Proč někteří diabetici nechtějí spolupracovat? Na to jsme se ptali psycholožky Mgr. Cristiny Petrut

Proč někteří diabetici nechtějí spolupracovat? Na to jsme se ptali psycholožky Mgr. Cristiny Petrut
Nespolupracující pacient může představovat problém. Zdroj: Shutterstock

V léčbě diabetu je více než jinde potřeba, aby pacient se svým lékařem spolupracoval. Pokud mezi nimi neprobíhá dostatečná komunikace, vzájemné porozumění a spolupráce, bude pacient vždy tak trochu ztrácet. Jsou však i pacienti, kterým na tom nezáleží – výsledky léčby je nezajímají, diabetes ignorují, případně se záměrně vyléčit nechtějí. Co v těchto případech radí psycholožka Mgr. Cristina Petrut?

Další zajímavý článek od psycholožky Mgr. Cristiny Petrut jsme vám přinesli před časem. Přečtěte si třeba rady, proč nemá smysl vinit se za diabetes!

Proč někteří pacienti spolupracovat s lékařem nechtějí a léčbu diabetu odmítají? Co byste poradila těm, kteří ztratili motivaci?

Důvody nespolupráce či ztráty motivace jsou různépacient například dostatečně nechápe závažnost svého zdravotního stavu, nemá důvěru ke svému lékaři apod. Nespolupracujícím pacientům bych poradila, aby se na chvíli zastavili a v klidu si promysleli následky svého rozhodnutí. Aby vzali v potaz všechny zdravotní komplikace způsobené vlivem dekompenzovaného diabetu a zamysleli se nad tím, jak mohou tyto zdravotní problémy ovlivnit jejich pracovní i osobní život a vztahy s blízkými.

Poté by měli zvážit, jaké kroky mohou podniknout, aby těmto případným problémům zabránili. Mohou to být zpočátku i drobnosti – častěji měřit svou glykemii, chodit z práce domů pěšky či vést si záznamy o léčbě diabetu. Doporučuji tedy za pomoci drobných změn pomalu nacházet ztracenou motivaci.

Motivaci někdy ztratí i mladí diabetici, kteří přecházejí z péče dětského diabetologa k lékaři pro dospělé.

Ano, přechod z pediatrické péče do ordinace diabetologa starajícího se o dospělé pacienty byl vždy nejen velkým problémem, ale i výzvou. Odchod z místa, kde se k vám lékař chová jako k dětem, tedy trpělivě a dlouze odpovídá na všechny otázky a navíc spolupracuje i s rodiči pacienta, je velmi náročný.

V ordinacích diabetologů pro dospělé pacienty často již nebývá tolik času na osobní konzultace. Proto je důležité, aby rodiče diabetických dětí své potomky s ohledem na jejich možnosti aktivně zapojovali do léčby cukrovky.

Často se ve své praxi setkávám s rodiči dospívajících dětí, kteří svým potomkům neustále radí množství inzulinu, které si mají aplikovat, nebo například počet sacharidů v jednotlivých jídlech. Je ale důležité, aby dítě zodpovědnost za svůj zdravotní stav pomalu přebíralo na sebe. Samozřejmě že rodiče mají v rámci léčby konečné slovo, ovšem dospívající diabetik by měl být také součástí důležitých rozhodnutí.

Když dítě s diabetem dospívá, je nesmírně důležité, aby se jeho rodiče snažili pochopit, jak jejich potomek diabetes vnímá. Považuje cukrovku za přirozenou součást svého života, nebo je pro něj cukrovka spíše nepřítelem, se kterým odmítá spolupracovat?

Rodiče by také měli prověřit, zda má dítě dostatek informací k tomu, aby dokázalo v rámci selfmonitoringu provádět různá drobná rozhodnutí. Poté, například od věku 16–17 let, by mu rodiče měli umožnit, aby docházelo do ordinace svého ošetřujícího lékaře samo, což považuji za vhodnou přípravu na přechod k diabetologovi pro dospělé.

Psycholožka Cristina Petrut: Do životopisu si diabetes nedávejte

Cristino, co bys poradila lidem, kteří o své nemoci v zaměstnání ještě nemluvili? Kdy a jak je vhodné tuto informaci sdělit? Diabetes ...

Někteří pacienti nejenže léčbu odmítají, ale navíc se vědomě poškozují např. s cílem získat invalidní důchod. Jak pomoci těmto pacientům?

Jedná se o velmi nešťastnou situaci, která se ovšem odvíjí od zákonů dané země. Pravidla pro získání podpory na základě zdravotního stavu se velmi liší – například v Rumunsku získá finanční podporu každý, kdo má diabetes 1. typu a je mladší 26 let. V některých zemích zase získávají finanční podporu diabetici, kteří mají dobré hodnoty glykovaného hemoglobinu a jinde zase v případě, že jsou jejich hodnoty špatné.

Často se setkávám s pacienty, kteří se snaží splnit kritéria dané země, aby tak invalidní důchod získali. Jistě, můžeme se tyto lidi snažit za pomoci terapie přesvědčit, že jejich zdraví je přece důležitější než peníze, ale to se lehce poví a hůře provede. V této situaci by byla nejlepší změna zákona do takové podoby, aby se lidé kvůli pobírání invalidního důchodu úmyslně nepoškozovali.

Mezi odborníky zazněl návrh, aby si nespolupracující pacienti hradili léčbu případných zdravotních komplikací sami. Jaký na to máte názor?

Toto téma se v naší lékařské komunitě hodně probírá. Já mám na věc velmi jasný názor – léčba diabetu by měla být pro všechny pacienty bezplatná. Je velmi snadné říct, že bychom měli potrestat pacienta, který není v souladu s danou normou a tabulkami. Navíc se domnívám, že pokud takového člověka potrestáme, tak riziko, že na vše rezignuje a přestane se zcela léčit, je velmi vysoké.

Mnohem lepší je zaměřit se na důvody, proč pacient nespolupracuje. Může mít poruchu osobnosti či chování nebo prostě jen nechápe, co se po něm vlastně v rámci léčby diabetu vyžaduje.

Za pomoci všech dostupných psychologických a psychiatrických prostředků bychom měli pacienta odborně vyšetřit předtím, než se jej rozhodneme demotivovat a třeba i ohrozit jeho život kvůli „trestu pro poučení“ v případě financování vlastní léčby.

Co dělat v případě, že pacient sice spolupracuje, ale na léčbu svého diabetu má jiný názor než jeho diabetolog?

Je zcela v pořádku, když pacient s diabetem věnuje svou pozornost léčbě nemoci, sleduje novinky a různé terapeutické přístupy a načítá si stále nové informace. Lékaři s námi nejsou 24 hodin denně a proto tím, kdo nás zná nejlépe, jsme logicky my sami. Je normální, že se zajímáme o svůj zdravotní stav. Pokud s diabetologem nesouhlasíme, je důležité zaměřit se na způsob, jakým svůj nesouhlas ukazujeme.

Při debatě s lékařem bychom se při sdělování odlišného názoru měli opírat o fakta ze spolehlivých zdrojů a doložit tak, proč nám lékařem navrhovaný způsob léčby nevyhovuje.

Taková debata je žádoucí a dle mého názoru je součástí pracovního vztahu s ošetřujícím lékařem. Spolupráce s diabetologem je celoživotním pracovním procesem, ve kterém ovšem hraje hlavní roli pacient. Ten zodpovídá za svou léčbu a společně s lékařem by měl volit co nejlepší a nejefektivnější přístup.

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný text užitý v původním znění a se souhlasem autorky Mgr. Cristiny Petrut

9995

Diskuze k článku