Posttraumatický rozvoj aneb Lepším člověkem díky cukrovce I. typu? Více napoví psychologický výzkum

Doživotní aplikace inzulínu, neustálé měření hladiny krevního cukru, zvýšené nároky na životosprávu či riziko následných komplikací – to vše diabetikům zásadně znesnadňuje život. Může ale traumatická událost přinést pacientům i pozitivní změny, či dokonce vést k psychickému rozvoji osobnosti? To zkoumal autor tohoto článku, Mgr. Bc. et Bc. Petr Gal ve výzkumu “Posttraumatický rozvoj u diabetiků I. typu”, který vznikl v Psychologickém ústavu FF MU pod záštitou doc. Aleny Slezáčkové.

Špatné a dobré trauma

Skutečnost, že trauma znamená pro psychiku postiženého značný nápor, si před 20 lety uvědomovali i američtí psychologové Lawrence Calhoun a Richard Tedeschi. O to více je zarazily výsledky studie, v níž zkoumali, jak se změnil pohled na svět u lidí, kteří duševní otřes zažili. Všimli si totiž, že tito jedinci i přes traumata, s nimiž se vypořádávali, hodnotí v jistých oblastech svůj život pozitivněji, než je v populaci běžné.

Na základě svých pozorování definovali v roce 1999 nový psychologický fenomén – posttraumatický rozvoj (PTG). Ten popsali jako pozitivní změnu, kterou postižený zažívá v důsledku vyrovnávání se s traumatickou událostí. 

Obtížné životní události tak najednou získaly další rozměr. Podle výzkumníků sice přináší řadu negativních změn, vedle nich se však mohou rozvíjet i ty kladné (například zlepšení vztahů s blízkými, duchovní rozvoj či objevení nových životních možností). Aby však mohl rozvoj nastat, musí člověk nově vzniklou situaci sám vnímat jako traumatickou.

V našem výzkumu jsme proto nejprve museli ověřit, zda lze diagnózu diabetes mellitus I. typu považovat za traumatickou událost. Podle psychologů Marka Preisse a Daniely Vizinové (1999) vzniká trauma v důsledku extrémní události, která má vnější příčinu, navozuje pocit bezmoci a znamená bezprostřední ohrožení života či integrity jedince.

Diagnóza diabetu I. typu výše uvedené charakteristiky bezezbytku naplňuje. Nemocný totiž nemůže zabránit nástupu choroby, která většinou přichází nečekaně a výrazně naruší jeho dosavadní způsob života.

Projde si i diabetik pěti fázemi smutku? Model Kübler‑Rossové platí na lidi stále

Elisabeth Kübler‑Rossová byla švýcarsko-americká psychiatrička, jejímž primárním zájmem během kariéry bylo to, jak lidé reagují na smrt. Pro ...

Diabetici a ti druzí

Slovy odborníků si tedy každý diabetik prožije své malé či větší trauma. V našem výzkumu jsme proto položili dvě otázky:

• Dochází u diabetiků vlivem onemocnění k posttraumatickému rozvoji?
• Pokud ano, liší se tyto změny v závislosti na délce nemoci, pohlaví či kvalitě sociálních vztahů pacientů?

Do studie se zapojilo 102 diabetiků, 17 účastníků jsme však museli kvůli nízkému věku či chybějícím údajům vyřadit. Výzkumný vzorek nakonec tvořilo 85 pacientů, z toho 19 mužů a 66 žen. Míru posttraumatického rozvoje jsme měřili pomocí dotazníku Posttraumatic Growth Inventory, který sleduje, jak výraznou změnu respondenti pociťují v pěti oblastech:

1. vztahy s druhými lidmi,
2. nové životní možnosti,
3. osobnostní růst,
4. ocenění života,
5. spirituální změna.

A jaké byly výsledky? Ve srovnání s ostatními onemocněními je posttraumatický rozvoj diabetiků I. typu relativně vysoký. Vyšší hodnoty byly v předložených studiích naměřeny pouze u pacientů s HIV a s karcinomem prsu. Na základě těchto zjištění můžeme říct, že u diabetiků I. typu k posttraumatickému rozvoji skutečně dochází.

Co za tím stojí?

Posttraumatický růst se samozřejmě nerozvine u každého, kdo prožil traumatizující událost. Podle Jiřího Mareše (2008) se týká 30 až 80 % postižených jedinců. Čím se tedy liší “šťastnější” diabetici od těch, u nichž posttraumatický rozvoj nikdy nenastal?

Domnívali jsme se, že to může souviset s pohlavím a s délkou onemocnění. Nenalezli jsme ovšem žádný rozdíl mezi muži a ženami. Výsledky pacientů se statisticky významně nelišily ani u diabetických nováčků a matadorů. Fyzické znaky totiž s velikostí pozitivních změn nesouvisí.

Podle našich zjištění vše pravděpodobně ovlivňuje kvalita našich vztahů s druhými lidmi. 

Emocionální i hmotná podpora (např. pomoc při vyřizování různých záležitostí či povzbuzení v těžké chvíli), kterou diabetik od okolí dostává, mu v období po traumatizující události podle všeho pomáhá v osobnostním růstu.

Umíte žít tady a teď? Mindfulness může vnést do vašeho života řadu pozitiv

Princip mindfulness je v podstatě velmi snadný – jedná se o vědomé prožívání daného okamžiku. Zvláště východní kultury založené na buddhismu a ...

Pomozte si vyrůst

Přináší tedy diabetes I. typu pacientům do života něco pozitivního? Výsledky naznačují, že ano. U části diabetiků dochází k psychickému rozvoji a objevu nových životních možností. Záleží na tom, jak silnou oporu naleznou u svých blízkých. Co pro to můžete udělat jako diabetici sami? Mluvte o své nemoci s blízkými, a pokud nejste členy některé svépomocné diabetické skupiny, staňte se jimi a čile komunikujte. Ať již naživo či na sociálních sítích. Třeba právě vy pomůžete někomu vyrůst.

Kdo je Mgr. Bc. et Bc. Petr Gal? Pracuje jako středoškolský učitel a zabývá se psychologickými aspekty nejen diabetu, ale také výchovy a vzdělávání. Vystudoval žurnalistiku, psychologii a učitelství českého jazyka i společenských věd. Od svých 21 let se také léčí s diabetem I. typu. 

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek použitý v původním znění se souhlasem autora Mgr. Bc. et Bc. Petra Gala

4576