Příběh Markéty: Pár dnů, kdy jsem si sáhla na dno

Bylo mi necelých 19 let. Žila jsem si šťastně uprostřed spokojené a milující rodiny, užívala si mladé lásky, 4. ročník gymnázia zvládala s přehledem, měla jsem plno plánů do budoucna a plnila si sny. A navíc – celé prázdniny jsem měla před sebou. Kdo by v této chvíli čekal, že všechno může být během několika málo dní úplně jinak...

Příběh Markéty: Pár dnů, kdy jsem si sáhla na dno

Začalo to posilujícím spánkem během odpoledne, pokračovalo větší chutí mlsat, nočním probouzením s potřebou na toaletu a s neustálým pocitem žízně. Vyústilo to prakticky do celodenního spánku a plánování trasy po pokoji ve smyslu: vstát – dojít na záchod – napít se – sezobnout něco sladkého – moci zase spát. A pak přišly poslední tři dny:

Úterý: jen nedat na sobě nic znát!

Potřebovala jsem být dostatečně odpočatá na odpoledne, kdy se měli vrátit rodiče z práce a já jim musela pomoci s výmalbou ložnice. Jinak by si totiž mohli myslet, že jsem líná a že jim pomoci nechci. A to není v mé povaze. Rozhodla jsem se nedat na sobě nic znát. Nebo alespoň co nejméně. Taky měl přijet na návštěvu můj tehdejší přítel. Odpoledne jsme se chystali strávit u mě doma a na večer jsem mu slíbila kino. Potřebovala jsem zmobilizovat síly a vše nějak zvládnout. Nejdůležitější bylo vymluvit se z milování, či něčeho podobně fyzicky namáhavého. Znamenalo by to jednak neuvěřitelnou bolest, šílenou námahu bez jakéhokoli potěšení. Ubralo by mi to mnoho sil, fyzických i psychických. Navíc jsem nebyla zvědavá na další kolo řečí o tom, že bych měla přibrat. Jako bych já sama nevěděla, že kolenní klouby, bez gramu přebytečného tuku, se mi o sebe třely až do vzniku modřin. To mě to bolelo!

Ono ovšem i kino se stalo utrpením. Sice jsem mohla pohodlně sedět, mít i zavřené oči a nikomu to nebylo zvlášť nápadné. Jenže ta cesta z parkoviště do kina! Mé neuvěřitelně slabé nohy, které se jen s velkými obtížemi střídaly při chůzi, nebyly sto tu neuvěřitelnou vzdálenost 200 metrů překonat bez újmy. Dvakrát mi nepomohla ani uštěpačná poznámka, zda musím tak cupitat, a že bych snad mohla jít pro jednou normálně. Nejraději bych se bývala rozbrečela, sesunula se na podlahu a už nikdy nevstala.

Středa: výslech u gynekologa

Ranní kontrola u gynekologa. Za 2 týdny mi nedokázal vyléčit mykózu, která se navíc rozšířila o rupturu konečníku. Po tomto zjištění následoval dlouhý výslech s nekonečnými otázkami ohledně zvláštních sexuálních praktik. Ne, opravdu nic podobného neprovozuji a rozhodně na to ani náladu nemám! Naštěstí mě ovšem donutil navštívit mého praktického lékaře. To ale také nebyl nijak jednoduchý úkol. S vypětím veškerých sil jsem dorazila po 2 km dlouhé nucené procházce k praktikovi, abych zjistila, že dveře jsou zamčené a nikde nikdo. Měl totiž dovolenou. Zhroutila jsem se přede dveře. Bylo mi všechno jedno, už jsem nemohla dál. Jen jsem v polo sedu – polo lehu vzlykala a věřila v zázrak. Netuším, jak sem se mohla dostat domů.

Měla jsem zase o 3 kg méně. A bylo rozhodnuto, že půjdu k zastupující lékařce. Ovšem přesvědčit jí o odebrání vzorku krve alespoň na základní biochemické vyšetření, byl nadlidský úkol. Únava, pohublost a ruptura konečníku nejsou přeci akutní stavy ohrožující život pacienta, které by nemohly týden počkat na mého praktického lékaře. Navíc pokud to vše trvá zatím jen pár dní. Nakonec mi ale jednu ampulku krve přeci jen odebrala.

Čtvrtek: všechno šlo najednou hodně rychle

Odpoledne mě vzbudil telefon. Volala mamka, ať si sbalím věci do nemocnice, za chvilku prý bude doma z práce a ihned vyrazíme. Plakala jsem, zoufale koukala do skříně netušíc, co s sebou a co se sebou. Během několika málo minut přijel z práce i taťka. Najednou jsem věděla, že je zle.
Viděla jsem jen hrůzu a zděšení v jejích očích. Potom se znuděné tempo sestřičky, které jako by říkalo „neotravujte mi tady ve čtvrtek v pět odpoledne“, proměnilo k nepoznání. V rekordním čase, kdy jsem stihla pouze zavřít a opět otevřít víčka, zajistila volnou ordinaci, lékařku, odebrala nespočet ampulí krve a zavedla infuzi. Pak jsem musela čelit nekonečným otázkám lékařky, které bolely snad ještě více, než celé mé kachektické tělíčko. „Cítím se unavená asi deset dní, zhubla jsem 12 kg, léky žádné neberu, nekouřím, piju příležitostně víno, děda má DM II. typu, jinak v rodině žádnými chorobami netrpíme.“ Ačkoli by to dle mého názoru mohlo úplně stačit, přestřelka otázek pokračovala. Myslím, že jsem je nevnímala a jen bez rozmyslu plácala ano a ne.

Konečně konec utrpení. Sanitář v doprovodu sestřičky a mých rodičů mě dovezl do cílové stanice. „Dobrý den, jsem lékař I. Interního oddělení a budu se teď o vás starat. Na příjmu vám sestřička změřila glykémii 31,9 mmol/l, to je velmi závažné, proto si vás tady budeme muset nechat, upravit hodnoty látek v krvi a nastavit léčbu.“

Bude teď zase všechno jako dřív?

Z následujících 24 hodin si pamatuji pouze periodické probouzení sestřičkou, která mi měřila glykemii každou hodinu. A taktéž periodické měnění infuzní kanyly z důvodů praskání mých chatrných žil. Nakonec jako poslední možnost bylo zvoleno zavedení kanyly přímo do krční žíly. Nutno říci, že toto opatření mi na psychické stránce úplně nepřidalo. Nicméně po 48 hodinách odkapávání infuze se mi pomalu začala vracet síla. Se slábnoucí únavou, posílenými a jistějšími pohyby ovšem začaly přibývat otázky. Jsem teď tedy vyléčená, nebo zlepšení stavu je jen dočasné? Jako zázrakem mi lékaři pomohli a od teď bude zase všechno jako dřív?

Tak velké zázraky se ale nedějí. Nic už nebude tak jednoduché, jako bylo doposud. Musím se pokusit tento fakt přijmout a naučit se žít jinak. Ale jak?

Dalším stupněm terapie byla edukace. Spousty nových nástrojů, pojmů, omezení a nekonečného přemýšlení o každodenních aktivitách, o kterých zdravý člověk přemýšlet nemusí. Myslím, že s faktem, že jehly a aplikace inzulínu budou odteď součást mě, jsem se docela srovnala už během pobytu v nemocnici. Byla jsem vděčná za to, že to přežiju. Poslední dny před nástupem do nemocnice jsem si tím rozhodně tak jistá nebyla. Ale jelikož nic nemůže být příliš jednoduché, čekala mě další rána pod pás. Diagnóza celiakie…

Po osmi letech…

Dnes již vím, že s diabetem lze dělat vše, co dělat chcete. Uběhnu s diabetem půlmaraton, vylezu na horu vysokou 3 000 m, zajdu do McDonaldu, pracuji na noční směně… S diabetem jsem vystudovala vysokou školu a současně docházela na pravidelnou brigádu.

Když se dnes podívám zpět, uvědomuji si, že tehdy na začátku mi hodně pomohla rodina i mé široké okolí. A to paradoxně tím, že neudělali nic. Tím mi prokázali největší službu. Od začátku jsem neměla ve svém okolí nikoho, kdo by mě litoval. Naopak. Všichni se chovali úplně normálně, nedávali mi najevo nadřazenost, nedělali mi úlevy. Ihned týden po propuštění z nemocnice jsem nastoupila zpět na letní brigádu a poté pokračovala ve studiu na střední škole i s povinným tělocvikem.

Nejvíc mi ale pomohly a dodnes pomáhají informace. Již v nemocnici jsem od sestřiček dostala první edukaci a různé brožurky o DM. Ale to mi nestačilo. Nakoupila jsem si mnoho dalších knih o diabetu, poté jsem si objednala časopis a až po pochopení základních informací jsem otevřela internet a různé webové stránky týkající se diabetu. Nyní i po letech života s diabetem mám stále pocit, že informací nemám dostatek, proto v četbě knih i internetu pokračuji a stále se dozvídám nové a nové informace, díky kterým mohu svůj život s diabetem zpříjemnit, skoro bych řekla, prakticky znormalizovat.

První dva senzory jsem proplakala

senzor

Zpočátku jsem si měřila glykemii pomocí glukometru (u mě to bylo asi 8x denně) a inzulin si aplikovala pery. Vší silou jsme se snažila o co možná nejlepší kompenzaci glykemie – věděla jsem, proč je to důležité. Aplikovala jsem si malé množství bolusového inzulinu až 6x denně, tak abych pomocí malých korekcí vytvořila co nejlepší glykemie. Pro potřebu více bolusů za den jsem se poté rozhodla k léčbě inzulinovou pumpou. V další generaci inzulinové pumpy jsem již zvolila tu, která umožňovala zobrazení glykemií pomocí senzoru. Ještě nyní si vzpomínám na své první dva senzory, které jsem doslova proplakala – bylo šílené vidět, co glykemie během dne dělají a vy o nich vůbec nevíte. Nyní ale již na kombinaci inzulinové pumpy se senzorem nedám dopustit.

Co mi diabetes dal

Ačkoli by se mohlo zdát, že diabetes mi vše jen vzal, není to pravda. Dal mi to nejcennější, dal mi pokoru – přišel bez pozvání, nečekaně a velmi mě zasáhl. Uvědomila jsem si, jak každý den znamená stát na velmi tenkém ledě. Dal mi i radost do života – zjistila jsem, co je skutečně důležité. Dal mi radost z maličkostí a naučil mě netrápit se maličkostmi. Dal mi sebekázeň – díky diabetu jsem se o sebe začala více starat, začala jsem sportovat, naučil mě, jak si odpírat. Dal mi radost z maličkostí a  naučil mě netrápit se maličkostmi.

A co mi vzal? Asi možnost onemocnět DM 2. typu 😀 Jinak dle mého názoru lze s diabetem dokázat vše, do sami dokázat chceme.

Co bych doporučila „nováčkům“ po diagnóze?

  • Nepropadejte panice. Ačkoli diagnóza i zjištění, co všechno bude následovat (a to toho ze začátku pravděpodobně moc nevíte), je děsivé, život pokračuje dál.
  • Nestavte se ke své nemoci zády a neberte ji jako handicap.
  • Nevyčítejte si aktuální vysokou nebo naopak nízkou glykemii, ale snažte se z ní poučit. Moje lékařka říká: „Glykemie je pouze číslo. Je důležité o něm vědět a umět zareagovat.“
  • Čtěte, zjišťujte, objevujte novinky, najděte si důvěryhodný zdroj informací, ptejte se sestřiček, lékaře, ale také kamarádů, kteří mají delší zkušenosti s DM než vy.
  • Poslouchejte své tělo a radujte se z maličkostí.

Markéta

 

 

 

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Valerie
Valerie
8.6.2021 14:26

Krásně napsané..

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x