Nechat se sežrat lvy nebo zvládnout noc bez inzulinu?

Před 14 lety mu lékaři diagnostikovali diabetes, přesto Miloš Kalerta (42) dál cestuje a poznává celý svět. Jen musí přizpůsobit svůj režim onemocnění. V rozhovoru nám prozradil co nesmí nikdy chybět v jeho příručním zavazadle, proč odešel z vyhlášené japonské restaurace bez objednávky nebo kde na světě se mu nejvíc…

Nechat se sežrat lvy nebo zvládnout noc bez inzulinu?

Kdy jste začal cestovat?

Začalo to někdy v roce 2004, kdy jsem možná zbrkle a tak trochu z unáhlení mysli zabodl prst do mapy a ten přistál na ostrově Zanzibar. A jelikož vše, zdravotní rizika nevyjímaje, dopadlo dobře, chtěl jsem pak víc a víc a cest postupně začalo přibývat.

Jak na vaše cestování reagovalo okolí?

Rodiče zpočátku samozřejmě obavy měli, ale věděli, že se jako samostatná jednotka dovedu o sebe postarat i v potencionálně méně příjemných situacích, a tak to probíhalo naprosto přirozeně.

Jako diabetik máte ale všechno o něco složitější…

To ano. Nejde ani tak o to, co bych jako diabetik mohl či nemohl, spíš jde o nutné podřizování se diabetu, ať už to jsou posuny času a s tím spojené časy jídla nebo počítání s možností hypoglykemie při fyzických aktivitách a podobně. Ale na druhou stranu je to podobné jako doma, důležité je dělat to tak, jak je člověk zvyklý, a oprostit se od toho, že by se člověk třeba při aplikaci inzulinu nebo měření glykemie mohl stydět; je třeba být sebevědomý i v těchto situacích, koneckonců je to pro diabetika přirozená součást života.

Co byste doporučil diabetikům, kteří chtějí hodně cestovat? A s čím mají počítat?

Že mohou dělat cokoli, stejně jako zdravý člověk, ale je třeba s určitými věcmi dopředu počítat. Chcete například jet šnorchlovat? Žádný problém, ale mějte s sebou na lodi sladké pití a při každé příležitosti si glykemii změřte. Chcete jít na náročný trek v džungli? Sladké pití s sebou a měřit se více než obvykle a nebude to problém. Nikdy si na cestu nezapomeňte vzít rezervní inzulin nebo měřicí proužky, a byť můžete třeba v rámci nějaké skupiny trochu zdržovat, nenechte se tím odradit a lidem to vysvětlete.
Musíte jednoduše svůj životní styl, a to nejen v rámci cestování, podřídit diabetu, ne naopak! Osobně mám naučeno, že musím mít u sebe vždy, za každých podmínek, alespoň jednu lahev sladkého pití – i kdybych měl zrušit jakoukoli aktivitu, toto nikdy nepodceňuji. Vše je potřeba dopředu naplánovat!

Měl jste nějaké problémy na svých cestách kvůli diabetu?

Naštěstí nic závažného. Jen jednou, ve Francouzské Guyaně, jsem si noc před náročným výletem do tamní slavné trestanecké kolonie (ve které přebýval známý Motýlek neboli Henry Charriére) aplikoval namísto nočního inzulinu velkou dávku toho denního, což nebylo zrovna ideální, ale i to šlo relativně jednoduše řešit. Totiž sladké pití je dostupné naštěstí všude na světě, i v tom nejzapadlejším koutu světa.

Máte nějakou vtipnou příhodu díky diabetu?

Z poslední doby mě napadá jedna z japonského Kjóta, kam jsem jeden večer zašel do kvalitní opěvované restaurace. Vařil tam známý kuchařský mistr, který jídla dělal přímo před návštěvníky a
který si mě jako cizince trochu nedůvěřivě prohlížel. Přišel jsem a usadil se, jenže při výběru jídla jsem najednou pocítil mírnou hypoglykemii. Rychle jsem proto zavolal číšníka s tím, že bych si potřeboval objednat kolu. Nic takového ovšem neměli, jen víno nebo vodu a tak jsem se musel zvednout a odejít. Pointa tkví v tom, že onen šéfkuchař naprosto nevěřícně hleděl na můj odchod a myslel si, že jsem z jeho vyhlášené restaurace odešel jen kvůli tomu, že nemají coca-colu!
Druhá příhoda je už staršího data, ale stále ji mám v živé paměti. Byl jsem jednou na safari v africkém Zimbabwe a přebýval jsem tam v kempu, kde jsme měli svůj samostatný stan, zatímco velký
stan s jídelnou a lednicí, kam jsem si dal přes den inzulin, byl asi 200 metrů jinde. Ovšem ten večer jsem tam inzulin zapomněl a přitom jsem jej před usnutím nutně potřeboval. Po setmění bylo ale zakázáno z bezpečnostních důvodů ze stanů vycházet. Nakonec jsem to risknul, stan rozepnul a z něj udělal pár kroků, ale v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal – uslyšel jsem totiž temné vrčení lvů, kteří tam kdesi v blízkosti číhali! Během sekundy jsem byl zpátky ve stanu a noční inzulin jsem musel oželet. Ráno jsem pak poslouchal vzrušené vyprávění průvodců, kteří povídali o tlupě velikých lvů, kteří se tu noc v táboře potloukali; o svém zážitku jsem před nimi raději pomlčel…

Kde jste všude byl?

Jsou to již víceméně všechny kontinenty, ale stále je mnoho k objevování. Nejvíc se mi líbilo asi v Bhútánu, Mosambiku či na Galapágách, kde to doslova vře životem a je to úžasná podívaná. Můžete případně navštívit i mé stránky www.kalerta.com, kde o cestách píšu a kde jsou také fotky a různé další tipy, v případě jakéhokoli dotazu tam na mě najdete i e-mailový kontakt.

Diskuze k článku

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz