Psychická past: útěk do nemoci

Chronická onemocnění, včetně diabetu, bývají často provázena psychickými problémy. Je to pochopitelné. Adaptovat se na omezení a požadavky, které nemoc přináší, znamená zátěž a stres. A člověk si přitom nemůže říkat, že až se uzdraví, všechno si to vynahradí. Musí se se svou nemocí naučit žít - a to je těžké. Zvlášť některé typy osobností s tím mají obrovský problém.

Psychická past: útěk do nemoci

Když se nemoci všechno podřizuje…

Lucie (35) je vdaná, má 2 děti a pracuje v kanceláři na 6 hodin denně. V práci ani v manželství není úplně spokojená, ale také není nešťastná. Rodina nemá dluhy, žijí v družstevním bytě, o víkendech jezdí na chatu. Až potud normální fungující česká rodina. Problémem je Luciina cukrovka. Má diabetes 1. typu, celkem vyrovnaný a bez orgánových komplikací, netrpí na hypoglykémie. V zásadě by tedy mohla žít normálně. Lucie ale žije svou nemocí. Bez nadsázky lze říct, že rodinu svým diabetem tyranizuje. Všechno se jí doma podřizuje, protože „maminka je nemocná a potřebuje klid“. Když se např. Lucka necítí dobře (což je několikrát týdně), musí rodina odejít z bytu nebo být úplně potichu, nemluvit, nepouštět televizi ani netelefonovat, protože „maminku to ruší“. Děti jsou permanentně vyděšené, bojí se, že by se mamince mohlo něco stát. Domácí práce a veškeré zařizování má na starosti manžel a děti, protože „maminka se nesmí namáhat.“ Některé činnosti ale Lucka zvládá docela aktivně – chodí do bazénu, na zumbu, na masáže, manikúru… Tvrdě řečeno, maminka prostě nemůže nic, co se jí nehodí nebo nechce, zvykla si na výsadní postavení nemocné, kterou je třeba chránit a hýčkat. Rodinu má natolik zpracovanou, že si nikdo z jejích členů nedovolí protestovat. Když to totiž někdo zkusí, dá mu Lucie ostře najevo, že by snad mohl „brát trochu ohledy na její zdravotní stav“…

Útěk do nemoci

Co vede Lucii k tomu, že se takto chová? Bohužel padla do psychologické pasti, které se říká „útěk do nemoci“. V podstatě připomíná dítě, které si stěžuje na bolest břicha, aby nemuselo do školy a maminka kolem něj skákala. Nemoc, se kterou by mohla aktivně a plnohodnotně žít, se jí stala únikem před zodpovědností a nástrojem manipulace s okolím. Sama sebe přesvědčila, že to jinak nejde. A kazí tím život svému okolí i sama sobě. V psychoterapii ji opatrně vedeme k tomu, aby se dokázala podívat se na svou situaci reálně a dospěle. A podle toho se začít chovat.

Psychické obranné mechanismy aneb Lhát si do kapsy

Lucie v tom rozhodně není sama. Chronická onemocnění, včetně diabetu, bývají často provázena psychickými problémy. Je to pochopitelné. Adaptovat se na omezení a požadavky, které nemoc přináší, znamená zátěž a stres. A člověk si přitom nemůže říkat, že až se uzdraví, všechno si to vynahradí. Musí se se svou nemocí naučit žít – a to je těžké. Zvlášť některé typy osobností s tím mají obrovský problém.
Například naše Lucie. Za jejím postojem je určitá psychická nezralost, egoismus a nespokojenost se životem. K opačnému typu obranných reakcí zase třeba inklinují ctižádostiví úspěšní lidé (často muži), kteří si žádné slabosti a omezení připustit nechtějí. Chovají se, jako by žádná nemoc neexistovala, přepínají síly a ignorují léčebný režim. Je to tzv. popření. ( Když si to nebudu připouštět, tak ono se to nějak samo usadí….).
Popsané reakce patří do kategorie tzv. psychických obranných mechanismů. Jsou to sebeklamy, které nějakým pro nás výhodným způsobem překrucují nebo popírají realitu.
Lidově se tomu říká „lhát si do kapsy“. Obranné mechanismy se zapínají v situacích, kdy je pro nás pravda nepříjemná nebo vyvolává úzkost: při různých životních nepříjemnostech (včetně nemoci), neúspěchu, selhání, pocitu viny apod. Poprvé je popsal zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Dnes jich psychologie zná několik desítek. Podstatné je, že jsou z větší části nevědomé: dotyčný to „na nás nehraje“, ale opravdu sám sebe přesvědčil, že je to právě tak, jak tvrdí. Proto je tak těžké se s nimi vypořádat.

Přiznejte si pravdu

Nějakým tím sebeklamem si občas vypomáháme všichni. Je to úlevné, ale svým způsobem nedospělé a při dlouhodobém používání škodlivé. Za normální považuje psychologie jen občasné použití obranných mechanismů, třeba při první fázi nepříjemné situace. Známkou psychické dospělosti a vyzrálosti ale je, že je člověk schopen přiznat si pravdu a vidět skutečnosti reálně. Jen tak se jim totiž může adekvátně přizpůsobit. Proto bychom měli o existenci obranných mechanismů vědět a dokázat je u sebe nebo okolí rozpoznat.

Nejčastější psychické obranné mechanismy v reakci na nemoc:

Popření

Člověk se chová, jako by žádná nemoc neexistovala. Odmítá se přizpůsobovat léčebnému režimu, přehlíží příznaky, nechodí na kontroly. Často se začne chovat přesně opačně, než se od něj žádá: např. místo aby omezil dlouhé jízdy autem, koupí si motorku, která je pro něj ještě rizikovější. Dokazuje si tak, že je na tom stále „stejně dobře jako dřív“.

Bagatelizace

O něco mírnější než popření. Pacient své zdravotní problémy zlehčuje, žertuje o nich, vyjadřuje pochybnosti o tom, že by léčba mohla něco změnit.

Racionalizace

Výmluvy na „objektivní“ překážky, hledání rozumných důvodů pro nerozumné chování. Pacient např. zanedbává dietu a self-monitoring, protože ho to obtěžuje. Nepřizná to ale ani sám sobě, tím méně lékaři, a uvede mnoho napohled racionálních důvodů, které mu v dodržování režimu brání („uzávěrka v práci… návštěva tchýně… apod.) Někdy bývá těžké rozlišit, co je skutečně reálná
objektivní překážka a co už je racionalizace. Většinou se to ujasní až časem, když si všimneme, že dotyčnému člověku se do cesty překážky stavějí jaksi pořád.

Agrese

Frustrace z nemoci vyvolává vztek, který se ventiluje v agresivních projevech. Pacient je protivný zejména na lidi, kteří se mu snaží pomáhat: na rodinu, přítele, zdravotníky. Tím pochopitelně vyvolá v okolí negativní reakce a dostává se do začarovaného kruhu.

Regrese

Člověk se psychologicky jakoby posunul zpět v čase, chová se ve věcech nemoci jako dítě (infantilní vzorce chování). Důsledkem je často pasivita, závislost , která je u diabetu krajně nevhodná.

Útěk do nemoci

Zdá se to paradoxní, ale nemoc přináší kromě problémů i určité výhody. Nemocný je hájen, má omezené povinnosti, pečuje se o něj. Někomu se v této roli zalíbí a vlastně se podvědomě odmítá cítit lépe. Podobně jako naše Lucie.
Jak se takovým sebeklamům vyhnout? Klíčem je sebereflexe. Snažte se být sami k sobě upřímní. Kontrolujte se, zda jste neuvízli v nějakém nezralém obranném mechanismu – teď už o jejich existenci něco víte. Mluvte o své nemoci a svých pocitech otevřeně s lidmi, kterým věříte, ptejte se na jejich názor. Možná Vám pomohou vidět věci z jiného úhlu.

MUDr. Zuzana Krausová

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na