Psycholožka Mgr. Judita Konečná: Kde hledat motivaci, když vám při diabetu dochází vnitřní síla?

Někdy dobře víme, co bychom měli plnit a v čem selháváme, ale pořád se to odehrává v jakési abstraktní rovině myšlenek, které odejdou stejně, jak přišly. A pak nastane konec roku, bilancování a následné pevné rozhodnutí nebo aspoň naděje: TENTOKRÁT už to předsevzetí určitě dodržíme!

Diabetes jakožto chronické onemocnění vystavuje člověka každodenní volbě mezi krátkodobým uspokojením a dlouhodobými výsledky. Představme si, když má někdo špatný den, je unavený z práce atd. Pravděpodobně se nají toho, co doma najde, a půjde si odpočinout. Nechce se mu ještě vařit nutričně vyvážené jídlo a poté si jít zaběhat. A to ani nemusí mít cukrovku.

Nároky na kompenzaci onemocnění jsou zkrátka vysoké. Když k tomu ještě přičteme každodenní stres nebo závažnější psychické problémy, najednou se občasné nebo dlouhodobé selhání jeví pochopitelněji. Vzhledem k budoucím komplikacím se však nedá tak snadno opomenout.

Proč někteří diabetici nechtějí spolupracovat? Na to jsme se ptali psycholožky Mgr. Cristiny Petrut

Další zajímavý článek od psycholožky Mgr. Cristiny Petrut jsme vám přinesli před časem. Přečtěte si třeba rady, proč nemá smysl vinit se za ...

Co je diabetický distres?

Požadavky spojené s dodržováním režimu mohou navíc v kombinaci se stresem a vědomím zdravotních rizik vyústit ve vysokou míru diabetického distresu. Tím rozumíme negativní stres, který je specifický pro pacienty s diabetem. Tento stav může v mnohém připomínat depresi, nicméně má svá specifika. Váže se totiž čistě na přítomnost diagnózy diabetu a jeho řešení nemusí nutně zahrnovat antidepresiva.

Pokud člověk vnímá vysokou míru diabetického distresu, může mít například pocity nepochopení a nedostatečné podpory od svých blízkých, je nespokojen s péčí lékaře či dalších odborníků. Dodržování režimu ho stojí velké úsilí a energii a celkově mu kompenzace způsobuje komplikace v mnoha životních oblastech. Tyto negativní pocity navíc často prožívají také rodiče či partneři pacientů, kteří mají o nemocného obavy, vnímají potíže v komunikaci ohledně diabetu apod. Takový pacient se pak odborníkům jeví jako nespolupracující či nemotivovaný. Pravdou však je, že jednoduše nemá kapacitu vyrovnat se s každodenními požadavky na kompenzaci.

Pokud se problém neřeší, může dokonce vyústit v „diabetes burnout“ (syndrom vyhoření u diabetiků), což se projeví naprostou ignorancí a popřením veškerých doporučení.

Odhodlat se ke změně

Výčet věcí, které pomáhají udržet motivaci, bude oproti seznamu překážek zřejmě mnohem kratší. Pojďme si hned na začátku uvědomit, že dlouhodobě udržitelná změna se nemůže stát přes noc a bez vynaložení vlastní energie. Někdy samozřejmě mohou různé vnější vlivy inspirovat i motivovat a „zázračné metody“ přechodně fungovat. Pokud ale dojde k úspěchům postaveným na těchto základech, bývají většinou krátkodobé a těžko aplikovatelné do běžného fungování. S největší pravděpodobností nebudou mít dlouhého trvání.

Je ideální, pokud motivaci ke změně chceme nastolit my sami, bez pocitu, že nás k tomu nutí nebo nabádá okolí. Pokud ale vnitřní motivace chybí nebo je vnitřní jen částečně, neznamená to, že je potřeba nutně házet flintu do žita. Prostě se dočasně pracuje „s tím, co je“.

Hlavně se nestresovat!

Ano – to se lehce řekne, ale mnohem hůře praktikuje. Stres však může mít zásadní vliv na jakékoliv úsilí o změnu i na běžné fungování a kompenzaci. Chronický stres s sebou navíc přináší další zdravotní rizika. Pokud tedy snahy o transformaci naruší výrazný stres, je načase zamyslet se, jakým způsobem zvládáme náročné situace. Velmi často jsou strategie vyrovnávání se se stresem neefektivní. Problémy popíráme, vytěsňujeme nebo bagatelizujeme.

To, jaké máme kapacity vyrovnat se se stresovou událostí, závisí především na našich zdrojích. Těmi jsou aspekty života (rodina, koníčky, vztah s partnerem), které nám přinášejí pozitivní prožitky a dodávají sílu čelit stresu.

Negativní aspekty nám naopak sílu ubírají. Zdroje bychom tedy měli posilovat například pravidelnou relaxační aktivitou, koníčky, dostatečným spánkem, pravidelným režimem apod., aby převažovaly nad spouštěči stresu.

Děti a dospívající s diabetem jsou mnohem více ohroženi duševními problémy

Prvně je potřeba říct si, že dětští a dospívající diabetici I. typu mají skutečně mnohonásobně vyšší riziko rozvoje psychických obtíží. Podle ...

Stanovení cíle

Nyní ale zpět k plánování, a hlavně udržení pokroku k lepšímu. Pokud chceme změnit své chování, prvním krokem by mělo být stanovení konkrétního cíle, kterého chceme dosáhnout. Měl by být reálný a již při jeho určování uvažujeme v kontextu situace, ve které se nacházíme. Např. nad časovými možnostmi, sociální a rodinnou situací atd. K dosažení předsevzetí by měly vést určité dílčí kroky. Většina pokusů a velkolepých plánů totiž ztroskotá na faktu, že to zkrátka pro nás znamená příliš velké sousto a obratu nelze dosáhnout v krátkém čase.

Je tedy namístě stanovit si kromě cíle také postupné kroky, které jsme schopni v průběhu procesu vyhodnocovat a na jejich základě upravovat plán, případně dělit ještě na menší „krůčky“.

Příkladem může být snížení glykovaného hemoglobinu do půl roku. V prvních týdnech se tak zaměříme na denní průměr, následně na týdenní. Budeme sledovat, jak se daří záměr plnit. Pokud nám činí problémy zapisování jídelníčku, můžeme začít snídaní, případně zapisovat obden nebo si denně v režimu vyhradit 5 minut, které tomu věnujeme – a ani o minutu více. Pokud je cíl neměřitelný (jedná se například o nějakou celkovou změnu chování), lze i tak nastavit postupné kroky a sledovat bilanci. V obou případech se za dosažení dílčích úkolů odměňujme.

Laskavý sám k sobě

Důležité je být trpělivý, vlídný k sobě samému a uvědomit si, že občasná selhání k procesu změny patří. Ano, je naprosto v pořádku, pokud snahy poleví nebo přijde úplné selhání a návrat k původnímu stavu. Jestliže taková situace nastane, zamysleme se nad tím, proč se tak stalo. Fiasko totiž může poukázat na slabé stránky, na kterých máme zapracovat. Na vině je mnohdy stres, zásadní rodinná či jiná situace, případně špatně stanovený a velmi vzdálený cíl.

Významnou roli v nastavování změn hraje také bezprostřední okolí. To nejmenší, co mohou naši blízcí udělat, je respektovat naše snahy, vyvarovat se nevyžádaných rad a odrazujících komentářů, případně se zeptat, jak mohou pomoci. Velkou podporou může být samozřejmě také lékař, případně podpůrné skupiny pacientů či kamarádi.

Sám sobě manažerem

Na začátku každé změny je důležité stanovit počáteční startovní čáru a být maximálně upřímný sám k sobě. Začít tím, že si ujasním, jak si v managementu diabetu vedu a jaký vlastně mám důvod ke každodenní snaze (a nezáleží na tom, jak velká je). Můžeme si zodpovědět například následující otázky:

• Dodržuji dietní režim?
• Monitoruji se pravidelně?
• Užívám pravidelně léky, aplikuji si správně inzulin?
• Chodím na preventivní kontroly?
• Mám pravidelný pohyb?
• Chci opravdu něco změnit na svém chování nebo režimu?
• Vyhovuje mi daný stav?
• Čeho chci změnou docílit?

Závěrem si tak pojďme říct, že zázračný návod na změnu neexistuje. Jedná se o proces, ve kterém je důležité postupně se poznávat a přijímat i případná selhání, která nejsou podnětem k ukončení snahy, ale cennou informací o vlastním fungování. Není také ostudou říct si o pomoc, případně podporu třetí strany. Občasné schůzky s odborníkem mohou nabídnout nový úhel pohledu, provádět procesem změny, motivovat nebo naučit nové způsoby komunikace nebo vyrovnávání se se stresem. Někdy jsou kořeny problému mnohem hlubší a je namístě zvážit psychoterapii, která odhalí možné příčiny maladaptivního fungování.

Kdo je Mgr. Judita Konečná? Působí jako psycholožka ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a je lektorkou výuky na 1. lékařské fakultě UK. Je absolventkou oboru Psychologie na Masarykově univerzitě v Brně a v rámci doktorského studia studuje obor Lékařská psychologie a psychopatologie na UK v Praze. 

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autorky Mgr. Judity Konečné

3698