Roman Šebrle: “Baví mě každý sport, který zkusím.”

Česká atletická legenda, nadšený golfista, moderátor hlavních televizních zpráv na Primě, šťastný otec... Roman Šebrle žije naplno a žádnou ze svých současných rolí nezanedbává. Ve chvíli, kdy jsme jej požádali o rozhovor, byl právě na turnaji ve Španělsku a my jsme ještě netušili, že se ho diabetes dotýká víc, než by si přál.

Roman Šebrle: “Baví mě každý sport, který zkusím.”

Máte nabitý program – sportovní příprava, moderování zpráv, k tomu jste otcem dvou dětí… Měl jste možnost užít si například vánoční svátky v klidu a se svou rodinou?

Samozřejmě, Vánoce jsou v naší rodině vždycky čas setkání, takže jsme je slavili v „rozšířené rodině“, i s tchánem a tchyní, s mým tátou, prostě všichni. Mezi svátky na mě vyšly služby na PRIMĚ, takže jsme nemohli odjet z Prahy do Krkonoš jako v minulých letech, ale to si určitě ještě vynahradíme.

Je ve vašem nejbližším okolí někdo, kdo se léčí s cukrovkou? V rodině nebo třeba mezi vašimi přáteli?

Začnu kamarádem, který má cukrovku II. typu, píchá si a nedávno se potýkal se závažným problémem s okem. Byl už tak zoufalý, že navštívil léčitele, ten mu předepsal brutální dietu, ještě mnohem přísnější než je standardní cukrovkářská, ale po pár týdnech mu to zabralo a dnes má výsledky v normě a přestal si i píchat. Příběh se (zatím) šťastným koncem.
Cukrovku prvního stupně pak má naše dcera Kateřina, přišlo se na to asi před pěti lety. Je jí jedenáct a samozřejmě přísný režim diktuje chod celé naší rodiny.

Diabetes a sport mají jednu společnou nutnost – disciplínu. Měl jste ji odjakživa, nebo vám dalo hodně úsilí si ji vypracovat?

Já jsem problém s disciplínou nikdy neměl, ale když vidím, jak je na sebe přísná Kačka, tak musím uznat, že takhle disciplinovaný jsem tedy nebyl – ani v mládí ani v dospělosti.

Pro děti s cukrovkou je sport naprostou nutností.V dnešní době však děti bohužel tráví více času u mobilu či tabletu, než venku na kole s kamarády, a rodiče je ke sportu často marně přemlouvají. Jak se to jako otci daří vám?

Naštěstí nemusím naše děti ke sportu nijak nutit, jsou sportovní samy od sebe. Nevím,jestli hrají roli geny nebo příklad, ale jsem tomu rád. Pro Kačku je sice sport nezbytností, ale nikdy ji nebylo třeba nějak přemlouvat.
Začala lehce s atletickou přípravkou, ale pak ji úplně pohltil fotbal, kterým teď žije. Atletický základ je pro ni výhoda ve výdrži i v rychlých startech na míč. Pro ni vzhledem k diagnóze platí, že čím víc sportuje, tím líp, takže máme velkou výhodu.

Jaký byl váš první sport a čím si vás získal? Nebo o jeho výběru rozhodli za vás rodiče?

Mým prvním sportem (a do 17 let jediným)byl fotbal. Rozhodl jsem si to sám, ale v rodině mě samozřejmě podporovali. O konec případné fotbalové kariéry se postaralo dlouhé zranění, během kterého mi mí vrstevníci výkonnostně utekli a já už byl bez šance je dohnat. Tak jsem musel vymyslet jiný sport. Zvítězila atletika.

Na které další sporty, které jste během svého života vyzkoušel, rád vzpomínáte?

Mě baví úplně každý sport, který zkusím. A mám pocit, že jsem snad vyzkoušel všechno. A pokud je nějaký sport, se kterým jsem se zatím neseznámil,tak „sem s ním“

Spolu s Robertem Změlíkem jste před pěti lety připravili pro žáky základních škol atraktivní motivační program,ve kterém mohou získat odznak všestrannosti olympijských vítězů. Máte informaci o tom, jak byl projekt úspěšný?

Projekt byl úspěšný v tom smyslu, že bavil děti a bavil i učitele. Dodnes občas potkávám mladé lidi (i kolem dvacítky), kteří mi vyprávějí, jak díky OVOV (Odznak všestrannosti olympijských vítězů) začali se sportem. Bohužel nastavení programu bylo orientováno na rozvoj dětí a jejich vztahu ke sportu a nezabýval se tolik komerční stránkou, takže ho nikdo neměl zájem dále rozvíjet. My s Robertem jsme to nemohli „táhnout“ donekonečna. Dnes se ten byznys asi dělá opačně: prolobujete si velké peníze na nějakou bohulibou myšlenku, většinu peněz probendíte v platech zaměstnanců a hezkých motivačních služebkách a aby se neřeklo, občas něco jednoduchého zprodukujete. To by nás ale nebavilo…

Po ukončení atletické kariéry jste se začal na plno věnovat golfu.Tam už tak velkou kondičku nepotřebujete, nebo ano?

Běžný turnajový den začíná dvě – tři hodiny před startem rozehráním. Pak jste zhruba pět hodin na hřišti, kdy nesmíte prakticky ani na chvíli polevit v koncentraci, což se líp řekne než udělá. Po dohrání jdete ještě na pár hodin pilovat údery, které vám nešly… a pokud je turnaj třeba třídenní, věřte mi, že se ke konci dobrá fyzička víc než hodí. Vždyť se podívejte, jak vypadají současní špičkoví golfisté jeden atlet vedle druhého. Doba pupkatých bonvivánů s doutníkem je nenávratně pryč.. Já pro tu svou kondici poměrně často běhám a posiluji.

Říká vám něco ležení na gauči u televize? Jak nejraději odpočíváte?

Samozřejmě, že se u televize umím rozvalit. Ale 99% mého odpočinku je, řekl bych, aktivního rázu.

Zažil jste během své sportovní kariéry nějaký moment, kdy jste neměl sílu trénovat dál a uvažoval o ukončení dráhy profesionálního sportovce? Co vám v těžkých chvílích pomáhá znovu se vzchopit a pokračovat ve svém úsilí?

Myšlenky na konec mě napadaly vždycky, když jsem se potýkal se zraněním. Nesmí vás to ale odradit, musí vás to ještě víc nakopnout, abyste po zranění ukázal, že na to máte.

Dostal jste se někdy do větších zdravotních problémů, které by vás upozornily, že je třeba zvolnit?

Atletika je krutá v tom, že pokud chcete být na špici, dlouhodobě balancujete mezi špičkovou formou a zraněním. V tom je umění, dostat se až k té hraně a nepřepadnout na druhou stranu. Kdo se k hraně nedostane, nemůže podle mě být nejlepší.

Jaké máte zkušenosti s lékaři?

Jenom dobré.

Máte nějakou sportovní dietu, nebo si bez omezení můžete dopřát svá oblíbená jídla?

Když jsem byl v přípravě, mohl jsem jíst co jsem chtěl. Jen před závody jsem vynechával tučná nebo nezdravá jídla. Apetit mi zůstal, ale výdej je přece jenom menší, takže se musím maličko hlídat. Chutná mi středomořská, italská kuchyně, což je fajn, a taky klasická česká, což zase už tak fajn není…ale taková svíčková od mé ženy, to je prostě mana!

Adrenalin při závodech jste nahradil adrenalinem před kamerou. Nebo už se cítíte v roli moderátora hlavních televizních zpráv jako doma?

Už mám stres trochu menší než na počátku, ale adrenalin tam je pořád, bez toho by to ani nešlo. Občas se stane, že jedeme zpaměti věci, které nám třeba nejsou tak blízké, ale nesmíme se splést, vždyť je to naživo… ale vybral jsem si tuhle kariéru, takže se s tím musím poprat.

Stíháte toho opravdu hodně, až se zdá, že jste si již splnil všechny své plány a životní sny. Určitě jich ale máte v záloze ještě dost…?

Když se mě zeptáte na sny bez přípravy, řeknu vám, že bych chtěl hrát na všech hřištích na světě stabilně pod par. Pokud se nad tím můžu trošku zamyslet, přál bych si, aby byl vynalezen lék na cukrovku, aby Káču (i další) přestala tak omezovat. No a pokud bych měl předložit nějaké „celoživotní“ přání, tak bych si přál, aby naše děti prožily hezký a spokojený život, aby do něj vstoupily vzdělané, sebevědomé a zodpovědné a řídily si své životní cesty samy a dobře. Je toho dost, že?

Kariéru začínal jako fotbalista, teď propadl golfu

Roman Šebrle začínal svou sportovní kariéru jako fotbalista a kdyby nepřišlo zranění, zřejmě by u tohoto sportu také zůstal. K atletice se dostal, když mu bylo šestnáct. Závodil a přitom studoval na gymnáziu. Po 14 letech tréninku dosáhl na metu nejvyšší – zlatou olympijskou medaili za desetiboj v Aténách (2004). Do historie se zapsal i tím, že jako první v této disciplíně překonal magickou hranici devíti tisíc bodů.
Jako člen Armádního sportovního centra (ASC) Dukla byl vojákem z povolání s hodností majora, do které byl povýšen po vítězství na olympiádě. S manželkou Evou , bývalou reprezentantkou v běhu, má syna Štěpána a dceru Kateřinu. Momentálně pracuje jako moderátor televizních zpráv na Primě a zcela propadl kouzlu golfu. Na turnaje se připravuje ve sportcentru STEP.

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x