to je skvělá motivace. U prvního syna jsem ještě neměla senzor (na Slovensku začaly pojišťovny částečně hradit senzory až začátkem tohoto roku), takže jsem si píchala do prstu 20krát denně. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Kvůli této zkušenosti jsem si hned po porodu začala kupovat senzory, takže ta sebekontrola ve druhém těhotenství byla značně jednodušší. Musím říci, že jsem nikdy neměla cukrovku lépe kompenzovanou než během mých těhotenství.

O mých zkušenostech jsem napsala pár postů na Instagramu, ale ve zkratce: i díky dobré kompenzaci cukrovky jsem mohla porodit obě děti v termínu, spontánně a přirozeně – tedy bez nutnosti císařského řezu.

Máte nějaký vtipný zážitek, ve kterém hrála hlavní roli cukrovka?

Žádný konkrétní mě nenapadá, ale ono to přijde. Můj starší syn už dlouho vnímá, že si píchám inzulín do břicha a velmi rád mě napodobuje. Čekám, kdy si mě ve školce zavolají, že co to má znamenat (haha).

Bydlíte v krásném hlavním městě Slovenska, v Bratislavě. Jak zde trávíte volný čas? Jaká zákoutí byste doporučila čtenářům/turistům?

Bratislavu mám ráda. Prožila jsem zde svůj celý dosavadní život a umím k ní být velmi kritická, ale musím říci, že se v posledních letech začala měnit k lepšímu. Dokud jsme neměli děti, mnoho času jsme s manželem trávili procházkami po městě, nyní spíše trávíme čas s dětmi na dětských hřištích a v parcích. Pokud by však měl někdo při návštěvě chuť na dobré jídlo a kávu, doporučuji gruzínskou restauraci Pirosmani’s Samovar na Zámecké a kavárnu Frištuk na Palisádách, kde dělají mimo jiné také skvělou snídani.

Všimla jsem si, že používáte senzor. Zažila jste s ním už nějaká úskalí, nebo jste naprosto spokojená?

Obecně jsem spokojená. Vyzkoušela jsem Freestyle Libre 2 a 3, nyní používám Dexcom G6, který mi proplácí pojišťovna. Vždy je však třeba počítat s tím, že senzor není zcela přesný a je nezbytné poslouchat své tělo. Několikrát se mi už stalo, že hodnota na senzoru byla diametrálně odlišná od skutečné glykémie. Také se mi stalo, že mi na dovolené přestal fungovat a neměla jsem s sebou náhradní. Při jakémkoli senzoru je třeba jednoduše počítat s tím, že občasnému píchnutí do prstu se nevyhneme.

Jaké máte poselství pro všechny ostatní diabetiky, kteří právě čtou Vaše řádky? 

K dobré kompenzaci je nutná psychická pohoda. Je úplně v pořádku být občas z této nemoci frustrováni a demotivováni – každý má špatný den (i diabetici na Instagramu, kteří postují jen dobré glykémie), ale je třeba najít si způsob, jak se z těchto pocitů co nejdříve dostat. Cukrovka je náročná nemoc, ale není to tragédie.

Zdroj: autentický rozhovor s diabetičkou Dorotou

Foto: Instagram, se svolením autorky

519