Ohlédnutí za poznáváním a léčbou cukrovky

Cukrovka se od poloviny 20. století řadí mezi tzv. civilizační choroby. V současné době má charakter celosvětové epidemie. To ovšem neznamená, že se objevila až v novodobé historii, že ji lidstvo dříve neznalo.

Ohlédnutí za poznáváním a léčbou cukrovky

Literatura uvádí, že první záznamy o této, dříve vzácné, nemoci sahají daleko před náš letopočet a dokazují, že nemoc tehdy znali např. v Řecku, Egyptě, Číně, Indii i Persii. Již tehdy se vědělo, že moč nemocných je sladká. Dokonce se traduje, že pomocníky tehdejších lékařů při určení této nemoci byli mravenci, kteří se v případě nemoci stahovali za sladkou močí postiženého.

Maso a kosti se prý rozpouštějí

Ve druhém století n. l. popsal nemoc Aretaeus z Kappadokie tak, že se „maso a kosti společně rozpouštějí v moči a nemocní stále močí a jako z otevřených propustí se řine moč nezadržitelně ven“. Dále bylo popsáno, že nemocní trpí abnormální žízní. Toto byly nejnápadnější znaky pomalu se rozvíjející nemoci, která byla nazvána diabetes (z řečtiny a znamená – tekutina jako by nemocným procházela). Dalším poznatkem bylo, že se nemoc rozvíjí pomalu, ale když se rozvine, je smrtelná.

Moč bylo zvykem ochutnávat

Ke stejným poznatkům došel o trochu později i řecký lékař a filozof Klaudios Galénos – známý jako Galén (nar. 129 n. l.), který působil hlavně v Římě. Ten považoval při léčbě diabetických pacientů za velmi důležité dodržovat dostatek tělesného pohybu, málo jíst a podstupovat vodoléčbu. Důležité poznatky o nemoci jsou připisovány hlavně perským učencům a lékařům Rhazesovi a Avicenovi (9.–10. století). Kromě sladké moči, kterou bylo zvykem ochutnávat (je i zobrazováno na některých gotických reliéfech), zaznamenali lékaři u nemocných i další příznaky, jako je tvorba vředů, výskyt gangrény (sněti), tuberkulózy a snížení sexuální činnosti. Kromě ochutnávání moči byly diagnostickými pomocníky mouchy a včely, které se na sladkou moč nemocných hojně slétaly.

Mellitus znamená medový

Stále ovšem nebyla zjištěna příčina nemoci. Uplynulo několik století do doby, než anglický lékař Thomas Willis v roce 1674 vyslovil domněnku, že za vznikem choroby jsou dietní chyby a že nemoc je nemocí krve. Téměř o sto let později (1776) prokázal přítomnost cukru v moči laboratorně britský lékař a experimentátor Matthew Dobson. Také byl přesvědčen o tom, že diabetes není nemoc ledvin, jak se v té době věřilo. Doplnění názvu Diabetes o přídavné jméno mellitus (medový) je připisováno W. Cullenovi z roku 1787 (lidově také nazývána úplavice cukrová, cukrovka). Tento název odlišil nemoc od diabetes insipidus – nesladká (úplavice močová, žíznivka), která je způsobena nedostatkem antidiuretického hormonu, což vede k neschopnosti organismu zadržet vodu a postižený je ohrožen těžkou dehydratací.

Dieta vládne přes 200 let

Asi o deset let později doporučil skotský armádní chirurg John Rollo na základě svých dlouhodobých zkušeností s léčením diabetiků, aby diabetici dodržovali dietu, při které by se vyhýbali uhlohydrátům (tenkrát se tak nazývaly sacharidy – cukry). Od té doby byla a stále je dieta nezbytnou součástí léčby diabetu. Později byla dána do souvislosti pozorování, která zaznamenali lékaři v době, kdy lidé hladověli, a to např. při obléhání Paříže v r. 1871 nebo u pacientů vězněných v nacistických táborech. Výskyt cukrovky u nich nebyl prakticky zaznamenán.

Diagnostika moči

Dalším pokrokem při výzkumu cukrovky a jejího zvládání byl vývoj klasických laboratorních metod na zjištění obsahu cukru v moči. V první polovině 19. století se o to zasloužili Karl August Trommer, Johan Florian Heller a Hermann von Fehling. Do řady těch badatelů, kteří přispěli k poznání problematiky diabetu, patří i český lékař Vilém Petters, který objevil v roce 1857 v moči diabetiků aceton.

Pochopili význam slinivky

V roce 1869 publikoval Paul Langerhans ve své disertační práci, která byla věnována histologickému studiu slinivky břišní (pankreatu), že v ní našel 2 typy doposud neznámých buněk. Jejich funkci však neznal a nikdy nepoznal, protože se tomuto nálezu dále nevěnoval. Významný objev učinili na univerzitě ve Štrasburku lékaři a vědci Oskar Minkowski a Joseph von Mering v roce 188

 

9. Při svých pokusech, kterými chtěli ověřit, jestli pankreas ovlivňuje štěpení tuků ve střevech, odstranili pokusným psům slinivku břišní. U těchto psů velmi brzy objevili příznaky diabetu a našli v jejich moči cukr. To bylo impulzem pro další vědce a badatele, aby svou pozornost soustředili právě na slinivku a její funkci, která podle těchto poznatků nějakým způsobem souvisí se vznikem cukrovky. V roce 1893 si francouzský patolog Gustave-Edouard Laguesse uvědomil, že místem původu látky, která brání vzniku cukrovky, jsou s největší pravděpodobností ostrůvky buněk pankreatu, popsané Langerhansem. Navrhl pro ně název Langerhansovy ostrůvky. V r. 1900 ruský fyziolog Leonid Sobolev podvázal psům vývod slinivky břišní. Zjistil, že sice došlo k zakrnění tkáně slinivky, ale nedošlo k výraznějším změnám na ostrůvcích a také na zvířatech nepozoroval příznaky diabetu. Při pitvě pokusných zvířat pak zjistil, že Langerhansovy ostrůvky zůstaly zachovány a tak potvrdil předpoklad, že právě ty jsou nezbytné pro to, aby v organismu nevznikla cukrovka. O rok později pak americký patolog Eugene Opie popsal souvislost diabetu s pokročilým stupněm zničení Langerhansových ostrůvků.

Cesta k izolování inzulínu

Získané poznatky, kdy se již vědělo, že za cukrovku může absence hormonu, jehož zdrojem jsou Langerhansovy ostrůvky v pankreatu, vedly dále ke snaze tento hormon izolovat. Izolace se podařila již v roce 1903 berlínskému internistovi Georgu Ludviku Zülzerovi, ale vzhledem k nedokonalým metodám jak izolačním (čistota preparátu), tak diagnostickým (měření cukru v krvi) docházelo při pokusech k takovým reakcím, že své výzkumy po několika letech (1909) ukončil. Antidiabetický hormon pojmenoval v roce 1909 belgický lékař Jean de Mayer jako insulin (insula = latinsky ostrov).

Rumunskému lékaři Nicolasovi Pauleskovi se v roce 1916 podařilo z pankreatu získat vodní extrakt, po jehož vpíchnutí diabetickému psovi se normalizovala hladina cukru v jeho krvi. Po skončení 1. světové války se ke svým pokusům vrátil a v roce 1921 publikoval na téma injekční aplikace pankreatického extraktu diabetickým zvířatům několik prací (Paříž, Belgie). Izolát ale nebyl takové kvality, aby ho bylo možno aplikovat lidem.

Zkoušeli inzulin nejprve na sobě

Výrazný pokrok nastal, když se v roce 1921, tentokrát ve fyziologickém ústavu v kanadském Torontu, podařilo izolovat klinicky použitelný inzulin. Podařilo se to dvojici – fyziologu Frederikovi Grantu Bantingovi a studentu medicíny Charlesi Herbertu Bestovi. Podmínky pro výzkum nebyly nijak valné, ale díky jejich zaujatosti, píli a systematické práci byli tito výzkumníci úspěšní.

Po úspěšných pokusech na psech vyzkoušeli přípravek na sobě a v roce 1922 ho aplikovali prvnímu pacientovi, kterým byl čtrnáctiletý chlapec v diabetickém kómatu. Chlapec kóma přežil. Byla to senzace. Ředitel ústavu J. R. McLeod, v té době odborník na pankreas, badatelům propůjčil na dobu dovolených laboratoř a na pokusy deset psů. Samotných pokusů se však nezúčastňoval. Až později, když výzkum Bantinga a Besta přinášel slibné výsledky, pověřil izolací, čištěním a zkoušením inzulinu celý svůj tým. Jeho aktivity byly později oceněny Nobelovou cenou za objev inzulinu (spolu s F. G. Bantingem – r. 1923), zatímco Ch. H. Best Nobelovu cenu nezískal.

Objevování u nás

V Československu se mezi prvními o výsledky výzkumu inzulinu zajímali fyziolog Vilém Laufberger, který jako první v Československu vyrobil v roce 1924 čistý inzulin, a také zakladatel endokrinologie, internista Josef Charvát, který se zabýval možnostmi využití inzulinu v klinické praxi. Další výzkumy byly zaměřeny na to, aby vyráběný inzulin pro zvládání cukrovky u diabetiků byl co nejkvalitnější, aby jeho cesta do organismu (aplikace) byla co nejjednodušší, aby jeho dávkování bylo co nejsprávnější a aby životní styl diabetiků neumožňoval zhoršování projevů a následků onemocnění. I když věda a medicína zaznamenávají na poli boje proti cukrovce pokrok a stále lepší výsledky v péči o diabetické pacienty, je stejně na těchto pacientech, aby dodržovali potřebný životní styl.

RNDr. Věra Černá

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x