Může cukrovka pozitivně změnit osobnost?

Pamatujete, co jste cítili, když vám lékař oznámil, že máte diabetes mellitus 1. typu? Zavřete oči a vraťte se zpátky v čase. Prožívali jste nejistotu, osamocení nebo třeba strach z budoucnosti? Možná právě tyto emoce vás provázely v několika týdnech či měsících po diagnóze, která každému ze dne na den radikálně změní život.

Může cukrovka pozitivně změnit osobnost?

Doživotní aplikace inzulinu, neustálé měření hladiny krevního cukru, zvýšené nároky na životasprávu či riziko následných komplikací – to vše diabetikům zásadně komplikuje život. Může ale traumatická událost přinést pacientům i pozitivní změny, či dokonce vést k psychickému rozvoji osobnosti? Odpověď na tuto otázku jsme začali hledat v našem výzkumu „Posttraumatický rozvoj u diabetiků 1. typu“.

Špatné a dobré trauma

Skutečnost, že trauma znamená pro psychiku postiženého značný nápor, si před 20 lety uvědomovali i američtí psychologové Lawrence Calhoun a Richard Tedeschi. O to více je zarazily výsledky studie, v níž zkoumali, jak se změnil pohled na svět u lidí, kteří duševní otřes zažili. Všimli si totiž, že tito jedinci i přes traumata, s nimiž se vypořádávali, hodnotí v jistých oblastech svůj život pozitivněji, než je v populaci běžné. Na základě svých pozorování definovali v roce 1999 nový psychologický fenomén – posttraumatický rozvoj (PTG). Ten popsali jako pozitivní změnu, kterou postižený zažívá v důsledku vyrovnávání se s traumatickou událostí.

Obtížné životní události tak najednou získaly další rozměr. Podle výzkumníků sice přináší řadu negativních změn, vedle nich se však mohou rozvíjet i ty kladné (například zlepšení vztahů s blízkými, duchovní rozvoj či objevení nových životních možností). Aby však mohl rozvoj nastat, musí člověk nově vzniklou životní situaci sám vnímat jako traumatickou.

V našem výzkumu jsme proto nejprve museli ověřit, zda lze diagnózu diabetes mellitus 1. typu považovat za traumatickou událost. Podle psychologů Marka Preisse a Daniely Vizinové (1999) vzniká trauma v důsledku extrémní události, která má vnější příčinu, navozuje pocit bezmoci a znamená bezprostřední ohrožení života či integrity jedince. Diagnóza diabetu 1. typu tyto charakteristiky bezezbytku naplňuje. Nemocný totiž nemůže zabránit nástupu choroby, která většinou přichází nečekaně a výrazně naruší jeho dosavadní způsob života.

Diabetici a ti druzí

Slovy odborníků si tedy každý diabetik prožije své malé, či větší trauma. V našem výzkumu jsme proto položili 2 otázky:

  1. Dochází u diabetiků vlivem onemocnění k posttraumatickému rozvoji?
  2. Pokud ano, liší se tyto změny v závislosti na délce nemoci, pohlaví či kvalitě sociálních vztahů pacientů?

Do studie se zapojilo 102 diabetiků, 17 účastníků jsme však museli kvůli nízkému věku či chybějícím údajům vyřadit. Výzkumný vzorek nakonec tvořilo 85 pacientů, z toho 19 mužů (22,4 %) a 66 žen (77,6 %).

Míru posttraumatického rozvoje jsme měřili pomocí dotazníku Posttraumatic Growth Inventory, který sleduje, jak výraznou změnu respondenti pociťují v 5 oblastech: Vztahy s druhými lidmi, nové životní možnosti, osobnostní růst, ocenění života, spirituální změna. Výsledky zobrazuje tabulka č. 1.

 

Tab. 1: Výsledky dotazníku posttraumatického rozvoje u pacientů s diabetem 1. typu

Škála Průměrné výsledky Počet bodů, kterých mohli účastníci dosáhnout
Vztahy s druhými lidmi 18,18 0–32
Nové životní možnosti 13,78 0–24
Osobnostní růst 11,32 0–19
Ocenění života 10,47 0–15
Spirituální změna 3,73 0–10
Celkový skór PTG 57,47 7–99

 

Tabulka ukazuje, kolika bodů pacienti průměrně dosáhli v jednotlivých oblastech a jaký byl jejich celkový skór. Tato čísla nám však sama o sobě nic neřeknou. Abychom zjistili, zda u zapojených diabetiků  skutečně došlo k rozvoji, bylo třeba výsledky porovnat. Dosud bohužel neexistují normy, které by umožnily srovnání s českou populací a ukázaly tak například to, o kolik více, či méně průměrný diabetik osobnostně roste oproti běžnému Čechovi. Zvolili jsme proto jiný postup. Výsledky jsme porovnali s dalšími studiemi, jejichž autoři měřili v posledních 10 letech stejnou metodou míru posttraumatického rozvoje u pacientů s chronickými chorobami a nádorovými onemocněními. Výsledky ukazuje tabulka č. 2.

 

Tab. 2: Výsledky studií sledujících posttraumatický rozvoj (PTG) u chronických a nádorových onemocnění

Onemocnění Průměrný skór PTG Autor
Karcinom plic 47,42 Shen et al., 2015
Crohnova choroba 49,22 Bártek, 2017
DM 2. typu 50,72 Dirik & Göcek-Yorulmaz, 2016
Karcinom ústní dutiny 51,76 Ho et al., 2011
IBD (idiopatické střevní záněty) 54,95 Purc-Stephenson, 2014
DM 1. typu 57,47 Gal, 2018
Karcinom prsu (mastektomie) 63,20 Andysz, Najder, Merecz-Kot, & Wójcik, 2015
HIV 63,30 Zeligman, Barden, & Hagedorn, 2016

 

Co z těchto tabulek vyplývá? Vyčteme z nich, že ve srovnání s ostatními onemocněními je posttraumatický rozvoj diabetiků 1. typu relativně vysoký. Vyšší hodnoty byly v předložených studiích naměřeny pouze u pacientů s HIV a s karcinomem prsu. Na základě těchto zjištění můžeme říci, že u diabetiků 1. typu k posttraumatickému rozvoji skutečně dochází.

Srovnání výsledků diabetiků 1. a 2. typu

U diabetiků 2. typu se posttraumatický rozvoj ve srovnání s výsledky diabetiků 1. typu jeví jako výrazně nižší (viz tabulka 2.). Nabízí se ale otázka, zda je vůbec možné oba typy diabetu porovnávat, protože diagnóza diabetu 2. typu možná nesplňuje všechny podmínky traumatické události. Příčina jejího vzniku se totiž nedá pokládat za pacientem neovlivnitelnou. Odborná literatura k tomu říká, že i když na vzniku diabetu 2. typu má samozřejmě podíl životospráva pacienta, dotyčný si to uvědomí až při diagnóze. Odborníci tedy diabetes 2. typu v tomto případě vnímají podobně jako diabetes 1. typu, a proto je i zde posttraumatický rozvoj možný.

Co za tím stojí?

Posttraumatický růst se samozřejmě nerozvine u každého, kdo prožil traumatizující událost. Podle Jiřího Mareše (2008) se týká 30 až 80 % postižených jedinců. Čím se tedy liší „šťastnější“ diabetici od těch, u nichž posttraumatický rozvoj nikdy nenastal?

Domnívali jsme se, že to může souviset s pohlavím a s délkou onemocnění. Nenalezli jsme ovšem žádný rozdíl mezi muži a ženami. Výsledky pacientů se statisticky významně nelišily ani u diabetických nováčků a matadorů. Fyzické znaky totiž s velikostí pozitivních změn nesouvisí. Podle našich zjištění vše pravděpodobně ovlivňuje kvalita našich vztahů s druhými lidmi.

Emocionální i hmotná podpora (například pomoc při vyřizování různých záležitostí či povzbuzení v těžké chvíli), kterou diabetik od okolí dostává, mu v období po traumatizující události podle všeho pomáhá v osobnostním růstu.

Pomozte si vyrůst

Přináší tedy diabetes 1. typu pacientům do života něco pozitivního? Výsledky naznačují, že ano. U části diabetiků dochází k psychickému rozvoji a objevu nových životních možností. Záleží na tom, jak silnou oporu naleznou u svých blízkých. Co pro to můžete udělat jako diabetici sami? Mluvte o své nemoci s blízkými a pokud nejste členy některé svépomocné diabetické skupiny, staňte se jimi a čile komunikujte. Ať již naživo, či na sociálních sítích. Třeba právě vy pomůžete někomu vyrůst.

 

Výzkum vznikl v Psychologickém ústavu FF MU pod záštitou doc. Aleny Slezáčkové.

Za podporu děkujeme DAČR a časopisu DIAstyl.

Mgr. Bc. et Bc. Petr Gal

Vystudoval žurnalistiku, psychologii, učitelství českého jazyka a společenských věd. Pracuje jako středoškolský učitel. Zabývá se psychologickými aspekty  nejen diabetu, ale také výchovy a vzdělávání. Od 21 let má diabetes mellitus 1. typu.

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x