Při závodech strongmanů někdy jedu svůj soukromý závod s cukrovkou, říká mistr světa Jiří Tkadlčík

Při závodech strongmanů někdy jedu svůj soukromý závod s cukrovkou, říká mistr světa Jiří Tkadlčík
Jiří Tkadlčík si plní své sny i navzdory diabetu I. typu Zdroj: Se souhlasem Jiřího Tkadlčíka

Nejde prožít život doma potmě jen proto, že by se mohlo něco stát, říká strongman Jiří Tkadlčík, mistr světa a čtyřnásobný mistr Evropy, který si i přes diabetes I. typu plní své sny a svou vůlí dosáhl neuvěřitelných úspěchů. V rozhovoru pro DIAstyl ale přiznává, že i v jeho životě byly chvíle, kdy si uvědomil, že tohle silou neurve. Jako vážné onemocnění jeho malé dcerky.

Nedal se zlomit ani diabetem, který mu diagnostikovali ve třech letech, ani nedávnými potížemi s plotýnkami. Cukrovka mu podle jeho slov přinesla disciplínu, sport zase spoustu přátel a možnost poznávat svět a jiné kultury. Jiří Tkadlčík je živoucím důkazem, že i člověk na inzulínu může svůj život prožít na maximum.

Cukrovku máte od dětství, prý jste začal cvičit kvůli holkám. Fungovalo to?

Ale jo! Já jsem měl vždycky trochu problém s tím, že mě u lidí definuje cukrovka, tak jsem se chtěl vydefinovat sám nějak jinak. Chtěl jsem to mít v rukách. A taky mi bylo 15 let a chtěl jsem samozřejmě pozornost holek. Hodně rychle se to ale zvrtlo spíše v touhu dokazovat, že zvládnu všechno to, co zdraví vrstevníci, a možná i něco navíc.

A na co jste získal svou ženu? Jak vnímá vaše sportovní aktivity, nemá o vás strach?

Tam to bylo zase na smysl pro humor. A určitě tam sehrál roli i ten netypický vzhled. Moje sportovní aktivity vnímala vždycky dobře, i když si myslím, že strach samozřejmě měla. Ale strach o mě mělo víc lidí – rodiče, prarodiče – a nebylo to nikomu moc platné. Já když se „zabejčím“, tak s tím nikdo moc nepohne. Ona se rozhodla, že mě podpoří. Dokonce jsme spolu brzy po začátku vztahu začali budovat jméno Tkadlčík a vlastně celý brand, aby to jednou bylo tam, kde je to teď. Protože já jsem samozřejmě věděl, že ,,jenom zvedat“ nestačí. A ona věděla, jak to dostat dál.

Máte malou dceru. Změnilo její narození váš přístup k životu?

Určitě. Zásadně. V podstatě vše, co jsem dříve dělal pro sebe, pro manželku, dělám dnes hlavně pro dceru. Aby viděla, kdo je její táta, aby zůstal nějaký odkaz a aby se měla dobře. Zároveň jsem si až s ní uvědomil, jak je potřeba ten život žít. Dcera je od narození velká bojovnice, hodně si toho zažila kvůli svému onemocnění a je mi v mnohém příkladem.

Jak řešíte svůj diabetický jídelníček, kdo u vás doma vaří?

Tak různě – někdy žena, někdy já. Já toho tedy nesvedu o moc víc než rýži a maso, ale stačí to. Co se týče jídelníčku, tím, že mám opravdu obrovský výdej, nemusím být tak striktní, a naopak spíš narážím na to, že ten výdej nemůžu „ujíst“. Kdybych neměl v jídelníčku velké porce sacharidů i rychlé cukry, nevím, jak bych to zvládal. Celkově je pro mě pohyb opravdu velký klíč k tomu, abych cukrovku dokázal dobře zvládat.

Můj příběh: Přehlédla jsem obrovskou skvrnu na kůži, lymeskou boreliózu odhalila lékařka úplnou náhodou

Málokdo ví, že lymeská borelióza, která je nejčastější infekcí přenášenou klíšťaty, může až u 7 % lidí probíhat bezpříznakově. A pokud se stane, ...

Jak berou vaše sportování lékaři? Mají tendenci vám to vymlouvat?

Jasně, měli. Především kolem 17 let, kdy jsem odcházel od skvělé dětské doktorky dál. To bylo peklo. Nemohl jsem opravdu řadu let najít nikoho, kdo by byl ochotný se mnou mluvit jako s člověkem, který chce normálně žít a dělat to, co miluje. Chápal jsem, že to může být rizikové, ale zároveň přece nejde prožít život doma potmě jen proto, že by se mohlo něco stát. Já jsem člověk, který rád podstoupí rizika (a pak dělá vše pro to, aby je minimalizoval), aby mohl jít po své cestě tak, jak chce a potřebuje.

Ty útrapy s doktory ale přisuzuji i té době. Přece jen je to 17 let. Informace byly tenkrát jiné, přístup byl jiný. Před časem jsem se dostal přes pana primáře k výborné diabetoložce ve Fakultní nemocnici Bulovka MUDr. Evě Horové – a neskutečně z toho těžím. V podstatě jsme si hned řekli, že přes sport u mne nejede vlak a že najdeme způsob, jak to vybalancovat tak, aby to bylo co nejbezpečnější.

Musel jste svůj tréninkový program přizpůsobit cukrovce?

Stává se to, ale ne ve smyslu, že bych prostě některý den nešel trénovat. To ne. Spíš je to o tom, že mám s sebou vždycky něco sladkého, protože občas mi během tréninku klesne cukr. Také jsem se naučil, jak dlouho před tréninkem jíst – a co. Během závodů je to samozřejmě horší, protože organizace je někdy dlouhá a pak se to všechno hodně špatně balancuje. Zároveň se tělo vlivem stresu chová samozřejmě ještě trošku jinak než doma, takže občas si jedu takový svůj malý soukromý závod s cukrovkou paralelně s tím opravdovým závodem.

Omezuje vás diabetes s přibývajícím věkem více, nebo se vám daří držet nemoc v mezích?

Myslím, že na to, jaký sport dělám, a na to, že mám cukrovku už 31 let, je to vlastně lepší než dříve. Naučil jsem se perfektně znát své tělo. Senzor používám, abych si potvrdil hodnotu, kterou ale ve skutečnosti znám, protože to cítím. Zároveň chodím pravidelně na vyšetření – krev, oči a další – a výsledky mám nejlepší za celý svůj život.

Říká se „všechno špatné pro něco dobré“. Přinesla vám něco dobrého cukrovka?

Disciplínu. Cukrovka člověka neuvěřitelně nutí hlídat se, pracovat na své disciplíně. Neexistuje nenajíst se, protože se mi nechce, nebo si říct ,,nějak to bude“. Nebude. A tahle disciplína je skvěle přenosná do čehokoliv v životě. Je to klíč k úspěchu. Existuje talent, který je potřebný k tomu, aby nám vše šlo snáz a lépe, aby byl proces rychlejší. Genetika. Dřina, píle. Ale pokud se člověk nezvedne ve dnech, kdy je úplně rozstřelený a chce jenom měsíc ležet a spát, pak je to k ničemu. To jsou chvíle, kdy se láme chleba. Kdy je třeba dělat věci, které nechci, abych dosáhl svého cíle. Takže mě díky cukrovce provází disciplína celý život a je to můj základní stavební kámen.

Která chvíle v životě pro vás byla úplně nejtěžší?

Paradoxně to nemá s cukrovkou co dělat, protože až s dcerou jsem poznal, jak moc se člověk může bát o druhého člověka. Hlavně o dítě. Nejhorší chvíle v životě se týkala nemoci naší dcery. Když nám sdělili, že má rakovinu, a já jsem si uvědomil, že tohle silou neurvu.

Jiří Tkadlčík se svou dcerou | zdroj: Se souhlasem Jiřího Tkadlčíka

A který okamžik se vám zapsal do paměti jako ten nejúžasnější?

No tak těch je hodně! Sportovních je celá řada. Narození dcery… Je toho mraky. Život je fajn a stojí za to žít ho.

Působíte, že zvládnete úplně všechno. Existuje přece jen něco, z čeho máte strach?

Určitě. Mám strach, že nedokážu ochránit svoji rodinu, svoji dceru. A třeba mám taky strach z promarněného života.

Dáváte si nějaké postupné cíle, nebo berete životní šance, jak přicházejí?

Mým cílem bylo živit se tím, co miluju. Abych mohl většinu dne dělat to, co mám rád. A to jsem si splnil. Pak jsem měl cíl být nejsilnějším mužem světa. Tím jsem se – samozřejmě jen v mé kategorii – 18. srpna 2018 stal. Ale to jsou malé věci. Opravdové šance vidím v poznávání světa. Protože ten náš sport je krásný v tom, že i když se všichni tváříme, že jíme kameny a jsme hrozně drsní, je tam spousta opravdu čestných lidí. Je to taková ta ,,stará čest“, která se už dnes tolik nenosí. Strongman mi dal opravdu spoustu přátel z celého světa. Lidí, kteří jsou mi obrovskou inspirací.

Spánková apnoe může mít vliv na rozvoj demence, říká studie. Nepodceňujte chrápání

Spánková apnoe je chronické onemocnění, při kterém dochází k zástavě dechu (apnoe) nebo sníženému dýchání (hypopnoe) během spánku. K tomu, aby ...

V dubnu jste získal titul mistra Evropy. Teď za sebou máte World Grand Prix 2023. Co dalšího vás čeká v nejbližší době?

Koncem září se moc těším na Mistrovství Asie do Číny, kde bych samozřejmě chtěl předvést dobrou formu, ale zároveň – a jsme zase u toho – si to užít a poznat další kulturu a zemi. Nové přátele. Už jsem trošku upustil od toho lítat každý měsíc někam jinam a neustále dokazovat formu. O tom to není. Já si myslím, že jsem si své splnil. Nechci být věčný lovec titulů jen proto, aby někdo nemohl pochybovat, že na to ještě mám. Takže si vybírám a chci si to teď hodně užívat.

Máte nějaký velký sen, který byste si chtěl splnit?

Chci ukázat a ukážu dceři celý svět. To je spíš takový plán. A z těch snů… Chtěl bych si jednou zazávodit s těmi největšími strongmany na světě. Chtěl bych vylézt alespoň pětitisícovku. A chtěl bych se zase koupat s mantami.

Obligátní otázka: Máte nějakou „veselou historku“ ze sportu?

No jéje! My máme veselo pořád. Občas nám odněkud ze závodů uletí letadlo, protože mi na letišti testují inzulinové pero na drogy. Nebo mi klesne cukr přímo před disciplínou na závodech, takže závodím ,,na slepo“. Ale to jsou drobnosti.

Vzkázal byste něco našim čtenářům s diabetem?

Určitě. Rád bych vzkázal, že i když je to pro nás někdy těžké, můžeme to mít ve svých rukách, alespoň částečně. A můžeme si z toho vzít něco, co nám v životě pomůže. Přeji vám všem, abyste dokázali najít to malé plus této nemoci a dokázali z toho těžit.

Strongman je neolympijská sportovní disciplína, která testuje sílu, výdrž, pohyblivost a odolnost účastníků a zaměřuje se na jejich fyzický výkon. Součástí závodů je například tahání kamionů, přenášení těžkých břemen na velkou vzdálenost, zdvihání různých předmětů, jako jsou auta či betonové koule, nebo překonávání překážek. Je to jeden z nejtěžších sportů vůbec, který zahrnuje asi 50 disciplín, ve kterých lze soutěžit.

Zdroj: autorizovaný rozhovor s Jiřím Tkadlčíkem

2240

Diskuze k článku