Můj příběh: “Zažila jsem domácí násilí. Kolísající glykémie byla počátkem naděje.”

Chtěla bych se svěřit s příběhem, který žádnou veselou historkou nebude. Uleví se mi, že to mohu říct veřejně, ale trvalo mi pár let, než jsem to řekla vůbec někomu. Mám diabetes I. typu, dvě báječné děti a manžela, který byl na první pohled skvělým partnerem a otcem. Realita doma je však úplně jiná.

Můj příběh: “Zažila jsem domácí násilí. Kolísající glykémie byla počátkem naděje.”

Chtěla bych se svěřit s příběhem, který žádnou veselou historkou nebude. Uleví se mi, že to mohu říct veřejně, ale trvalo mi pár let, než jsem to ...

Když mi kamarádka řekla, že potřebuji pomoc, rozbrečela jsem se

Skoro mám pocit, že můj diabetes ze mě v jeho očích udělal tu slabou. Mám povahu introverta a nikdy se zbytečně nehádám, někdy to ale vypadá, že si může dovolit úplně všechno. Asi zjistil, že mu to projde. Já se nechám. Věty typu: „Jsi úplně neschopná!“, „Tak si běž, když se ti pořád něco nelíbí!“ nebo „Co by za to jiný daly, a ty si pořád stěžuješ…“ jsou na denním pořádku. Víte, já jsem si na ně zvykla. A někdy mám vážně pocit, že kdo by se mnou co dělal. A když chci odejít, tak mi řekne: „Běž, ale děti tady necháš.“ A já, samozřejmě, nejdu.

V období, kdy jsem svou cukrovku absolutně neměla pod kontrolou, jsem začala chodit do místního komunitního centra, kde jsem potkala diabetičku Kláru. Možná na tom měl podíl stres, možná i to, že jsem vlivem situace nedávala dostatečnou pozornost dávkám inzulinu. Šlo to od desíti k pěti. S Klárou jsme si hned padly do noty, začaly jsme spolu trávit poměrně dost času a já si k ní získávala skutečnou důvěru. Poprvé, po 10 letech manželství, jsem se někomu svěřila, že mě občas manžel uhodí. Ne tolik, ale je to facka. Řekla jsem občas. Realita byla trochu jinde. Většinou v hádce, ubezpečila jsem ji. Prosila jsem ji, ať mě nesoudí. „Mluvíš, jako by sis na to zvykla,“ řekla mi. Byla to reakce, kterou jsem nečekala. „Potřebuješ pomoc.“ A já se rozbrečela.

Můj příběh: “Zažila jsem domácí násilí. Kolísající glykémie byla počátkem naděje.”

Chtěla bych se svěřit s příběhem, který žádnou veselou historkou nebude. Uleví se mi, že to mohu říct veřejně, ale trvalo mi pár let, než jsem to ...

Je to šílené, ale zvyknete si na všechno

Pomoc jsem v tu chvíli nechtěla. Nejde o to, že se dostanete do situace, která vás neuvěřitelně trýzní. Kláře jsem řekla sotva třetinu toho, co se doma občas dělo. Ale to prostě nemůžete nikomu říct. Nejvíce se totiž stydíte právě vy. Že se vám to děje, že s tím nic neděláte, že to odpouštíte stále zas a znova a věříte slibům. Máte pocit, že si to zasloužíte. Těch myšlenek je mnoho. Doma v jednu chvíli propadáte v ustavičný pláč a další chvíli ležíte partnerovi v náručí, protože se omluvil a vy už jste se nad tím vlastně zapomněli pozastavovat.

„Je dobrý otec svým dětem,“ řekla jsem Kláře. „To nemá nic společného s tím, jak dobrý je partner,“ odpověděla mi hned. Lidé, kteří čelí domácímu násilí, jsou většinou navenek šťastní. Nepoznáte to na nich. Předstírají, že je vše v pořádku a jsou v tom neuvěřitelně dobří. Nejsou to osoby, které by byly zbité od hlavy až k patě a měly celé oblečení od krve. To jsou mylné představy společnosti. Jsou to lidé jako já, kteří přes den ukazují světu úsměv. Dokážou být šťastní. Naučili se v té situaci žít a přes den zapomínají, co se doma v noci děje. Naučíte se to vytěsnit.

OGTT v těhotenství: Jak probíhá a co můžete očekávat?

Většina žen s těhotenskou cukrovkou má i tak normální těhotenství a porodí naprosto zdravé děti. S diabetem se mohou ženy plánující přírůstek ...

Tělo už vás nebolí, duše ano

Vážně, naučíte se cokoliv, věřte mi. Zvyknete si na to, co může přijít. Zvyknete si na všechno. Čím víc toho přicházelo u mě, tím víc jsem toužila, aby se mi partner po tom omlouval. Když to neudělal, byla jsem naštvaná víc než za každý pohlavek. Zkrátka se vám to v té hlavě neuvěřitelně přetočí a reagujete úplně jinak. Nepochopitelně, nesmyslně. Nebolí vás tělo fyzicky, je to bolest duše. Klára mi v těch nejhorších chvílích poskytla ubytování pro mě a děti a taky mi dost finančně vypomohla. Neměla jsem na odchod.

Přesto jsem odešla. Kdyby se mi cukrovka nezhoršovala a nešla jsem do komunitního centra, možná bych dnes stále žila v šedi urážek, fyzických ataků a strachu. Ani jsem nepomyslela na to, jak moc to děti vnímají. Až když odejdete, kroutíte sami nad sebou hlavou, jak jste to vlastně mohli tak dlouho vydržet.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Simonou

2419