Půlmaraton s diabetem: “Dokázali jsme to společně!”

V neděli 29. září se na start Plzeňského ŠkodaFIT půlmaratonu postavila mezi 1250 běžci i skupinka 25 diabetiků 1. typu v čele s paní doktorkou MUDr. Martinou Vodičkovou z Fakultní nemocnice Plzeň. Po třech měsících tréninků vytrvalosti, počítání jednotek inzulinu, vážení a testování různých druhů jídel, gelů a rychlých cukrů přišel den, kdy se tito NEprofesionální běžci rozhodli dokázat, že diabetes není překážkou.

Půlmaraton s diabetem: “Dokázali jsme to společně!”

Na startu se sešli diabetici různého pohlaví, různého věku, různé kompenzace a různých forem aplikace inzulinu. Jedním z této party odvážlivců byl i dvacetiletý Patrik Sieber (na úvodní fotografii), který se s diabetem léčí 6,5 roku za použití inzulinových per. Na následujících řádcích pro nás popsal průběh celého závodu na 21,0975 km.

Je odstartováno

Přesně v 11:00 hod. zazní na náměstí Republiky v Plzni výstřel a dlouhá řada běžců se pomalu rozbíhá. Nervozita stoupá stejně jako moje glykemie. Krátce po výstřelu se ozývá i můj senzor s glykemií 11,3 mmol/l a s oznámením jedné šipky směrem vzhůru. Rychle schovávám telefon a vybíhám. Podél trati stojí davy lidí podporující jednotlivé běžce. Trasa vede z náměstí k fotbalovému stadionu FC Viktoria Plzeň. Tam mě předbíhá naše skvělá paní doktorka a v ten moment ji vidím naposledy. Už se mi ji zkrátka nepodaří dohnat. Uvědomuji si, že teď už jsem v tom sám za sebe. Běžím za doprovodu své tety (která se mě rozhodla podporovat na mém prvním půlmaratonu, za což jí moc děkuji) a několika diabetiků v týmových tričkách. Nemyslím na nic, jen běžím, dívám se kolem sebe a užívám si ten kouzelný moment svého prvního závodu s diabetem. Plný optimismu přeskakuji spadlou dopravní značku a běžím dál po ulici Přemyslova, kde je pro nás vyhrazený jeden jízdní pruh.

Držíme při sobě

Na první občerstvovací zastávce si kontroluji glykemii, která se již ustálila bez šipky. Dávám si kelímek vody a běžím dál přes plzeňskou Škodovku. Když se míjím se členy našeho týmu v dresech s nápisem DIABETES NÁS SPOJUJE, vzájemně se povzbuzujeme, tleskáme, prohodíme pár slov (ať už se známe či nikoliv). Čas na cestě si krátím přemýšlením, co vše jsem si zabalil do batohu a kolik to má vlastně dohromady výměnných jednotek (kolem 29 VJ). Průběžně kontroluji, zda je vše na svém místě: senzor na pravé paži, telefon na levém popruhu batohu, 7 elektrod od EKG na hrudníku. Všechno drží, nohy zatím bez známek únavy, glykemie stabilní. Druhá občerstvovací stanice je na desátém kilometru v Borském parku. Dopřávám si kromě vody i trochu luxusu v podobě 2 rozinek. Do tohoto parku jsme s ostatními (včetně paní doktorky) chodili pravidelně trénovat. Téma hovoru se proto stáčí na to, kudy jsme běhali, na jakých různých místech v parku jsem zajídal hypoglykémii atd. Běžíme dále a glykemie mi pozvolna bez šipek klesá. V polovině trati se ocitáme na poli a máme před sebou dlouhou, lehce klikatou cestu.

Riskuji iontový nápoj

Pro uvolnění nálady a ulehčení batohu začínám nabízet své jídlo nejen diabetikům, ale i blízkému okolí. Každý s úsměvem odmítá. Po cestě s tetou probíráme další druhy a typy závodů. Jaká by asi byla diabetická příprava před celým maratonem? Na patnáctém kilometru si dávám na “občerstvovačce” kromě vody i iontový nápoj (chtěl sem ho zkrátka ochutnat). Risk z mírného vzrůstu glykemie je po hodině a půl fyzické aktivity vlastně výhodou. Běžíme dál lesem, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl a můj orientační smysl o tom, kde se právě nacházíme, se rozplývá. Přecházím tedy ke kontrole glykemie. K mému údivu stále pozvolna po desetinách klesá a žádná šipka směrem dolů se neobjevuje. (Tento stav je velice zajímavý, protože během tréninků jsem pravidelně klesal a párkrát jsem měl i 3 šipky směrem dolů. Na závodě však můj senzor šipku směrem dolů vůbec nezaznamenal.)

Krize před koncem

Na osmnáctém kilometru přichází krize. Nikoliv diabetická, ale psychická. Trasa míří z krásné a poklidné přírody zpět do města, které dobře znám. Vím, že jsme již malý kousek před cílem, ale z ničeho nic trasa odbočuje opačným směrem. Konečně se po proběhnutí menší okliky ocitáme v parku kousek od náměstí. S úsměvem pozoruji policistu, který svým tělem brání tramvaji v jízdě. Její koleje nyní patří mě, abych po nich mohl doběhnout na náměstí, do cíle. Opět jsou slyšet davy lidí, jásot a potlesk. Asi 400 metrů před cílem míjím své týmové kolegy, kteří mě povzbuzují potleskem, a pak i svou rodinu, kterou odbíhám obejmout. Poslední úsek, který vede z rohu náměstí kolem dokola Katedrály svatého Bartoloměje, probíhám se zatajeným dechem a cílem doslova proskakuji s glykemií 9,0 mmol/l.

Nezapomenutelné vítězství

Za cílovou bránou se všichni s úsměvem vítáme, blahopřejeme si a objímáme se. Všichni jsme vítězové! Nejen proto, že jsme uběhli tento závod, ale porazili jsme i zažité představy, co diabetik může a nemůže. Dokázali jsme sami sobe, našim blízkým, našemu okolí a věřím, že i světu, čeho jsou diabetici schopni, protože DIABETES NÁS SPOJUJE. Ten den zažívám po dlouhé době to nejšťastnější období. Mám radost a jsem hrdý na to, co jsme společně dokázali. Navíc jsem obklopený lidmi, kteří jsou na tom stejně jako já. Doufám, že nejsem jediný, koho tento den namotivoval k dalším výzvám, závodům a dobrodružstvím (i s diabetem). Co třeba takový maraton? Když jsme to dokázali my, tak to jistě dokážeš i ty ;-).

Jaký jsem pacient?

Cukrovka by měla být pro jeho majitele spíše kamarádka než nemoc. A jak jistě každý ví, i s tím nejlepším kamarádem to občas nevyjde. I já (paní doktorkou nazývaný pečlivý pacient) občas uletím s glykémií k 20 mmol/l. Ale snažím se co nejrychleji vrátit zpět a dát naše kamarádství opět do pořádku. A snažím se, aby už k takovým situacím nedocházelo.

Patrik Sieber

Komentář diabetoložky MUDr. Martiny Vodičkové

Naší výzvou „Uběhněme půlmaraton společně (s diabetem)“ jsme chtěli široké veřejnosti, ostatním diabetikům i sami sobě dokázat, že pokud víme jak na to, nemusí být diabetes překážkou ani při zdolání poměrně náročného závodu. A to se nám také podařilo! Všech 25 účastníků s diabetem 1. typu, kteří se 29. září postavili na start závodu, doběhlo s nádhernými časy do cíle. Nikomu nezkomplikovala závod hypoglykemie. Jsem velice hrdá na to, jak úžasně všechny naše „jedničky“ závod zvládly, a dále na jejich odhodlání, vůli a chuť překonat sama sebe, která z každého doslova vyzařovala. Všem děkuji za nádherný zážitek a těším se na další, snad na jaře :-).

Ještě jsme neskončili

Běžecká příprava diabetiků probíhá za velkorysé podpory místního Svazu diabetiků Plzeň a půlmaratonem rozhodně nekončí. Zájemci v trénincích pod patronátem Fakultní nemocnice Plzeň
pokračují a připravují se na další závod. Připojíte se?

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na