Nedostatečná léčba. Kdo je za ní odpovědný?

Dobře léčit cukrovku nejde bez spolupráce lékaře a pacienta. Každý musí přispět svým dílem a nešetřit radou, snahou, důvěrou ani náklady. V opačném případě dochází k níže popsaným situacím.

Nedostatečná léčba.  Kdo je za ní odpovědný?

Léčba diabetu je od dob profesora Elliota P. Joslina postavena na třech základních pilířích: inzulin, dieta a pohyb. Jejich význam je nezaměnitelný s tím, že výrazně větší podíl ovlivňuje pacient sám. Na lékaři zůstává správné stanovení diagnózy, doporučení optimální léčby a sledování, zda léčba vede k vytyčeným cílům.

NEDOSTATEČNÁ EDUKACE NA STRANĚ LÉKAŘE

Lékař má umožnit pacientovi plnohodnotný život a minimalizovat vznik komplikací diabetu. Při doporučení životosprávy (nejde jen o dietu samotnou) je potřeba přihlédnout ke schopnostem nemocného získat a uplatňovat potřebné návyky a dovednosti. Mnozí lékaři se však omezí pouze na medikaci (předepsání léků) a nedostatečné vysvětlení celé problematiky. Doporučení ohledně diety obdržel jeden kamarád v nejmenované ambulanci ve velmi zjednodušené podobě: „Tak, pane Novák, výsledky potvrdily cukrovku, budete muset jíst méně, abyste trochu zhubl.“ O nějakém stanovení cílů, kolik jíst a kolik zhubnout, za jakou dobu a na jakou hmotnost, aby to bylo akorát, se nedozvěděl. Možná chtěl vědět co nejvíc, aby pro sebe udělal vše, co je v jeho možnostech, ale šanci nedostal. Nezbylo mu než se iniciativy ujmout sám, ale protože impuls nedostal od svého lékaře, kterého má za autoritu, chyběla mu přirozeně motivace informace hledat. V důvěře se domníval, že přece „kdyby to bylo vážné, tak by mu to lékař řekl“. Ono to ale vážné je. Důsledky špatně léčené cukrovky jsou katastrofické. Pozitivní však je, že hodně toho může ovlivnit pacient sám, pokud chce.

NEZÁJEM NA STRANĚ PACIENTA

Mám ale i opačný příklad z důvěryhodného zdroje. Žena s diabetem a častými hypoglykemiemi přešla na doporučení kamarádky do ambulance, která by mohla být příkladem mnohým ostatním. Dostalo se jí pečlivého vyšetření, objektivního posouzení aktuálního stavu, znalostí a dovedností. Nedostatky byly značné a schopnosti řídit svou léčbu minimální. Následovala cílená edukace v nadlimitních časových objemech bez ohledu na to, co pojišťovna hradí. Cílem bylo, aby pacientka co nejdříve zvládla základní stravovací pravidla a principy počítání sacharidů. Aby mohla pracovat, laboratorní hodnoty se přiblížily k cílovým a oddálilo se zhoršování komplikací, které se ve velké míře začaly projevovat. Po několika týdnech, kdy se pacientka usilovně bránila jakékoliv snaze zvýšit úroveň znalostí o životosprávě a selfmonitoringu, se vrátila tam, odkud přišla. Prý ji tam bylo lépe, protože po ní lékař nic nechtěl. Napsal jí proužky a inzulin a na obtíže měl univerzální odpověď: „Máte dlouho těžkou cukrovku, s tím se nedá nic dělat.“ Cukrovka není těžká ani lehká, je jen dobře a špatně léčená.

Jen ekonomický pohled na medicínu nezavedli lékaři, ale systém zdravotního pojištění, který změnil pacienta na klienta. Nemyslel bych si to, ale za dobře i špatně léčeného pacienta platí zdravotní pojišťovna lékařům stejně. Nikdo to neřeší až do chvíle, kdy se ozvou komplikace a náklady na léčbu a doplatky začnou růst šíleným tempem. Hledejme cestu, jak můžeme ke své léčbě přispět a komplikace oddálit, protože my jsme se svou věrnou družkou cukrovkou denně a s lékařem jen občas. Pokud to dokážeme, přestanou nás absurdity v našem zdravotnictví znepokojovat. Stále budou platit zlatá slova E.P. Joslina „Diabetik, který více ví, déle žije“.

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na