Pohled mámy malého diabetika: Jak jsme prvně zjistili, že nás čeká velký boj

Prostřednictvím “blogu” DIAmáma bych s vámi chtěla sdílet náš život s cukrovkou, jaké trable nám přinesla, i to, co nás za ty téměř tři roky naučila. Doufám, že vám díky tomu dodám trochu síly, naději, pocit úlevy, že v tom nejste sami – a třeba i ten úsměv na rtech. 

Rodinný výlet do Českých Budějovic | zdroj: užito se svolením autorky Veroniky Kockové

Na začátek bych chtěla v krátkosti představit naši rodinu. Jmenuji se Veronika, jsem zdravotní sestra na pediatrii a na instagramovém profilu @denicekdiarodiny se snažím lidem přiblížit náš život s cukrovkou. S manželem Markem máme dvě děti. Naší první je Valentýnka (8 let), která miluje krasobruslení a je zdravá. Druhorozený je Filípek (6 let), který bohužel takové štěstí neměl a v roce 2019 se mu, a vlastně i nám všem okolo, změnil život. Byl mu diagnostikovaný diabetes mellitus 1.typu. Posledním členem je náš čtyřnohý miláček Balů, u kterého stále doufám, že se naučí u Filípka rozpoznávat výkyvy cukru. Zatím marně…

Myslela jsem, že problém je nedostatek železa

A jak to všechno začalo? Filípek začátkem listopadu 2019 prošel klasickou virózou. Po vyléčení šel do školky, ale už tam mi došlo, že není něco v pořádku. Byl smutný, plačtivý, prostě to nebyl Filípek jako dřív. Také začal více pít, hlavně v noci. Den před záchytem jsem mu odebrala krev na nedostatek železa (myslela jsem si, že tam bude ten problém) a radši jsem zaškrtla v žádance do laboratoře i glukózu, co kdyby náhodou. Druhý den výsledky dorazily a mně se chtělo brečet. Filípkova glykémie byla 32 mmol/l.

A jak jsem prvně reagovala? Zavolala jsem své mamce, která je také zdravotní sestra, a s těžkým třesoucím se hlasem povídám: ,,Mami, Filípek má asi cukrovku, má 32mmol/l.”

Nevěřila jsem tomu. Jela jsem si vypůjčit do nemocnice glukometr. Nevím, co jsem čekala, ale v ten moment jsem to musela zkusit. Hodnota na glukometru byla HI, tudíž nezměřitelná. Volala jsem paní doktorce a ta mi ve zkratce řekla: ,,V Ústí je diabetologické centrum, sbalte Filípka a jeďte.” Řekla větu, kterou jsem čekala, ale nechtěla slyšet. Nic jiného mi ale nezbývalo. Filípek byl vyčerpaný, sotva se držel na nohou. Ten veselý a energický klučina byl ta tam.

Kdy jindy, než na Světový den diabetu… 

V nemocnici nás uložili na oddělení JIP, kde začal ten kolotoč. Napíchnutí kanyly, odběry z žíly, infúze glukózy s inzulínem. První den sestřičky Filípka píchaly do prstu snad každou hodinu, to znamenalo každou hodinu pláč. Jeho pláč, můj pláč. Ta nejistota, strach, zoufalství. Ještě teď se mi svírá žaludek, když si to všechno zpětně promítám. Večer jsem si pustila televizi, abych se trošičku odreagovala a nevěděla, jestli mám zase brečet, nebo se začít smát. Bylo 14. 11. A jak asi každý diabetik ví, na tento den připadá Světový den diabetu. Bylo to nějaké znamení nebo jen náhoda?

Tady začal náš kolotoč | zdroj: užito se svolením autorky Veroniky

Ač pracuji jako zdravotní sestra, mé znalosti o cukrovce (jak se velmi brzy ukázalo) byly mizerné. Ale abych se úplně neshazovala, nějaké základní znalosti jsem měla. Glykémii jsem změřit uměla, s inzulinovými pery jsem také pracovala. Avšak byl to jen zlomek toho, co to obnášelo a co nás čekalo dál. V  nemocnici si nás nechali týden a já za tu dobu měla hlavu jako pátrací balón a 4 kilogramy dole. No, to vlastně nebylo ve výsledku tak špatné…

Prosím vás, taky jste si na základce mysleli, že tu proklatou trojčlenku už nikdy nebudete potřebovat? Já taky, OMYL!

Proč on a ne já…

Filípek se velmi rychle s novou ,,kámoškou” sžil, a tím mi to strašně ulehčil. Každé matce puká srdce, když musí koukat na své trpící dítě. Asi milionkrát jsem si říkala, že tu “potvoru” chci místo něho. Já bych asi pochopila líp, proč je nutné omezit se v jídle a proč tu jehlu do břicha potřebuju píchnout… Ta malá hlavička to nechápe, ta trpí…

Jako rodiče můžeme po nocích brečet do polštáře, ale před Filípkem jsme museli být silní, odvážní a přesvědčiví, že vše je a bude v pořádku…

Doma nás čekal další náročný úkol. Předat nejbližší rodině veškeré informace a zkušenosti pochycené za týden v nemocnici. Pomáhalo nám ujišťování ostatních, že to zvládneme. Musíme, kvůli Filípkovi. A tak se i stalo. Teď už je to jen vzpomínka na horší časy v začátku. Dnes se radujeme, sportujeme, cestujeme jako dřív. S malým omezením, ale to nás nezastaví! JSME V TOM SPOLU! 

Zdroj: autorka vycházela ze svých zkušeností

3305