Nebezpečí chřipky a virová onemocnění

V denním tisku se opět objevují zprávy o novém typu chřipkového onemocnění, označovaném jako typ H7N9, který má původ v Číně. Čínské státní centrum pro prevenci a kontrolu nemocí uvedlo, že se zatím neobjevil konkrétní zdroj infekce a neexistuje pádný důkaz o přenosu tohoto chřipkového viru mezi lidmi.

Nebezpečí chřipky a virová onemocnění
Zdroj: Shutterstock

Zpráva agentury Reuters uvádí: Zmutovaná ptačí chřipka se vrací na scénu. A to v nové, dosud nejnebezpečnější podobě. Tentokrát útočí podkmen H7N9, který se – i přes masové vybíjení drůbeže a další opatření – od března šíří Čínou… Podle náměstka generálního ředitele Světové zdravotnické organizace (WHO) Keidži Fukudy je tento virus jedním z nejsmrtelnějších virů svého druhu. Podle CNN Číňané zatím pracují s teorií, že nebezpečný podkmen viru vznikl zkřížením chřipky stěhovavých ptáků z východní Asie a onemocněním drůbeže v oblasti Šanghaje. Titulek v časopise Euro hlásá: Přízrak pandemie obchází Čínu.

Jsou obavy oprávněné?

Není divu, že tyto a další podobné zprávy vzbuzují nejrůznější obavy mezi čtenáři, zejména když je zde zkušenost se zpackanou předpovědí pandemie prasečí chřipky v roce 2009, kterou měl způsobit chřipkový virus H1N1. Jak uvedl šéf zdravotní sekce Rady Evropy Wolfgang Wodarg, bylo vyhlášení pandemie prasečí chřipky Světovou zdravotnickou organizací falešné. Podle něj za ním stály farmaceutické firmy, které díky tomu vydělaly obří sumy na prodeji léků a vakcín proti prasečí chřipce.
Jsou nynější varování skutečně závažná, nebo se opět jedná o nějakou bublinu, která po další chřipkové sezóně rychle splaskne?
Skutečně v současných dnech a měsících obchází Čínu přízrak pandemie? Chřipka je virové onemocnění, které postihuje nejen člověka ale i některé další živočichy, jako jsou ptáci, prasata atp. Virus chřipky je značně proměnlivý a poměrně často mění své vlastnosti. Z historie víme, že k pandemii chřipky (celosvětové epidemii) dojde přibližně jednou za 30 – 40 let. Dá se tedy očekávat, že nás s velkou pravděpodobností postihne i v nejbližších letech.

Chřipkové pandemie

* Ruská chřipka – v letech 1889 až 1892 a podle nepřesných odhadů si vyžádala asi milion obětí
* Španělská chřipka – zachvátila svět v roce 1918 a vyžádala si třikrát až pětkrát více obětí než první světová válka, která tehdy právě končila. Na jejích bojištích padlo deset milionů lidí, španělské chřipce jich podlehlo podle některých odhadů třicet, podle jiných až padesát milionů.
* Asijská chřipka – v roce 1957. Vyžádala si na dva miliony obětí. Objevila se ve střední Číně a rychle se rozšířila do celého světa.
* Hongkongská chřipka – v letech 1968 až 1969. Počet obětí se odhaduje na 700 000 až jeden milion.

Virů známe více než 2 000

Viry („virus“ latinsky „jed“) jsou drobné částice, mnohem menší než bakterie. Nejsou vidět v běžném mikroskopu, pozorovatelné jsou pouze elektronovým mikroskopem. Ke svému rozmnožování viry potřebují buňky živých organismů (zvířat, rostlin nebo bakterií), na kterých parazitují. Nelze je zařadit ani mezi živé organismy ani mezi neživou přírodu. Viry tvoří bílkovinné pouzdro, které obsahuje dědičnou informaci (RNA nebo DNA). Rozmnožují se tím, že proniknou do buňky a tam podstrčí svoji dědičnou informaci hostitelské buňce a ta začne vyrábět místo vlastních bílkovin další viry. Když se napadená buňka rozpadne, vzniklé viry mohou napadnout další buňky. V současné době známe více než 2000 druhů virů.

Většina virů neškodí, proti dalším máme očkování

Například virus chřipky se mění prakticky každým rokem. Většina virů je naprosto neškodných, podobně jako většina bakterií také nijak lidem neškodí. Některé viry ovšem způsobují závažná onemocnění nejen lidí a zvířat, ale i rostlin. Nejznámější virová onemocnění: chřipka, nachlazení, rýma, opary, zarděnky spalničky, obrna, příušnice, žloutenka (infekční hepatitida), neštovice pravé i plané, vzteklina, HIV, papilomaviry, klíšťová encefalitida, SARS, infekční mononukleóza a některé druhy nádorového bujení. Proti řadě vyjmenovaných onemocnění existuje v současné době očkování, které bezpečně ochrání před onemocněním dostatečně dlouhou dobu.
U chřipky je problém, že se musí každý rok vyrobit s proměnou viru i příslušná vakcína a očkování opakovat, aby se vytvořil dostatek protilátek.

Trocha historie

Do konce devatenáctého století byly infekce přisuzovány pouze bakteriím. O tom, že existuje něco menšího, se nevědělo. Až v roce 1892 pokusy s mozaikovou chorobou tabáku, které nezávisle na sobě prováděli na konci 19. století Adolf Mayer a Dimitrij Ivanovskij, prokázali, že filtrát ze šťávy z listů tabáku nakažených mozaikovou chorobou je infekční i po filtraci přes bakteriologické filtry. Podali tak důkaz o tom, že existuje něco ještě menšího, než jsou bakterie, co je schopno přenášet infekci. Později bylo zjištěno, že jsou to velmi malé částice viditelné pouze elektronovým mikroskopem, pro které bylo zvoleno jméno viry (z latiny – virus = jed).

  • Prvním objeveným virem napadajícím živočichy byl virus slintavky a kulhavky (1898).
  • Prvním objeveným lidským virem byl v roce 1900 virus žluté zimnice.

V roce 1911 objevil Peyton Rous první virus způsobující nádorové bujení (tzv. Rousův sarkom). Spory o to, zda viry jsou infekční tekutina nebo částice, s konečnou platností rozřešily první elektronoptické snímky viru zobrazující jej jako tyčinkovité útvary. První obrázek viru byl pořízen elektronovým mikroskopem v roce 1939.

Díky své jednoduchosti jsou viry velmi proměnlivé a mohou se často měnit a přizpůsobovat se novým podmínkám

Nobelovy ceny za výzkum virů

Krátká historie objevu a výzkumu virů a virových onemocnění je ověnčena hned několika Nobelovými cenami. První Nobelovu cenu v této souvislosti obdrželi v roce 1954 John Enders, Thomas Weller a Frederick Robbin „za jejich objev schopnosti viru poliomyelitidy růst v různých tkáňových kulturách“, tedy za objev schopnosti viru poliomyelitidy růst v laboratorních podmínkách tkáňové kultury opice, což mělo zásadní vliv na eradikaci (odstranění) dětské obrny.
Za objev v oblasti orogenních virů (virů způsobujících zhoubné bujení) získal v roce 1966 Nobelovu cenu Peyton Rous. Ten již v roce 1911 prokázal, že je možné zhoubné bujení určitého tipu přenést mezi ptáky různých druhů. Rovněž prokázal, že za tento přenos jsou zodpovědné viry (Rousův virus sarkomu).

Asi 15% nádorových onemocnění je virového původu

Koncem minulého století bylo uděleno několik dalších Nobelových cen týkajících se objevů souvisejících s virovými onemocněními, zejména v oblasti zhoubného bujení. Odhaduje se, že asi 15 % všech nádorových onemocnění je virového původu. V roce 1989 byla udělena Nobelova cena Johnu M. Bishopovi, Haroldu E. Varmusovi „za jejich objev buněčného pů- vodu onkogenních retrovirů“ a za objev objev prvního lidského onkogenu c-src. V roce 1975 obdrželi Nobelovu cenu David Baltimore, Renato Dulbecco, Howard M. Temin „za jejich objevy vzájemného působení onkogenních virů a genetického materiálu buňky“.
Velmi známé a populární jsou objevy lidského papilomaviru, který způsobuje rakovinu děložního čípku a viru HIV. Za tyto objevy získali v roce 2008 Nobelovu cenu Harald zur Hausen (papillomavirus) a Françoise Barréová-Sinoussiová společně s Luc Montagnierem (virus HIV).

Hledání léku na viry

Virózy jsou nejčastějšími onemocněními v populaci. Část jich proběhne skrytě, část jako lehké onemocnění, u kterého léčíme pouze příznaky. Celkově vzato je léčba virových onemocnění problematická. Dosud totiž nedošlo k objevení nějaké definované skupiny léčiv proti virům, tak jako tomu bylo u bakterií v případě sulfonamidů, respektive antibiotik. Vzhledem k různorodosti a proměnlivosti virů je otázkou, zda nějaká taková definovaná skupina v případě virů vůbec existuje.
Virostatika nebo též antivirotika (léky proti virovým onemocněním), působí tak, že se snaží omezit množení viru v hostitelské buňce, aby se onemocnění dále nešířilo a viry nenapadaly další buňky. Jiná virostatika tlumí až blokují vstup nebo šíření viru v okolních buňkách. Používání antibiotik u virových infekcí je neúčelné, pokud není přidružena bakteriální infekce.

Nejvhodnějším řešením je prevence a očkování

Přes výrazný pokrok ve zkoumání virů způsobují virová onemocnění velké zdravotní i ekonomické škody. Cena virostatik je vysoká, a proto se často používají jen u systémových onemocnění (onemocnění, která postihují celý organismus).
Ukazuje se, že zřejmě nejvhodnějším řešením virových onemocnění je prevence, která spočívá v omezení rizikového chování (např. HIV AIDS, infekční žloutenka aj.). Druhou možností prevence je očkování. Důkazem toho je řada již zavedených očkování např. proti chřipce, klíšťové encefalitidě, různým typům žloutenky, proti rakovině děložního čípku, obrně, neštovicím atp.
Při předcházení epidemiím virových onemocnění má očkování, které přináší prospěch všem věkovým skupinám, nejlepší poměr cena/výkon. Vysoká proočkovanost populace přináší v případě epidemií prospěch i těm, kteří očkováni nejsou, protože snižuje možnost a rychlost přenosu viru v mezi lidmi.