Rodič s diabetem aneb „Tati, proč se pořád pícháš?“

Děti nemusí diabetes svého rodiče vůbec vnímat. Je ale otázka k diskusi, zda je to pro ně a pro vztahy v rodině takto lepší, nebo zda je vhodnější děti s onemocněním seznamovat. Asi i zde platí zlatá střední cesta – tabu škodí v každém případě a nadměrné zatěžování dětí starostmi…

Rodič s diabetem aneb „Tati, proč se pořád pícháš?“

Pokud je diabetik rodičem malých dětí, řeší možná někdy v sobě otázku, jak reagovat na dotazy typu „Tati, proč se pořád pícháš?“, „Mami, umřeš brzy, když jsi nemocná?“… Rodiče se sami sebe ptají, jak svým dětem vysvětlit drobné každodenní činnosti v rámci diabetu, ale řeší i daleko závažnější věci…

Dětem nemocí nevyhrožujte

Mají děti vyrůstat s vědomím svého rizika onemocnění? Tuto otázku není možné zodpovědět paušálně, je potřeba, aby se k věci postavil každý sám za sebe. Obecně lze pouze říci, že je dobré dětem vštěpovat zásady zdravého životního stylu, a tak rozvoji nemoci částečně předcházet. Není však dobré dětem nemocí vyhrožovat ani ji před nimi tajit. Děti mají žít a přemýšlet jako děti a nevyrůstat ve zbytečném strachu, ale ani s tabu, kdy se o nemoci doma nemluví. Děti vytuší lépe, než si myslíme, že se něco děje, co jim tajíme. Zbytečně se pak o rodiče a tím pádem i o sebe bojí. Aby děti mohly vyrůstat s pocity bezpečí a jistoty, je vhodné je přiměřeně věku o nemoci poučit.

Co když přijde hypoglykemie?

Další dilema, které mohou rodiče řešit, je, „co když budu mít těžkou hypoglykemii, když budu s dítětem sám?“ Pokud má rodič časté hypoglykemie, hůře je rozpoznává, nebo měl opakovaně těžké hypoglykemie, kdy se o sebe sám nedokázal postarat, může se z tohoto důvodu bát být s dětmi sám. Někdo to řeší tím, že s dětmi sám není, ale tím se připravuje o spoustu důležitých zážitků jak pro sebe, tak pro děti. Předcházet tomu lze dobrou kompenzací diabetu a přiměřenou komunikací o diabetu s dětmi. Pokud někoho jeho strach blokuje, brání mu dělat, co by si přál, je potřeba ho řešit to s odborníkem, tedy psychoterapeutem nebo případně psychiatrem.

Rodiče malých dětí to mají náročné

Pokud diabetem (většinou 1. typu) onemocní rodič malých dětí, většinou se o sebe od počátku dobře stará, neboť jeho rodičovství ho motivuje – „musím fungovat“, „musím tu kvůli dětem vydržet co nejdéle“… Bývá ale náročné pečovat o malé děti a také se dobře starat o sebe (nebo vydělávat za dva, pokud druhý rodič je s dětmi doma). Rozhodně pomáhá, pokud má diabetik podporu partnera a širší rodiny. Bude to ale fungovat pouze, pokud si o tuto pomoc a podporu řekne, když ji bude potřebovat. Mnozí rodiče totiž mají pocit, že musí všechno zvládnout sami, „když to zvládají ostatní, musím to zvládnout taky“. Ať jsou zdraví nebo nemocní, neřeknou si o pomoc a jejich blízké okolí se tím pádem domnívá, že se cítí dobře, a nenapadne je o tom pochybovat. Někteří i o pomoci přemýšlejí, ale když vidí, že protějšek vše zvládá, svou pomoc nevnucují. Někdy partneři chtějí diabetika chránit před tím, aby náhodou v péči o dítě neselhal, takže mu raději zabrání, aby byl s dítětem sám.

Rodiče dospívajících dětí řeší vztahy

 

Strach o rodiče se může u dítěte vyvinout až v úzkostnou poruchu.

Když děti dospějí do stadia adolescence, v rodinách se mění vztahy. Dospívání klade mimo jiné na člověka vývojový úkol vymezit se vůči rodičům, a to někteří adolescenti dělají dost nevybíravým způsobem. Pokud v tomto období rodič onemocní diabetem, může dítě tohoto stavu využít „proti němu“. Chová se vůči rodiči i jeho nemoci lhostejně nebo může mít naopak o rodiče a jeho zdraví nadměrný strach. Strach o rodiče může u dítěte vyústit např. až v úzkostnou poruchu nebo v poruchu chování. Co nejhladší průběh této situace zajistí otevřená komunikace v rodině, kdy děti mohou dát najevo, co chtějí a co se jim naopak nelíbí, a nemusí pak používat „nečisté zbraně“. S tím souvisí opět i téma tabu nemoci v rodině, neboť pokud se o nemoci doma přiměřeně mluví, dítě může situaci lépe přijmout. Naopak ale není vhodné dítě (adolescenta) nemocí a svými starostmi s ní příliš zatěžovat, nebo jím dokonce manipulovat. Adolescent má svůj život a nelze po něm chtít, aby se o rodiče a jeho potřeby staral. Také se nepřestane vůči rodiči vymezovat proto, že je nemocný, ale spíše proto, že si ho váží, a i když má vůči němu aktuálně výhrady, mají mezi sebou nastavené hranice slušného chování, které vzájemně nepřekračují.

Víte, že…

pravděpodobnost že onemocní dítě, pokud je diabetikem pouze jeden z rodičů, je poměrně malá? O tom, že cukrovka 1. typu je dědičná, ví asi každý rodič diabetik. Skutečné riziko však není tak velké, jak se zdá. Pokud je diabetikem matka, která onemocněla až po 8. roce svého života, je riziko pouze 2-3procentní. je-li diabetikem otec, je pravděpodobnost přenesení nemoci na dítě 7-9procentní.

MUDr. Jana Komorousová, Ph.D.

Diskuze k článku

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz