Můj příběh: „Život jde dál. Ani diabetes mě nezastaví!“

Můj příběh: „Život jde dál. Ani diabetes mě nezastaví!“
Přístup k životu je to, co určuje naši sílu. Zdroj: Freepik

Klára se vyznačuje svým unikátním přístupem k životu, díky kterému ji cukrovka nezlomila ani v tak křehkém období, jako je puberta. Co může předat dál a jak se staví ke krizovým situacím? Přečtěte si příběh jedné silné osobnosti, kterou potkal diabetes II. typu.

Cukrovka pro mě byla nemoc těch, kteří jedí moc sladkého. Samozřejmě, že jsem rychle prozřela, když mě tahle diagnóza zastihla u doktora. Říkala jsem si: „Páni, a co bude teď?“ Tak nějak mi bylo proti srsti přemýšlet tak, že už mě nic dobrého nečeká.

Puberta a cukrovka

„Musíš teď na sebe dávat větší pozor,“ řekla mi máma. „Jak větší? Člověk by na sebe přece měl dávat pozor vždycky,“ pokrčila jsem rameny. Bylo mi sedmnáct a puberta měla být podle tabulek v plné síle. Nikdy jsem ale žádný rebel nebyla. Máminy obavy, že mě čekají velké starosti – a nedej bože šikana – se opravdu nenaplnily. Byla jsem pořád tou veselou Klárou jako před cukrovkou. Říkala jsem si: „Mám dvě nohy, dvě ruce, střechu nad hlavou a každý den teplou večeři. Mám být za co vděčná.“

Můj příběh: „Zažila jsem domácí násilí. Kolísající glykémie byla počátkem naděje.“

Chtěla bych se svěřit s příběhem, který žádnou veselou historkou nebude. Uleví se mi, že to mohu říct veřejně, ale trvalo mi pár let, než jsem to ...

Každý se nějak omezuje

Když uběhlo pár let a já jsem pořád žila s diagnózou diabetu II. typu, nastupovala jsem na vysokou školu. Samozřejmě, že se mě tam spoustu lidí ptalo. Cukrovku neutajíte. Většinou dodávali, že je jim to líto. A já si pořád říkala, co je jim vlastně líto? Že se musím omezovat? To musí spoustu lidí taky. Maminky samoživitelky se omezují v tom, co koupí. Alkoholik se nesmí napít. Dívka se zlomeným srdcem si dává pozor, aby svému bývalému nenapsala. To je také omezování, co myslíte?

„Copak jsem nemocný člověk? Jen musím brát ohledy v oblastech, které ostatním přijdou jako samozřejmost,“ řekla jsem mojí mámě. „Klárko, vysvětluj. Lidi cukrovku neznají. I kdybys měla jednomu člověku vyvrátit jeho předsudky, stojí to za to,“ řekla mi. Moje máma byla vždycky třída, to se muselo nechat.

Můj příběh: „Cukrovka kamarádky prozradila, že se schází se špatným mužem.“

Když jsme plánovali velkou letní akci u nás na chatě, netušila jsem, že to bude začátek konce. Mělo se tam sejít zhruba 15 lidí, chtěli jsme vzít ...

Když chceš být bojovník, nebojuj sám se sebou

Můj příběh není o tom, že jsem za každé situace veselá holka, která se ničeho nebojí. Je o tom, že i na špatné situaci lze najít to dobré. Že svět není černobílý – a naše hlava často umí udělat víc paseky, než bychom si přáli. Můžeme toho tolik ovlivnit. Některé nemoci ne. Ale jak se k nim postavíme, to je plně v našich rukou.

Můžeme ovlivnit, co do našeho těla dáme. Jaký vztah máme se svými blízkými. Jak žijeme svůj život. Jakou práci děláme a zda nás baví. Nikdy se nenechte zlomit. Ať už chronickým onemocněním nebo čímkoliv jiným. Pravda je taková, že vždy je za co bojovat. Jak říkal John Lennon: „Na konci vždycky všechno dobře dopadne. A pokud to ještě dobře nedopadlo, tak to ještě není konec.“

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Klárou

5716

Diskuze k článku